Sbal si věci a vypadni aneb dobrovolné návraty Romů do Kosova

Navštivte v Kosovu kteroukoliv romskou mahalu či sociální byty a můžete si být téměř jisti, že potkáte několik mladých Romů, kteří na vás začnou mluvit plynulou němčinou (případně angličtinou nebo švédštinou). Ať je jejich oblečení nažehlené a čisté, nebo špinavé a zanedbané tak, že se za něj sami stydí, z jejich vyjadřování je znát přehled a životní zkušenost. Ta v něčem neladí s prostředím a světem, ve kterém je potkáváte. Pohled na život v Kosovu mají všichni shodný: „Tohle není život! Nemůžu tu zůstat.“ Každý z nich to pronáší s podobně kyselým, ale hrdým a odhodlaným výrazem ve tváři. Kosovo není jejich domov.

Německo-kosovská dohoda

V dubnu 2010 podepsaly Německo a Kosovo dohodu o repatriaci 14 000 uprchlíků. Kosovo se zavázalo přijmout zpět ty, kteří během války v 90. letech odcestovali do Německa a kterým se tam stále nepodařilo získat povolení k pobytu. Naprostou většinu uprchlíků, kterých by se mělo vyhoštění či vystěhování ze země týkat, tvoří Romové (10 000 osob).

Dohoda údajně naplňuje všechny mezinárodní standardy pro zacházení s uprchlíky a zohledňuje všechny humanitární aspekty. Přes toto tvrzení označují mezinárodní organizace zabývající se problematikou migrace, uprchlíků a lidských práv (včetně Rady Evropy) situaci za neúnosnou. Vycházejí přitom z osobních výpovědí deportovaných – ať jde o některé případy brutálního zacházení s uprchlíky během vystěhování ze strany německých orgánů, či úroveň života uprchlíků po návratu do Kosova. Země není absolutně připravena na jejich přijetí a následnou integraci, postrádá kapacity finanční i organizační. Většina deportovaných Romů nedosáhne v Kosovu na základní práva, jakými jsou přístup ke vzdělání, zdravotní péče, zaměstnání.

Sedm měsíců po uzavření dohody s Kosovem proto vydala Konference ministrů vnitra spolkových zemí v Německu doporučení omezit repatriace na minimum a odsouhlasila možnost poskytnout rodinám povolení k pobytu z humanitárních důvodů. Je však na rozhodnutí jednotlivých spolkových zemí a jednotlivých místních úřadů, zda této možnosti využijí. Ve skutečnosti se podaří získat povolení k pobytu jen mizivému procentu romských uprchlíků.

Odhaduje se, že třetina Romů, kteří byli vystěhováni z různých zemí zpět do Kosova, se vrátila na základě násilného vystěhování. Přitom mezinárodní organizace doporučují, aby byly podporovány pouze dobrovolné návraty.

Povolení k pobytu – být tolerován není vždy výhra

V 90. letech zavedlo mnoho států EU pro uprchlíky zasažené válečnými konflikty na Balkáně nějakou z forem krátkodobé ochrany. Ta jim zajistila nárok na soubor základních práv v hostitelské zemi. Jednotlivé národní vlády pak přijaly různé nástroje jak tuto ochranu udělovat, stanovily různé standardy poskytované ochrany a různý přístup k základním právům.

V Německu žije většina kosovských Romů na základě tzv. statusu „dlouhodobě tolerovaného jedince“, který však nezajišťuje právo na legální pobyt. Jde pouze o formu pozastavené deportace, jakési povolení typu „zatím můžeš zůstat“. „Tolerovaní“ tak nejsou plnoprávnými členy společnosti a čelí řadě omezení v oblasti zaměstnanosti, pohybu a často i v přístupu k sociální péči.

Pro ty, kteří v Německu žijí dlouhodobě, existuje možnost za určitých podmínek svůj pobyt legalizovat. Povolení k pobytu může získat člověk, který žije v zemi minimálně 8 let, pokud má děti, tak 6 let. Současně s tím pak musí být schopen postarat se o sebe a svou rodinu bez závislosti na sociálních benefitech, nesmí mít trestní záznam (s několika málo výjimkami), musí ovládat dostačujícím způsobem mluvenou němčinu, mít odpovídající místo k bydlení, jeho děti musí splňovat povinnou školní docházku.

Naplnit tyto podmínky se však podaří mizivému procentu kosovských Romů. Jakýkoliv sebemenší „prohřešek“ člověka diskvalifikuje ze soutěže, v níž je hlavní výhrou trvalé povolení k pobytu v Německu. Ať jde třeba jen o dočasnou závislost na německém sociálním systému, ztrátu práce bez vlastního přičinění apod., všechno se počítá.

Noční můra „tolerovaného“ kosovského Roma

„Dobrovolné návraty by se měly konat na základě skutečně svobodného a informovaného rozhodnutí.“ (UNHCR)

O tom, koho deportovat, rozhodují v Německu místní úřady. Mělo by jít o ty uprchlíky, kterým se svou dostatečnou integraci nepodaří prokázat. Bohužel někdy ani sebevětší snaha o integraci není pro úřady uspokojující.

A jak to celé funguje? Nejprve obdržíte dopis, kterým jste vyzváni k předložení důkazů o dostatečné snaze integrovat se do německé společnosti. Tím začíná fáze „sežeň razítko“ – i když studujete, pracujete, intenzivně si hledáte práci, nemusí být razítek dost nebo nejsou ta správná. Pokud se důkazy o integraci nezdají místní správě dostatečné, oznámí vám, že pobýváte v zemi bez legálního základu a jste vyzváni k opuštění země. Při osobním jednání s úřady se stává, že vyzvání je současně varováním před možností neohlášené násilné deportace policií v případě, že zemi sami neopustíte. Už tato výstraha zřejmě spoustu lidí přiměje k takzvaně dobrovolnému opuštění země.

Někteří lidé tvrdí (a není jich v Kosovu málo), že žádný dopis vyzývající k odchodu ze země neobdrželi. Zkrátka jim nečekaně jednoho rána vtrhla do bytu policie a odvezla je na letiště. K násilným deportacím dochází obvykle v nočních a ranních hodinách, aby si byla policie jista, že nikdo z rodiny není mimo domov. Na sbalení nejnutnějších věcí mají zadržení několik minut. Řada vynucených deportací se navíc může stát dobrovolnými podpisem příslušných dokumentů, které jsou lidem přeloženy před odvozem na letiště. Svým podpisem stvrdí, že zemi opouštějí dobrovolně.

Mnoho tzv. dobrovolných návratů se tak děje pod tlakem. Tím může docházet ke zkreslování statistik o počtech násilně deportovaných uprchlíků, které se zdají být oproti mnoha výpovědím repatriovaných poměrně nízké. Podle nich bylo během prvních šesti měsíců po podepsání výše zmíněné dohody Německa s Kosovskou republikou (zhruba od dubna do října 2010) násilně vystěhováno pouze 87 uprchlíků z celého Německa. Řada deportovaných Romů ale mluví proti této statistice.

Kosovo: Ve výstavbě!

Bývá zmiňováno, že dohody o repatriacích uprchlíků Kosovo možná často podepisuje pod politickým tlakem hostitelských zemí a že zatím fakticky není schopno podobné mezinárodní smlouvy naplňovat. V případě repatriací se ukazuje, že země nemá dostatečné kapacity finanční, organizační, mnohdy ani politickou vůli na straně národních orgánů a municipalit zajistit opětovnou integraci uprchlíků do společnosti a není tak schopno jim poskytnout ani dostačující podmínky pro život.

Velmi slabá provázanost mezi vládou a municipalitami je jednou z překážek ke zlepšení situace. Vláda Republiky Kosovo sice přijala strategii pro reintegraci uprchlíků, v níž určuje role a odpovědnosti jednotlivých ministerstev i lokálních úřadů, ale už nepodniká další kroky k tomu, aby informovala příslušné instituce o jejich zodpovědnosti. Obce na druhé straně vedou záznamy o všech uprchlících žijících v jejich katastrech, tyto údaje ale už nepředávají příslušným ministerstvům a jiným vyšším orgánům, aby s nimi mohly nakládat. Situace tak stojí stále na stejném bodě. Sociální a ekonomický propad vrácených uprchlíků je jen těžko zvládnutelný.

Finanční pomoc deportovaným? Jak komu!

Existují programy, jejichž prostřednictvím západoevropské země poskytují uprchlíkům po návratu do Kosova určitou formu pomoci. Podle zjištění Amnesty International je však asistence často poskytována nahodile. Většina uprchlíků po návratu do Kosova obdržela asistenci buď malou, nebo žádnou. Na druhé straně čtyři německé spolkové země (Dolní Sasko, Severní Porýní-vestfálsko, Bavorsko a Baden-Württemberg) poskytují svým vyhoštěným finanční i jinou praktickou pomoc (bydlení, hledání práce, někdy pomoc při startu vlastního podnikání) po dobu šesti měsíců po návratu. Podle Amnesty International však tento projekt nepokryje víc než několik případů a neposkytuje trvalé řešení.

Epilog

„Jestli se něco nezmění, zabiju se. “ Třiadvacetiletý Amir, vyhoštěný zhruba před rokem z Bavorska, kde zůstala kromě jeho rodiny i přítelkyně s několikaměsíční dcerkou, to pronese s takovou smířeností a pravdivostí, že člověku nezbývá než mu odpovědět zúčastněným přitakáním. „Do Německa se nepodívám minimálně dalších pět let. Mám zákaz!“ Každé jeho slovo se zdá tak nezvratně absolutní, že to člověka ochromí. „Tihle kluci ani v nejmenším nevědí, co je život. Tohle život není. Děti se poflakují celý den kolem baráku, protože do školy nemohou. Chlapi nemají práci a zřejmě nikdy žádnou neseženou. Tohle není život!“, pronáší na adresu kamarádů, kteří žijí v sociálním domě na okraji kosovské Plementiny spolu s ním. Ti na rozdíl od něj život v západoevropské zemi nepoznali. Zatím jej téměř celý prožili v uprchlických kempech nebo teď v sociálních bytech. Nezmůžou nic. Nezáleží na tom, jak je člověk schopný nebo jak moc chce. Tady v zemi „Mimo provoz“ letargii nakonec unikne jen málokdo.

Většina kosovských Romů žijících v Německu žije v zemi déle než 10 let. Považují ji za svou vlast, tvrdě si vybudovali zázemí, překonali diskriminaci a ne právě lehce se jim podařilo integrovat. Především děti, které v Německu vyrostly nebo se tam narodily, neznají jiný domov. Najednou čelí povinnosti zemi opustit. Dětí a mladistvých, kterých se může vyhoštění z Německa týkat, je v současné době kolem 5 000.

KAM DÁL?



Vždyť je přece Hederlezi!



Romské štěstí na předměstí Tirany

Romea.cz přinese sérii reportáží z poválečného Kosova