Selma Muhič Dizdarevič: Zločin z nenávisti, zločin proti všem

Policie v New Yorku nedávno zatkla muže, který podpálil na Nový rok mešitu a ášram (hinduistický chrám). Mohli jsme se všimnout, že obvinění, kromě prvků, které bychom u trestných činu očekávali, obsahuje také obvinění ze zločinu z nenávisti. Zatčený prohlásil, že jeho cílem bylo „zabit co nejvíc muslimů, Arabů a Indů“.

Zdá se, že jeho obvinění sebou nese základní charakteristiky zločinu z nenávisti. Ten vždy obsahuje tzv. „základní zločin“ čili prvek, který je trestný podle zákona bez ohledu na motivaci, a k tomu navíc zahrnuje i vědomé vybírání oběti podle některé, často z pohledu oběti neovlivnitelné charakteristiky. V tomto případě je to náboženství, ale může se jednat též o barvu pleti, jazyk, etnicitu, národnost atd.

Termín hate crime čili zločin z nenávisti se ujal, ale podle některých zdrojů by přesnější termín byl bias crime neboli zločin ze zaujatosti, odkazující na fanatizmus tohoto druhu zločinu. Kromě fanatické zaujatosti se zločin z nenávisti často popisuje jako „symbolický zločin“. Nikoli proto, že by jeho následky neměly velmi hmatatelné důsledky, ale proto, že slouží jako upozornění pro celou napadanou skupinu. Nejedná se tedy, jako u jiných typu zločinu, pouze o omezený rozsah zločinem zasažených osob (i když u environmentálních zločinů může být rozsah též značný), ale o „vzkaz“ celé komunitě.

Kvůli této poslední charakteristice je společenský dopad zločinů z nenávisti daleko závažnější než zločin klasický. Postojem k tomuto typu zločinu pak společnost dává zasažené skupině či komunitě najevo, že si jeho závažnost uvědomuje - zločin z nenávisti trestá vyšší sazbou z důvodů ohrožení sociálních hodnot rovnosti a pokojného soužití (společnost tedy prostřednictvím právního systému také koná symbolicky).

Jinými slovy, zločin z nenávisti má obrovský potenciál nejen ve smyslu marginalizace zranitelných skupin, ale přímo společnost polarizuje a znemožňuje její fungování velmi silným ohrožováním důvěry mezi občany. Zvyšováním napětí ve společnosti pak zločin tohoto typu představuje hrozbu pro bezpečnost státu a mírové soužití občanů jako jedné ze základních společenských hodnot.

Bez ohledu na to, že oběťmi zločinu z nenávisti se stávají převážně příslušnici a příslušnice různě definovaných menšin, je potřeba si uvědomit, že uvedený typ zločinu může být a je páchán také na členech a členkách většiny a poměrně často též mezi minoritami navzájem. Proto je důležité nevnímat zločin z nenávisti jako mimořádný prostředek pouze pro ochranu menšin, ale pro ochranu všech spoluobčanů a spoluobčanek. Je velkou chybou na trestání zločinu z nenávisti pohlížet jako na opatření chránící pouze zranitelné skupiny, naopak je potřeba ho akceptovat v zájmu celé společnosti.

Dům rodiny Anny Sivákové a Pavla Kudrika ve slezském Vítkově, po útoku rasistických žhářů.     Foto: Archiv Romea.cz

Samozřejmě, ze majorita má vždy k dispozici větší možnost projevovat nenávist pácháním zločinu a z toho důvodů je její odpovědnost za nastavení pravidel trestání takových činů větší.
V žádném případě se však tato pravidla nenastavují za účelem jakési neopodstatněné nebo bezpodmínečné ochrany minorit, jak nás často přesvědčují prosazovatelé netolerance vůči menšinám.

Zločin z nenávisti snižuje nejen důvěru mezi občany, jak už bylo řečeno, ale absence reakce na něj posiluje pocit izolace a zranitelnosti v napadené komunitě a zároveň snižuje její důvěru v právní systém obecně. Proto na straně státu vzniká povinnost rozkrýt „nenávistnou“ povahu uvedeného typu zločinu.

Zločin z nenávisti, pokud se ignoruje, přispívá k fragmentaci společnosti a proto téměř všechny právní systémy v Evropské unii již specifickou povahu takového zločinu zohledňují. Obecně však platí, že nechat vše na trestání prostřednictvím právního systému je nedostatečné a často i kontraproduktivní. Ještě důležitější jsou nástroje, které má k dispozici občanská společnost, například

• práce v komunitě,
• vzdělávání majority, zejména v kontextu učení mladých lidi hodnotám tolerance a vzájemného pochopení,
• zvyšování kontaktů mezi skupinami,
• medializací často děsných a škodlivých následků zločinů,
• kvalitní statistické sledování trendů v oblasti zločinu z nenávisti a stanovování spravedlivého odškodnění pro oběti,
• školení pracovníků a pracovnic v justici ohledně odhalování zločinů z nenávisti a v oblasti citlivého přístupu k obětem atd.

V této oblasti, jako v mnoha dalších, nelze spoléhat pouze na zavedené postupy a procedury, je také zapotřebí sociální inovace včetně důrazu na prevenci, což je funkce kterou plní některé nestátní neziskové organizace. Například Evropská síť boje proti rasizmu (ENAR) každoročně vydává stínovou zprávu pro jednotlivé evropské země, ale také i souhrnnou zprávu kompilující jednotlivé národní zprávy, kde popisuje zkušenosti obětí, alternativní náhled na oblast rasismu a diskriminace, který poskytuje nevládní sektor, zároveň ale informuje o příkladech dobré praxe. V souhrnné zprávě ENAR upozorňuje na širší společenský kontext zločinů z nenávisti:

„Další jasná souvislost, která vyplývá ze zjištění, je vzájemný vztah mezi politickou atmosférou, kterou reprezentuje, například, vzestup stran extremní pravice, s nárůstem zločinů z nenávisti, jak se uvádí ve zprávách tykajících se Řecka, Itálie a Slovenska.“

Zpráva poukazuje na to že, ačkoliv jsou v jednotlivých státech zranitelní příslušníci a příslušnice velmi rozmanitých skupin, v případě zločinu z nenávisti se většinou bojí ho nahlásit anebo si nejsou vědomi prostředků, které mají k dispozici v případě tohoto specifického typu zločinu. Je potřeba si uvědomit, že každý a každá z nás se může ocitnout v roli oběti zločinu z nenávisti. A jediné, na co pak budeme moci spoléhat, je jasný postoj společnosti, že takové zločiny odmítá a důsledně postihuje.