Zpravodajský server Romea.cz. Vše o Romech na jednom místě

Zpravodajský server Romea.cz. Vše o Romech na jednom místě

Těm, kteří se nemohou bránit: Poltikovičův Romský král a můj přítel Micák

31. ledna 2012
Čtení na 7 minut

Dokumentární film Viliama Poltikoviče „Romský král“, který uvedla ČT 2 ve
dnech 16., 17 a 18. dubna, těží z exkluzivity tématu a prostředí, a zdá se být
zajímavý. Od filmu, který vznikl s podporou Nadačního fondu Film a sociologie,
bych ale očekával více.

Očekával bych, že se diváci dozvědí zásadní věci týkající se problému
segregace a chudoby v romských osadách Rudňany a Žehra, odkud pochází převážná
část záběrů z tohoto filmu. Namísto toho mě však dokumentem provází zastřený
režisérův hlas a jeho opakovaně pokládaná otázka: „A koľko máte detí?“ Chce nám
snad Poltikovič říci, že problémem Romů je nezodpovědné plození dětí a že lékem
na sociální problémy jsou sterilizace? Ne, protože on to svými otázkami v našich
myslích pouze evokuje, on by nic takového jistě neřekl! Musíme se tedy ptát
zásadněji: Chtěl nám Poltikovič svým filmem vůbec něco říci?

„Romský král“ volně
navazuje na „Stěhování osady“ z roku 1992, dokument, který zachytil stěhování
Romů z osady Žehra (přesněji Dreveník) do nových bytovek. Hned v prvním filmovém
záběru „Romského krále“ se ale ocitáme v Rudňanech, bez titulku, bez komentáře.
Sem odešel z šestadvacet kilometrů vzdálené Žehry a zde nyní žije hlavní
protagonista obou snímků, Gejza Horváth „Micák“. Kamera nás přivádí do horského
údolí poznamenaného těžební aktivitou, v němž se nalézá část romské osady
Pätoracká. Osada má v podstatě dvě části, kromě té v údolí, která je poddolovaná
a která se pro svou bizarnost těší větší pozornosti kamery, jsou nahoře na
náhorní plošině na vytěžených haldách ještě staré a nové bytovky, kde žijí
desítky rodin v relativně slušných podmínkách. Celá Pätoracká je pak součástí
Rudňan, asi pětitisícové hornické obce v Slovenském rudohoří. Těžba rudy zde
defi nitivně skončila s pádem komunismu. Práce zde pro Romy není, ale týká se to
i velké části „gádžů“. Vytrhnout se z této lokality je velmi těžké.
Nezaměstnanost, alkoholismus a sociální deprivace jsou stigmaty na erbovním
štítu Rudňan jako celku, dokument nám ale ukazuje bídu romské osady zúženě a
tedy zkresleně. Když se např. v jednom ze záběrů u bunkru objeví blíže neurčený
muž a Gejza „Micák“ vypráví, jak ho chránil před místními lichváři, málokoho
může napadnout, že Micák se vlastně nezastával Roma, ale gádža Joža, jednoho z
mnoha deprivovaných obyvatel „bílých“ Rudňan. Na začátku filmu ukazuje postarší
muž, Béla Červeňák, kde bydlí někteří z příslušníků jeho rozvětvené rodiny. To,
že on s manželkou i jeho synové a dcery s početnými rodinami dosud bydlí zde v
údolí, v chatrčích ze dřeva a plechu, má svůj nepřehlédnutelný důvod. Béla zde
bydlí s manželkou od konce šedesátých let, ale obec nikdy nedovolila, aby byli v
Rudňanech hlášeni k trvalému pobytu. Tento čerstvý šedesátník je jednou z
místních autorit a mohl by říci leccos zajímavého, ale my se od něj už nic
nedozvíme, protože následuje střih a další část režisérovy „sociologické ankety“
v podobě otázky pronesené k náhodně procházejícím ženám: „Co vás tak těší v
životě, co vám dělá radost?“ Gejza, zvaný Micák, žije ve svahu nad poddolovaným
údolím, v opuštěném bunkru, který kdysi sloužil jako sklad trhavin. Do čelní
betonové zdi vyboural otvor a zasadil okno, uvnitř si postavil kachlovou pec.
Žije na kraji lesa se svou mladou ženou a s pěti malými dětmi. Je to jeho druhá
rodina, kterou založil až po svém padesátém roce, poté co odešel ze Žehry do
Rudňan, když se mu rozpadlo první manželství. Ničí ho alkohol, na kterém je
závislý, a těžké životní podmínky. S ženou Světlanou a dětmi žijí z jeho malého
důchodu a z přídavků na pět dětí. Práce není. Jejich příjem činí na osobu a na
den 2 USD (stav extrémní chudoby je podle klasifi kace Světové banky 1 USD na
osobu a na den). Jakou má ale divák příležitost dozvědět se o skutečných
sociálních a ekonomických poměrech v Rudňanech nebo v Žehře? Proč se režisér
nezeptá, kolik peněz má Micákova nebo jiné rodiny v těchto osadách na měsíc?

Rudňanský starosta Blišťan se pohodlně usazen ve své kanceláři vyjadřuje k
situaci Romů, hned dvakrát po sobě. Proč režisér nedal příležitost rudňanským
Romům, aby řekli své k jeho výrokům o jejich pracovním nasazení při stavbě
nových bytovek anebo při vykonávání takzvaných veřejně prospěšných prací?

Když v Žehře pokládá Poltikovič romskému starostovi Mariánu Mižigárovi opět svou
oblíbenou otázku, kolik má dětí, asi ho vůbec nenapadne, že Romové se mohou
počtem dětí i chlubit, že mohou přehánět. Neví, že u Romů není mnohodětnost
hanbou, ale darem od Boha, a že Romové z osad si často ani neuvědomí, že
pochlubit se svým největším bohatstvím – dětmi, znamená vystavit se odsudku
gádžů! Na návštěvě u Mariána je kamera decentně zdrženlivá. Jestliže u Micáka v
bunkru kameraman pečlivě prochází obě místnosti, aby nemilosrdně zachytil
nepořádek a špínu; čistý a bohatě zařízený Mariánův byt ho k těmto výkonům
neláká. Můžeme se jen dohadovat, zda k tomu kameramana vede vrozená slušnost, na
kterou u Micáka jaksi pozapomněl, anebo je to režijní záměr vycházející z
předpokladu, že co je běžné, jako například standardně zařízený Mariánův byt,
není zajímavé. Těmito postupy se ovšem Poltikovičův „sociologický“ snímek
zařazuje do dlouhé řady dokumentů na romské téma, které si s ničím nelámou hlavu
a radostně se poddávají okouzlení z „exotického“ prostředí – z chumlů dětí
poskakujících do objektivu, z jejich nahoty a umouněnosti, z nepořádku kolem
romských obydlí, z pestrobarevného prádla rozvěšeného na šňůrách i plotech, z
množství lidí, kteří se dokážou vtisknout do jedné místnosti, anebo z dětí,
které se přilepí nosy na okenní tabulku, aby z bezpečí domova pozorovaly toho
divného tvora – filmaře.

V druhé půlce zachraňují dokument dvě silná témata a jejich protagonisté. Prvním
z nich je náboženská konverze, druhým emigrace. Spišská Nová Ves se svými
shromážděními letnických a romským pastorem Emilem Adamem a anglické průmyslové
město Sheffi eld, dávající Romům poprvé zakusit, jaké je to být svobodným
člověkem v svobodné zemi, tvoří důležitý kontrapunkt k Rudňanům i k Žehře.
Teprve návštěva části Micákovy původní rodiny v Anglii nám odhaluje, že poměry,
v nichž žije, jsou součástí jeho a pouze jeho životního příběhu, a nikoli
charakteristickým způsobem života všech Romů. Škoda, že tato dějová linka není
těsněji propojena se Žehrou, v níž žije většina Micákových dětí, vnoučat a
pravnoučat.

Poltikovič si mého stárnoucího přítele Micáka vybral asi proto, že ho nikdo jiný
nenapadl. Nebo se od té doby, kdy jsem ho v jednadevadesátém roce přivedl do
Micákovy rodiny v Žehře, aby natočil film „Stěhování osady“ s nikým jiným
nepotkal? Buď jak buď, tím, že režisér svého „romského krále“ odměňoval při
návštěvách Rudňan štanglemi salámu, bonbony pro děti, cigaretami a pětilitrovými
demižony vína – tím mu nepomohl ani neublížil. Je to jenom ošklivá ukázka vztahu
vzdělaného, dobře placeného filmového tvůrce k „domorodci“, kterého momentálně
potřebuje! O vztahu založeném na zneužívání svědčí i to, že Poltikovič natáčí
Micáka v několika scénách přiopilého, většinou vínem, které mu sám přinesl, a že
po něm ještě chce, aby mu v tomto stavu vyjmenovával na kameru své děti.
Bohužel, a v tom tento film není výjimkou, tvůrci podobných dokumentů běžně
zneužívají vstřícnosti Romů, kteří přirozeně nemohou mít ani ponětí, jakému
mediálnímu obrazu ve výsledku poslouží!

Micák byl kdysi chlap, před kterým měli všichni respekt a kterého měli rádi, jak
o tom svědčí i slova jeho zetě Cyrila Dunky v závěru filmu. Měl krásnou velkou
rodinu, ale jeho hrdost a touha po nezávislosti mu nedovolovaly, aby se podvolil
jejímu přání přestěhovat se do panelových bytovek. Chtěl si uchovat svobodu, mít
svého bělouše Laciho, ovčáckého psa Láboše a žít se svou rodinou v domě, který
si postavil. Patnáct let pracoval na opravách Spišského hradu. Po devadesátém
roce s pádem komunismu přišel o práci, na Romy v Žehře dopadla tvrdě
nezaměstnanost a Micák, stejně jako ostatní ženatí muži, přišel o roli živitele
rodiny. Dostavily se i zdravotní problémy, hrozila mu amputace nohy a dostal
invalidní důchod. Prohlubovaly se jeho problémy s pitím a nakonec došlo k
excesu, po němž se jeho manželství rozpadlo. Musel opustit Žehru a jeho synové,
dcery, snachy a zeťové, kteří s ním žili do té doby pohromadě, se zařídili každý
po svém. Teprve v samém závěru dokumentu ustupuje rutina síle výrazu a film
získává dynamiku. Tak je tomu zejména v předposlední scéně filmu, kdy Micákova
bývalá žena Helena hovoří o tom, že dala své srdce Ježíši, o odpuštění, a o citu
k svému manželovi, kterého teď vnímá jako bratra… Teprve v těchto záběrech je
cítit, že jsou zvládnuté i po řemeslné stránce, což se o filmu jako celku
rozhodně říci nedá. Škoda, že se Poltikovič nevyvaroval zploštělého pojetí
skutečnosti, že ve svém dokumentu zůstává na povrchu a nezřídka i utvrzuje
negativní stereotypy a nahrává xenofobii. Na to, že od jeho vstupu do Žehry při
natáčení „Stěhování osady“ uplynulo už sedmnáct let, je tento film promarněnou
příležitostí.

Pomozte nám šířit pravdivé zpravodajsví o Romech
Teď populární icon