romea - logo
7. dubna 2020 (úterý)
svátek má Heřman / Hermína
Loading
rozšířené vyhledávaní

Stín letounů nad Prizrenem

Prizren, Kosovo, 16.6.2011 16:34, (ROMEA)
Foto: Lukáš Houdek

Na hlavní třídě čtvrti zvané Terzi v historickém městě Prizrenu stojí vedle sebe dvě od šmíru umouněné dílny. O venkovní béžovou omítku jsou opřeny nejrůznější mříže a kovové výrobky. Na některých z nich dvojice mužů ošlehaných ohněm ještě pracuje. Jeden železo nahřívá elektrickou pájkou, druhý během několika vteřin poddajný rozpálený kov kroutí do listových tvarů. „Jak dlouho se vaše rodina živí kovařinou?“ ptám se automaticky romsky obou statných pětatřicátníků. „To už si ani nepamatujeme. Odjakživa. Jsme přeci z kmene kováčů!“ Z dílny vyjde postarší muž, který se na mě usměje: „Hajde, pojď si dát kus masa. Určitě máš hlad! Nebudeš tady přece stát. Hajde!“

Poblíž okna stojí majestátní kovadlina, na které je pro štěstí připevněna koňská podkova. Starší muž, který mě pozval na společný oběd, jemně do kovadliny buší, aby doladil finální tvar malé motyky. Z výhně po pravé straně doutná. Synové postaršího kováře rozkládají nařezanou paprikovou klobásu na improvizovaný rošt. „Tady máš zatím kafe. Teď si sedni a vyprávěj,“ pobízí mě Čenan, jeden ze tří kovářových synů. Kování tradičních výrobků se věnoval už jejich dědeček, jehož portrét mají zarámovaný a postavený na polici přímo v dílně, kde jim in memoriam dodává energii a štěstí v práci. „My jako jedni z mála z romské mahaly máme to štěstí, že si nás, zaplaťpánbůh, práce zatím vždycky najde,“ vysvětluje se sepjatými dlaněmi kudrnatý Zuber, Čenanův starší bratr.

Na rohu domu, kde se nachází Čenanova a Zuberova dílna, začíná hlavní promenáda Terzi mahaly, největší z celkem šesti romských aglomerací ve městě Prizrenu, který je dnes domovem až šesti tisíc Romů. Dlážděná ulice, bíle omítnuté úzké patrové domky. Po stranách na schodech do svých domovů posedávají starší lidé, školačky skáčou ještě s taškou na zádech přes gumu, starší chlapci postávají kolem malé kamenné kašny a pokřikují na kolemjdoucí vrstevnice. Z lidí vyzařuje dobrá, až téměř středomoří připomínající nálada. Na rozdíl od lokalit jako Plemetina nebo Gjilan není na první dojem ze zdejších Romů patrný strach a pocit marnosti. Čím to může být a je tomu opravdu tak?

Chyba znamená smrt

28. dubna 1999 se lehce po jedenácté večerní na obloze nad Prizrenem objevily, stejně jako už od 24. března stejného roku i na jiných místech Kosova již s jistou pravidelností, letouny NATO. Známý romský spisovatel Kujtim Pačaku byl stejně jako jiný večer v tuto hodinu doma se svou rodinou, když jeho dům zasáhla tlaková vlna od jedné ze spadlých náloží. „Ano. Můj dům byl zničen od bombardování. Nikdo mi nedal žádnou náhradu za to, co se stalo. 28. dubna v 11:15 v noci začaly na naši čtvrť padat bomby. Jedna dopadla asi sedm metrů od mého domu,“ popisuje téměř sedmdesátiletý Kujtim, který jen kroutí hlavou. O několik dnů později byly ulice města, tedy i romských čtvrtí, bombardovány znovu. Na prvního máje nálet NATO nepřežilo vedle řady Albánců také dvanáct Romů. „Říkají, že to byla chyba. Já se ale pořád ptám na jednu otázku. Jak může NATO udělat takovou chybu? Je moc hezké, že se za to omluvili. Jejich dům ale nikdo nesestřelil, jejich nevinní lidé nezemřeli. Když jste ve vzduchu, chyba znamená smrt. Na tu otázku mi ale zatím nikdo neodpověděl,“ uzavírá své vyprávění Kujtim, který dnes bydlí po domovech lidí, kteří mu svůj přístřešek propůjčili na dobu, kdy budou v zahraničí.

Přestože některé romské ulice v Prizrenu zakusily fatální nálety NATO, mahala Terzi vypadá na první pohled zachovale a klidně. Není vidět vypálené domy ani rozbořené zdi. Dokonce ani v průběhu masových násilností v roce 2004, které Kosovo celospolečensky zasáhly, a řada Romů během nich přišla o život, nebyla zřejmě situace pro Romy v Prizrenu tolik napjatá. „Samozřejmě tady běhali po mahale Albánci a vytahovali Romy z domů a přikazovali jim, aby urychleně odešli, ale nedocházelo k takovým násilnostem, jako například v Gjilanu a jinde,“ vyvrací svou odpovědí mou sugestivně položenou otázku ohledně útoků vůči Romům pětaosmdesátiletý Isaac. A není sám. Shodují se na tom Romové napříč celou Terzi mahalou. „Romové tady v mahale nikdy nesloužili v srbské armádě, ani se nijak významně nepodíleli na spolupráci se Srby. Proto se k nám Albánci nechovali tak brutálně. Díky tomu i naše domy stojí do dnešní doby,“ doplňuje svá předešlá slova Isaak. A skupinka mužů, která kolem něj opřená o zídku jednoho z domů posedává, kýve souhlasně bradami. „A přeci muslim nebude zabíjet muslima. To je jasné,“ dodává jeden z nich. Romové ze zdejší mahaly totiž vyznávají islám. Platilo ale toto pravidlo i v ostatních kosovských lokalitách? Těžko říct.

Ať to všichni vidí!

„Jen to tam všechno napiš! Všechno jim to řekni! Ať všichni vidí, co se tady děje,“ apeluje na mě třiapadesátiletá svobodná matka Visal. Ta se svou dnes již šestnáctiletou dcerou Libjanou utekla po rozpoutání války do Bělehradu. I když, jak sama uvádí, nebyla situace v Prizrenu natolik dramatická jako v jiných místech, báli se zdejší Romové událostí nadcházejících válečných dní, a proto řada z nich své domovy opustila. Visal odešla do Bělehradu, kde se usadila na téměř deset let. Nedávno se ale do Terzi mahaly spolu s dcerou vrátila, aby se nastěhovala do patrového domu, který postavila společně se svým bratrem. Ten dnes obývá spolu se synovcem, který byl před nedávnem po dosažení plnoletosti deportován z Německa. Rodiče v Německu zůstali. „I když mám střechu nad hlavou, nestojí náš život za nic. Že bych našla práci, není možné. Stejně tak synovec. A jíst musíme. Od státu dostanu padesát euro měsíčně. Z toho opravdu nevyžijeme. Libjana navíc nastoupila na střední školu. To stojí hromadu peněz,“ lamentuje Visal.

Postihuje tak zásadní problém zdejších Romů. Ten jsou také schopni jednoznačně určit i ostatní obyvatelé mahaly. Obdobně jako v jiných kosovských lokalitách panuje mezi Romy téměř stoprocentní nezaměstnanost. Diskriminace na trhu práce je i v tradičně multietnickém Prizrenu významným faktorem. „Kdyby byla práce, je všechno. Já nikoho o nic neprosím. Jen o práci. Peníze nechci,“ shrnuje své myšlenky Visal.

Před válkou měla drtivá většina zdejších Romů, jejichž počet sahal až k osmi tisícům, stejně jako okolní obyvatelstvo stálé zaměstnání. Protože se již od konce šedesátých let v tomto regionu vyskytovaly desítky romských vzdělanců, zastávali někteří z nich i prestižní pracovní pozice. Ti ostatní potom pracovali ve zdejších továrnách a ve službách. Kosovská válka ale zasadila vzkvétající životní úrovni prizrenských Romů nečekanou ránu. Továrny byly zavřeny a lidé přišli ze dne na den o práci. Velké množství z nich odešlo hledat úkryt do okolních zemí. „Pracovala jsem v jednom hotelu v centru města. Když začala válka, tak prostě přišlo vedení a řeklo, že si máme sbalit věci, že už tam nepracujeme. Nedali nám ani výplatu, kterou jsme měli poctivě odpracovanou, nic. Albánci pak začali čistit okolí od nepřátel, tak nás vyhnali. Utekli jsme do Makedonie,“ líčí svůj příběh čtyřiatřicetiletá žena, která dnes žije v malém jednopokojovém bytě uprostřed Terzi mahaly. Lidé po svém návratu z exilu ale narazili znovu. Zdejší závody svou činnost už neobnovily. Nastalo tak období hladu, i přesto, že válka už skončila.

Ticho nosí hlad

Dnes před začouzenou Čenanovou a Zuberovou kovářskou dílnou leží velká černá mříž, na kterou dvojice bratrů letuje květované a listnaté motivy. „Nebudu vás rušit, máte hodně práce,“ omlouvám se staršímu z bratrů. „Ne, pojď, sedni si. To víš, dneska máme co dělat. Ještě že tak. Jedině tak se nějak udržíme nad vodou,“ přistrkuje ke mně malou židličku a nandává si na čelo ochrannou masku. „Kdybysme neměli kovařinu, nevím, co bysme dělali,“ rozpovídá se Čenan, zatímco pozoruje Zubera při sváření. „Albánci tě do práce nevezmou, to je pořád ta samá písnička,“ mávne rukou. „Teď už je to ale lepší. Dřív jsme ani nemohli jít posedět do kavárny, hned na nás začali křičet. Napadali nás. Občas se sice nějaký blbec najde i dneska, ale už ne tak často,“ říká s povzdechem.

Na Čenanovu řeč nevědomky navazuje i Visal později odpoledne doma za velkými plechovými vraty. „Moje holčička Libjana teď chodí na albánskou střední školu. Občas si romské děti zakouší ve školách různá příkoří. Některé od nás z mahaly to už nevydržely a ze školy raději odešly,“ stěžuje si. „Velká pravda ale je, že se to s dobou před několika lety nedá vůbec srovnat. To jsme se báli jít i nakoupit,“ ukazuje rukou směrem, kde se rozkládá centrum města. „Nejhorší ale je, že nám sem nikdo nepřijde pomoct. Organizace na nás kašlou, protože vidí, že tu nemáme rozbořené domy. Mají dojem, že tu proto problémy nejsou.“ Po krátké odmlce pokračuje. „Kdy se to změní? Kdy nám bude líp?“ Na Visalinu otázku smířlivě odpovím, že lepší časy určitě přijdou, snad už za několik let. Její sousedka, která je po celou dobu v pokoji přítomna, se na mě zaraženě zadívá a řekne: „Tak to já už nevydržím. To zatím pojdu hlady.“

Svíce za Libjanu

Je čtvrtek 26. května a my sedíme v prizrenském obecním divadle. Na pořadu je ukázka dramatické tvorby zdejší romské mládeže, jejíž jméno nám bohužel neuvízlo v paměti. I když je kvalita a dramaturgická hodnota celé hry velmi slabá, z upřímnosti a výrazu dětských herců při vyprávění svých zážitků z válečné i poválečné doby až mrazí. Děti je svěřují velkým kostelním svícím, které po odříkání svého příběhu jako modlitby zhasínají. Ano, celá produkce sice má možná pochybnou kvalitu, její dopad ale může být i někde jinde než jen v nadšeném ohlasu obecenstva. Pomáhá mladým lidem postiženým následky války vyrovnat se s prožitým příkořím, artikulovat jej veřejnosti i sobě samým a postupně přijímat a vypořádávat se s osudem ztracené generace, který na ně byl uvalen. Na pódiu svůj příběh do světla svíce šeptá i Visalina krásná dcera Libjana. Libjana , bystrá studentka střední školy, která se občas v noci budí s bušením srdce. Vždyť nad Prizrenem opět přelétají letouny. I když jen v její mysli.

KAM DÁL?
Pingpongovým míčkem ve schizofrenii Kosovské Mitrovice
Sami Mustafa: Romský režisér nemusí nutně točit jen filmy o Romech
Kosovo: Jak se nestaví domov aneb konec jedné vize
„Tohle není život!“ Romové v kosovském Gjilanu sní o novém začátku
Sbal si věci a vypadni aneb dobrovolné návraty Romů do Kosova
Vždyť je přece Hederlezi!
Romské štěstí na předměstí Tirany
Romea.cz přinese sérii reportáží z poválečného Kosova

Přečteno: 1362x
 

Kam dál:

Štítky:  

Zahraniční, Kosovo, Romové v Kosovu, 12 let po válce



HLAVNÍ ZPRÁVY

Nikola Taragoš, programový ředitel Romodrom, o.p.s. v rozhovoru pro ROMEA TV.

videoNikola Taragoš: Snažíme se zabránit zhoršení situace našich klientů, dodáváme jim ochranné pomůcky i základní potraviny

1.4.2020 12:00
Dalším hostem v sérii rozhovorů s osobnostmi, kteří aktivně pomáhají v době nouzového stavu je programový ředitel organizace Romodrom.
 celý článek

Tisková konference k zvládnutí onemocnění COVID-19 v romských lokalitách na Slovensku

videoSlovensko bude testovat Romy v osadách. Nakažení Romové by pak mohli být izolováni ve státních zařízeních

1.4.2020 15:50
Od pátku se na Slovensku spustí testování na onemocnění COVID-19 ve 33 romských osadách. Matovič na tiskové konferenci společně s Peterem Pollákem a novou zmocněnkyní pro romské komunity Andreou Bučkovou představil plán boje s konoravirem v romských lokalitách. Odběry, na které dohlédnou vojáci, budou probíhat od 3. do 9. dubna. O den později, 10. dubna, by už měly být známy výsledky. "To, že jde armáda do osad není demonstrace síly," tvrdí premiér Igor Matovič. Vojenští lékaři podle něj budou s testy pomáhat proto, aby testování nezatížilo civilní zdravotníky. Premiér Igor Matovič chce nakažené Romy z osad umístit do státních zařízení.
 celý článek

V pátek 17. 2. 2017 jednala Rada vlády pro záležitosti romské menšiny poprvé pod vedením ministra pro lidská práva Jana Chvojky (FOTO: Úřad vlády ČR)

Úřad vlády vyzývá k nominaci nových členů do Rady vlády pro záležitosti romské komunity

1.4.2020 11:05
Úřad vlády vyzývá na stránkách kabinetu k nominaci nových členek a členů do Rady vlády pro záležitosti romské menšiny. Rada má v současné době 29 členek a členů, z toho 16 zástupkyň a zástupců státní správy a 13 občanských členek a členů zejména z řad Romů - tři tedy chybí.
 celý článek

www.iROZHLAS.cz

Další články z rubriky







..
romea - logo