Svérázný jazyk a vypravěčský um originálního výtvarníka Rudolfa Dzurka

Rudolf Dzurko proslul jako tvůrce originálních obrazů ze skleněné drti. Stejně skvěle jako sklem a dřevem vypráví i prostřednictvím slova.

Když se té letní noci 1941 dostavily do Pavlovec k sudbě, byly už trochu znavené vínem, jímž zaháněly žízeň i smutek nad nevděčným světem. První z nich měla největší zlost: „Další kluk, k čemu, aby ho poslali na frontu, nebo do koncentráku?“ Druhá, nenapravitelná optimistka, sestru mírnila: „I kdepak, válka skončí, a tenhle dostal do vínku tuhý kořínek.“ Třetí z nich, nejmladší, mívala po víně poťouchlou náladu: „Jojo, a povahu, jako když se mele oheň s vodou. Hodně se v tom životě nasměje i natrápí.“ „Tak to aby z něj byl umělec, ne?“ Přidala se škodolibě nejstarší. Prostřední kontrovala: „Tak ať, však vymyslí něco, co nikdo před ním, a na co sáhne, to mu půjde od ruky. „Může být, sestry, vždyť úplně stačí, v jaké bude žít době,“ uzavřela sudbu nejmladší.

Rudolf Dzurko pojímá kulturu Romů prostředky, které jsou dnešnímu světu srozumitelné a dostupné – příběhy transformuje do obrazů, plastik a knih. Stává se pamětí společenství, jež roztříštěním původního konceptu rodiny a zpřetrháním vazeb na místo a způsob obživy v období komunismu přišlo o věky ověřený způsob předávání tradic – kulturního dědictví – z generace na generaci.
Vzpomínky na dětství, otcovy a bratrovy pohádky, historky o příbuzných a rázovitých lidech, které za život potkal, se vždy prolínají s hlubším poselstvím o pravdivosti citu, hřejivosti lidského setkání, vnitřní svobodě a poctivosti. Svoji verzi bytí nikomu nevnucuje, jen ukazuje, jak také lze být Člověkem/ Romem. Je si dobře vědom pomíjivosti a pošetilosti lidského života, zná možnosti, kterak jej promarnit. K takovému světu, jenž kolem sebe pozoruje, se přesto, nebo právě proto, nedokáže stavět lhostejně. Nepřestává vzdorovat – pracuje a tvoří. Jeho mottem je život žít, ne o něm psát, tvořit z přirozené touhy, ne se prohlašovat předem za umělce, neměřit výsledek penězi, ale intenzitou prožitku. Onu konečnost, malichernost až prázdnotu civilizace staví do protikladu k věčně se obrozující přírodě, která ctí řád, je smysluplná v každém svém činu, poskytuje jistotu obživy, inspiruje. Jeho příběhy jsou vždy mnohovrstevnaté a nutí k zamyšlení. Humorná historka jako ta o Karalovi i letmá vzpomínka z dětství současně vypovídá o složitosti života Romů v 2. polovině 20. století.
Živost Dzurkova svérázného jazyka a jeho vypravěčské umění můžeme ocenit díky jedinečnému přístupu Eriky Manuš, která se stala originální tvůrkyní písemné verze příběhů, jež se svou závislostí na situaci, za níž se vypráví, zápisu přímo vzpírají.

Rudolf Dzurko, nar. 1. 7. 1941 v Pavlovcích, okr. Prešov na východním Slovensku. V roce 1945 odchází otec Vojtěch s rodinou do severních Čech. Od roku 1969 žijí ve Skalici, kde Rudolf začíná vytvářet plastiky z pískovce a dřeva a jedinečné obrazy ze skleněné drti lepené na tabulové sklo. Vystavuje od roku 1974, od té doby uskutečnil na 40 společných i samostatných výstav v ČR a zahraničí. Tvorbě se věnoval jen ve volném čase. Vyučil se ševcem, živil se jako soustružník, zedník (stavba Koldomu v Litvínově), stavební dělník (meliorace potoků, stavba vlnolamů na německém pobřeží, elektrifi kace železniční dopravy), topič, závozník, dělník ve sklárně, doručovatel ad. Od pol. 80. let žije v Praze, k částečnému invalidnímu důchodu si na Karlově mostě přivydělával výrobou a prodejem dřevěných miniatur a šperků. Rudolf Dzurko je jednou z nejvýraznějších postav českého umění druhé poloviny 20. století, jeho díla jsou zastoupena ve veřejných i soukromých sbírkách po celém světě. Je nositelem Ceny Revolver Revue za rok 1996. V roce 2002 vyšla v českoněmecké verzi jeho reprezentativní monografie.

Ke čtení:

Mirka Preussová: Rudolf Dzurko. Cesta, kterou bloudíš, je cesta, kterou sis zvolil. Praha 1995.
Erika Manuš: Pekloneberáj. Bít nebo být? Praha 2001.
Já nedělám umění/ Ich macht keine Kunst. (Monografie o R. D). Praha 2002.
R. Dzurko: Sar man ile andro supisis/ Jak mě vzali do soupisu. In Romano džaniben 4/1994.
R. Dzurko, M. Hübschmannová: Ich bin wieder Mensch geworden. Lipsko, 1990.
Revolver revue č. 32/1996, s. 256-264, 281-300, RR č. 42/2000 a č. 49/2002 (rozhovor, literární ukázky, reprodukce děl).