Splněné přání

„Doufám, že jste si, milí žáci, dobře promysleli, čím chcete být,“ řekla
třídní učitelka svým žákům deváté třídy na Základní škole se zvláštním výukovým
programem. Blížil se konec pololetí a do konce měsíce musí žáci odevzdat
vyplněné přihlášky do učilišť. „Napíšeme si slohovou práci na téma Čím bych
chtěl/a být. Máte na to půl hodiny. Měli jste za úkol si to doma promyslet,
věřím tedy, že vám toto téma nebude činit potíže,“ pokračovala paní učitelka a
začala rozdávat žákům prázdné papíry.

Jolanka seděla v lavici jako zařezaná. Touží se stát sociální pracovnicí. V
nabídce škol pro absolventy zvláštních však taková nabídka nebyla. „Proč
nepíšeš?“ zastavila se u její lavice paní učitelka. „Ty ještě nevíš, čím bys
chtěla být? Tys o tom ještě nepřemýšlela? Vždyť se na toto téma bavíme nejméně
půl roku.“ „Ale rozmyslela,“ odpovídá Jolanka, „ale v nabídce škol jsem tu moji
nenašla. Tam jsou jen samá povolání jako sanitárka, kuchařka, zahradnice, ale na
to povolání, které bych chtěla dělat já, žádná škola není.“ „Napiš tedy, čím
opravdu chceš být, pak si o tom popovídáme,“ řekla paní učitelka. Jolanka se
tedy pustila rychle do psaní. „Chtěla bych se stát sociální pracovnicí. Chtěla
bych pomáhat Romům v jejich životě. Chci, aby se vyznali nejenom v tom, na jaké
sociální dávky mají nárok. Chci jim pomoci i v hospodaření, v hledání
zaměstnání, aby se postavili na vlastní nohy a nebyli by závislí na sociálních
dávkách. Chci, aby Romové lépe bydleli, aby se naučili vychovávat děti pro tuto
společnost, v níž žijí. Toužím po tom, aby lépe poznali svou historii, aby našli
své místo ve společnosti a nežili jenom na jejím okraji,“ psala ve své slohové
práci. Napsala toho hodně, co by chtěla v životě Romů vylepšit. Kdyby ji
nevytrhlo z psaní zvonění, snad by napsala několik listů.

Paní učitelka vybrala od žáků popsané listy, rozloučila se s nimi a odešla.
„Tys tam fakt napsala, že chceš jít studovat na střední školu?“ ptala se zvědavě
její kamarádka Aranka. „Nemáš šanci se tam dostat, víš přece, že se na střední
školu z této školy nedostaneš, tak proč o tom vůbec uvažuješ?“ „Mluvila jsem o
tom se svou tetou Renatou, však ji znáš, je to sestra mého táty. Říkala, že tu
nějaká možnost je. Pořád nadávala našim, že mě dali do zvláštní školy. Vždycky
tvrdila, že mám na víc.“ „Copak vaše teta Renata, ta je chytrá, nic proti ní,
vystudovala sice střední školu, ale k čemu jí to je?“ rozohnila se Aranka.
„Vždyť stejně nemůže najít práci. Nikde ji nevezmou, protože je Romňi. Ty
myslíš, že gadžové mezi sebe vezmou Romáky? Nebuď hloupá. Bejt kuchařkou také
není špatné, ne? Já napsala, že chci být kuchařkou. To mi stačí. Stejně pak
neseženu žádnou práci. Vdám se, budu mít děti, budu se o ně starat, nač mi bude
práce?“

Jolanka se cítila trapně. Byla tak jiná, než ostatní děvčata z komunity, v
níž žila. Ostatní dívky už měly své chlapce, jenom ona ne. Ne, že by nestála o
chlapce, který by ji měl rád, ale dala na rady tety Renaty, ať nejdříve
vystuduje, aby z ní něco bylo. Teta Renata ji naučila milovat knihy, Jolanka
využila každé volné chvilky, kdy se nemusela starat o mladší sourozence či být
jinak nápomocná své mamce, k četbě. Dokonce přemluvila rodiče ke koupi stolní
lampičky, aby si mohla před spaním číst. Teta Renata jí tehdy v přemlouvání
rodičů podpořila, takže jí vyhověli. Ze začátku sice všichni nadávali, že svítí,
a oni nemohou spát, ale lampička měla stínítko, které se dalo nastavit tak, aby
světlo dopadalo pouze na knihu a nerozptylovalo se po místnosti.

Druhý den po vyučování si ji zavolala třídní učitelka a odvedla ji k výchovné
poradkyni. „To je úžasné, že chceš jít studovat střední školu. Máš tady samé
jedničky, jsi výborná žákyně. Existuje tady jedna možnost. Zákon povoluje
přestup na střední školu i ze zvláštní školy, ale má to jeden háček. Musela bys
chodit ještě jeden rok do deváté třídy na základní škole, abys dohnala všechno
učivo. Myslíš, že bys to zvládla?“ ptala se výchovná poradkyně. Jolanka
zrozpačitěla. V duchu přemítala, jak asi zareagují její rodiče. Ještě s nimi o
své touze studovat nemluvila. „Opravdu bych musela chodit ještě jeden rok do
školy?“ ptala se učitelek. „Je tu ještě jedna možnost: musela by ses učit v
soukromí, abys dohnala všechnu učební látku a zvládla přijímací zkoušky. Pokud
zvládneš přijímačky, vezmou tě. Máš někoho, kdo by tě učil? Zaplatí ti rodiče
nějakého učitele ze základní školy, který by tě připravil na přijímačky?“

„Pochybuji, že by mi rodiče někoho zaplatili, nemají na to peníze. Mám ale
nápad. Půjdu za svou tetou Renatou a poprosím ji, aby mě doučovala. Je moc
chytrá. Nikdo z naší rodiny se jí nevyrovná,“ řekla s hrdostí v hlase.

S velkou nadějí v srdci se vracela domů. Přemýšlela, jako tu novinu rodičům
řekne. Copak táta, s tím to bude hej, ale rozhovoru s mámou se bála. Určitě
nezapomene rýpnout do tety Renaty. Máma Renatu nemá moc ráda a netají se tím.
Asi na ni žárlí. Teta se vždycky Jolanky ve všem zastává. Naštěstí největší
slovo v rodině má táta. Snad to dobře dopadne. „Mami, tati, už brzy budeme muset
vyplnit přihlášku do učení.“ „Čím chceš být ty? Záleží hlavně na tobě,“ řekl
táta. „Na co jí bude vyučení? Na co? Stejně se brzy vdá, ani školu nedokončí,
protože přijdou děti. Budou to zbytečně vyhozené peníze,“ začala lamentovat
máma. Jolanka byla na tento argument již připravená. „Teta Renata mi říkala, že
existuje stipendium pro romské studenty. Z něho všechno zaplatíme. Vás to nebude
stát vůbec nic,“ namítla Jolanka a pokračovala: „Chci se přihlásit na střední
školu. Chci pracovat jako sociální pracovnice, moc vás prosím, dovolte mi to.“
„Ono jí nestačí nějaké poctivé řemeslo, naše dcera chce být něco lepšího! Aby se
nad námi potom vyvyšovala jako Renata, že?“ rozčilovala se máma. „Co je na tom
špatného?“ řekl táta. „Renaty si každý váží a chodí si k ní pro radu. Zrovna
tobě před nedávnem psala žádost o mimořádnou sociální dávku, to ti byla dobrá,
že? A teď na ni nadáváš!“ začal zvyšovat hlas táta. „Kde ta škola je?“ zajímá
se. „V Sokolově,“ špitne potichu Jolanka. „Tak daleko? Vždyť tam se nedá denně
dojíždět.“ „Byla bych na intru, jako ostatní, co jsou z velké dálky.“ „Cože, na
internátě? Nepadá v úvahu. V žádném případě nepůjdeš tak daleko z domu,“ křičeli
teď ve vzájemné shodě unisono rodiče. Jolanka zůstala jako opařená. Čekala
podporu od svého táty, a on ji zradil a přidal se k mámě. „Nemáte mě rádi!
Kdybyste mě měli rádi, dovolili byste mi to,“ rozplakala se Jolanka. Otočila se,
vyběhla z bytu a naschvál práskla dveřmi, aby pochopili, jak moc jí křivdí a
utíkala k tetě Renatě.

K tetě doběhla celá udýchaná. „Teto, naši mě nemají rádi, nechtějí mě pustit
na střední školu, protože bych musela bydlet na internátě! Dokonce i táta se
proti mně postavil,“ žalovala na své rodiče. „Klid, malá,“ uťala teta rázně
Jolančiny nářky. Šla k telefonu a zavolala rodičům, aby se o Jolanku
nestrachovali, že je u ní. „Měli byste přijet sem ke mně a znovu to probereme,
ale v klidu, rozumíš, brácho?“ „Nesmíš se na rodiče zlobit, Jolanko. Bojí se o
tebe. Bojí se, že se jim v cizím prostředí odcizíš a možná i zkazíš. Možná mají
strach, že začneš chodit s nějakým gadžem. Nemůžeš vědět, co se jim promítá
hlavou. Mají tě rádi. Tím si můžeš být jistá.“ Jolanka poslouchá tetu a je jí
najednou líto, že na rodiče křičela a tolik věcí jim vyčetla. Už aby tady byli,
poprosí je za odpuštění.

Za pár minut je slyšet kvílení brzd. „To je táta,“ říká s úzkostí v hlase
Jolanka. „Jak to asi dopadne?“ Věří ve vyjednávací schopnosti své tety a pomalu
se uklidní. Za chvíli jsou rodiče tady. Máma chtěla Jolance začít nadávat, ale
teta ji hned zarazila: „Místo, aby ses radovala, že máš chytrou dceru, která
může v životě hodně dosáhnout, chceš jí zabránit, aby byla ve svém životě
šťastná,“ sjela hned na úvod manželku svého mladšího bratra. „Co by gadžové dali
za to, mít tak chytrou dceru! A vy jí chcete bránit ve studiu?“ „Stejně nemá
šanci dostat se na střední školu,“ namítá bratr. „Ze zvláštní školy se tam
nedostane.“ „Ale dostane, to už nech na mně. Domluvila jsem se s třídní
učitelkou, že Jolanku doučím látku ze základní školy. Když zvládne přijímačky,
dostane se tam. A že je zvládne, o tom vůbec nepochybuji. Každé odpoledne přijde
ke mně a budeme se spolu učit.“ „No, a kdo bude hlídat mladší děti?“ začne
argumentovat matka. „Holt nebudeš moct chodit na besedy po sousedkách a budeš se
muset věnovat svým dětem. Jsou to tvoje děti, tys je porodila, tak se starej,“
ostrý tón Renatina hlasu naznačuje, že se Renata už opravdu zlobí na svou
švagrovou. „Vždycky bylo zvykem, že se nejstarší sestra starala o mladší
sourozence,“ namítla Jolančina máma na svou obranu. „Ano, máš pravdu. Kdysi v
osadách to tak bylo. Když museli rodiče za prací, starší sestry se staraly o
mladší sourozence. Teď je to jiné. Vy oba nepracujete, pobíráte jenom sociální
dávky, tak se o své děti postarejte sami a nepřenášejte svou zodpovědnost na
dceru.“

Uplynulo půl roku dřiny a doučování. Rodiče se nakonec smířili se studiem,
dokonce utichly i námitky proti internátu. „Jak jsi svou dceru vychoval, když jí
teď nevěříš?“ ptala se tehdy teta Renata svého bratra a on jí dal za pravdu. Měl
by své dceři víc věřit. „Teto, už mi přišla odpověď ze střední školy. Udělala
jsem přijímačky a přijali mě,“ ukazuje Jolanka radostně dopis, který jí ze školy
přišel. „Tak to vidíš, vyplatí se jít si za svým snem a mít nějaké hodnotné
přání. Věřím, že školu dokončíš. Budu ti pomáhat. Vůbec o tobě nepochybuji, že
bys to snad nezvládla. Za čtyři roky si spolu po maturitě někam zajdeme a
oslavíme to, co říkáš, Jolanko?“

KAM DÁL?


Vzpomínka na Milenu Hübschmannovou aneb jak jsme spolu vařili halušky