romea - logo
17. října 2018 (středa)
svátek má Hedvika
Loading
rozšířené vyhledávaní

Tíže identity aneb jak přežít své romství

Praha, 13.3.2012 13:23, (Romano voďi)
Vizuální umělkyně Laďa Gažiová ve svém ateliéru (foto: Lukáš Houdek)

Při poslechu poslední desky Gipsy.cz Desperado (2011) člověka napadá, že kariéra Radka Bangy opsala zajímavý oblouk. Od ryze hiphopových začátků s formací Syndrom Snopp přes několik hledačských alb, kde experimentoval s angličtinou nebo r’n’b, se v roce 2006 vyšvihnul s deskou Romano hip-hop, která odstartovala výsostně romskou a velice občanskou etapu jeho života. O šest let později je ale po romské agendě veta a Banga to komentuje: „Kdybych se měl vrátit v čase, nikdy bych se neangažoval v politice. (…) Z hlediska hudebníka to byla chyba, skoro sebevražda. Zapadli jsme tím mezi takzvané aktivisty a zavřeli si spoustu dveří, které už bohužel nikdy neotevřeme.“

Nálepku „romská umělkyně“ dostala i Ladislava Gažiová ze smíšené slovensko-romské rodiny, když přišla do Prahy studovat umění. Nejprve na ni udělal dojem přesah, jenž její úspěch pro československé Romy má, a tak začala svou tvorbu vědomě uplatňovat v proromské činnosti. Za bezmála pět let, které uplynuly od jejího coming outu, jí ale začala být tahle dobrá vůle na obtíž: „Jsem Romka, pak teprve umělkyně. Když si mě někam pozvou, je to proto, že jsem ,zázračná cigánka‘, ne dobrá výtvarnice.“ V současné době je Gažiová na veřejné prezentování svého romství háklivá. „Stále jsem ochotná podílet se třeba na dílnách pro Romy, ale když o mně chce někdo točit jako o ,dobrém příkladu‘, už se mi to nezdá správné. Nechci být osobně vidět.“

To Monika Horáková, dnes Mihaličková, poslankyně parlamentu v letech 1998 – 2002 za Unii Svobody, necítí zábrany, má-li se její minulá či budoucí kariéra pojit s romstvím. „Jsem Romka a Romkou zůstanu,“ říká s neskrývanou hrdostí. Důvody pro to, že vystudovaná psycholožka dnes namísto veřejného angažmá za romskou menšinu podniká, jsou stejně osobní, jako společenské. „Úplně jsem vyhořela, protože jsem zjistila, že jsem na to sama. Okolo mě si každý šel svou cestou a ode mě se čekalo, že s jednou asistentkou vyřeším celou romskou agendu. Bylo to vyčerpávající.“

Příběhy výrazných romských osobností, které jejich schopnosti v kombinaci se společenskou poptávkou katapultovaly na titulní stránky novin, se liší v detailech, ne však v základních rysech. Dostávají se pod obrovský tlak, protože jejich postavení je vábničkou pro celou řadu zájmových skupin, které si do nich projektují své ambice, cíle a naděje. Romové v nich vidí spasitele, jejichž neúspěch může být vnímán jako zrada vlastních lidí nebo interpretován jako hrabání pod sebe; gádžové zase nezřídka hledí využít inteligentní spojku s cizím a nepochopitelným světem Romů až na dřeň – vytěžit jedince a jeho kontakty a do značné míry přehodit veškerou zodpovědnost za interkulturní konflikty na ně. Často se pak stane, že romská celebrita uvízne v jakémsi mezisvětí, ani ryba, ani rak. Obyčejní Romové ji považují za příliš zpanštělou a tudíž odrodilou, zatímco pro určitý segment většinové společnosti nikdy nebude dost asimilovaná. Nastupuje efekt „zázračného cigána“. Jak často vzpomínají Romové uvyklí práci v nejrůznějších provozech, Češi to obvykle komentují: „Ty jsi tak slušnej, jako bys ani nebyl Cikán.“

Ať už to pociťují jako překážku ve skutečně plnohodnotné kariéře nebo jim „jen“ dojdou síly, reakcí veřejně známých Romů pak často bývá to, že se z etnicky exponované scény stáhnou. Utlumí menšinový charakter své tvorby (Banga, Gažiová) nebo si najdou nové hřiště, na němž mohou hrát nezatíženi etnicitou (Mihaličková). Nabízí se ale ještě jedna cesta, bohatě popsaná antropology, a přitom tak trochu tabu ve všech menšinových společenstvích – passing neboli proplouvání. Vydávat se za někoho jiného je totiž odvěkým nástrojem pronásledovaných.

Buď – anebo

Fascinující ukázky proplouvání popsal v souvislosti se vznikem Svazu Cikánů-Romů (SCR) polský antropolog Ignacy-Marek Kamiński ve své monografii The State of Ambiguity: Studies of Gypsy Refugees (Stav dvojznačnosti, aneb Studie cikánských uprchlíků) z roku 1980. V letech 1970-1971 Kamiński ještě jako student opakovaně navštívil Československo a účastnil se dramatických změn ve společnosti, ke kterým došlo následkem okupace a přechodu k normalizaci. Pro svou diplomovou práci o romské politice si potřeboval v terénu ověřit, jakým způsobem SCR funguje na místní úrovni. Shodou okolností byl v obci Ljubava, sídle okresní buňky SCR, ubytován v rodině pana Josefa, zapáleného komunisty a předsedy této pobočky. Josefův příběh se později ukázal být jakýmsi vzorcem, který se v této složité době otiskl do života mnohých členů romské elity.

Předně Josef nikdy svůj romský původ nezdůrazňoval, byť se u něj jako u vysoce postaveného úředníka SCR dal předpokládat. Na přímou otázku odpovídal kladně, ale tvrdil, že pochází z města a s Romy z osad nemá nic společného. Kdykoliv chtěl Kamiński vycestovat z Ljubavy na venkov, Josef mu to nejprve rozmlouval a snažil se ho přesvědčit, aby raději bádal v kanceláři místní organizace; posléze mu na jeho naléhání zajistil odvoz a předem vybral lokality, takže se jeho terénní výzkum omezoval na rozhovory s dalšími hodnostáři SCR. Ti obvykle zadeklamovali ohraná hesla a šupem posílali studenta zpátky do civilizace. Nakonec se Kamiński vydal do osad bez povolení a zjistil, že za prvé doposud viděl jen jakési potěmkinské vesničky a ne skutečné romské komunity a za druhé, že je Josef mezi svými magerdo, a proto si jeho kontaktáž s venkovskými Romy nepřál.

Důvodem tohoto vyhoštění byly výhody plynoucí z moci, ke které Josef, rovněž syn komunistů a sám bojovník ve Slovenském národním povstání, původně přišel čestně a zaslouženě. V padesátých letech požíval za svou osvětovou přednáškovou činnost coby člen strany mnohá privilegia, o která nežádal, ale časem se pochopitelně stala nepostradatelná pro rodinný rozpočet. Protože SCR byl v šedesátých letech založen shora prostřednictvím loajálních Romů – komunistů, byl i on vyzván ke spolupráci z titulu svého etnického původu, který mu původně ve světle partajní příslušnosti připadal druhořadý. Interní romští předáci v osadách považovali podobné externí „proplouvače“ za zrádce, a proto také některé osady z počátku neměly žádné zastoupení v SCR, zatímco jinde se v každé rodině našel alespoň jeden člen.

Když se Kamiński po roce vrátil, zjistil, že se situace radikálně proměnila. Aby byl zajištěn přístup k fondům SCR, povolili interní lídři členství tam, kde bylo dříve nemyslitelné. Původně stínová, shora vytvořená organizace, která měla uchlácholit tzv. cikánské nacionalisty, se přerodila do relativně funkčního tělesa s bohatou sportovní, společenskou i ekonomickou činností, což paradoxně posilovalo národnostní požadavky Cikánů-Romů. Zároveň se však změnila atmosféra ve společnosti. Konsolidace husákovského režimu znamenala pro všem prospěšný SCR reálnou hrozbu, která se v roce 1973 násilným rozpuštěním Svazu vyplnila, a tak bylo třeba začít myslet na zadní kolečka. Josef (a pravděpodobně desítky dalších) potřeboval „proplout“ zpět do nitra komunity. Vyhledal nejvýše postaveného mužského příbuzného z matčiny strany v osadě, která ho původně zavrhla, požádal ho o kmotrovství pro svého vnuka a tímto tradičním rituálem si otevřel cestu zpět.

Vypůjčené životy

V roce 1990 zemřel na druhé straně zeměkoule a ve velice odlišném společenském postavení autor, který si do té míry nepřál být označován za černého spisovatele, že se na něj nakonec jako na spisovatele nevzpomíná vůbec. Díky článku „White Like Me“ („Bílý jako já“) Henryho Luise Gatese otištěném v časopise The New Yorker v roce 1996, který odhaluje jeho ohromující chameleónství, se totiž pro všechny stal symbolem proplouvání, ztělesněním muže, jehož veřejná role spočívala v pečlivém zametání stop po svém pravém původu.

Anatole Broyard se narodil v roce 1920 v New Orleansu do černošské rodiny velice světlé barvy. Zatímco na segregovaném Jihu byla jeho rasová příslušnost jasně daná, do armády už vstupoval jako běloch. Mimořádně nadaný, sečtělý a hloubavý Broyard si dobře uvědomoval, jaká omezení pro jeho intelekt představuje nálepka „černošský filantrop“. Když díky aktivní účasti v armádě nakonec vystudoval, svěřil sestře, že si v New Yorku hodlá změnit identitu. Jak vzpomíná černošský dramatik a přítel W. F. Lucas, když v Brooklynu nastupoval do podzemky, byl černý, ale na zastávce v Greenwich Village už vystupoval jako běloch. V roce 1954 otiskl časopis Discovery Broyardovu povídku „What the Cystoscope Said“ („Co prozradil cystoskop“), která pro něj znamenala průlom v kariéře – od té doby už se v intelektuálních kruzích jen čekalo, až vydá svůj opus magnum. Nikdy na to nedošlo. Místo toho se proslavil brilantními a ostrými texty o současné literatuře coby denní recenzent Timesů. Odstřihl se od rodiny a ani vlastním dětem svou totožnost nikdy neprozradil. Do konce života zůstal slibným spisovatelem, který svůj velký román žil, ale nedokázal ho napsat.

Broyardův příběh nápadně připomíná román Lidská skvrna od Philipa Rotha z roku 2000. Hlavní hrdina, univerzitní profesor Coleman Silk, který se v Nové Anglii těší zasloužené úctě coby odborník na antiku a děkan fakulty, je zostuzen, když ho dvě černé studentky nařknou z rasismu. Silk v reakci na jejich časté absence totiž sarkasticky prohlásí: „Znáte je někdo? Existují, anebo jsou to jen duchové?“ Použije přitom anglického výrazu „spook“, který znamená duch nebo strašák, ale je také hanlivým pojmenováním pro černochy. Paradoxem incidentu, který Silkovi zničí kariéru, je skutečnost, že on sám je Afroameričan, vydávající se za amerického Žida.

Roth nařčení, že se při formování postavy Silka inspiroval Broyardem, odmítá a tvrdí, že když článek v červnu 1996 vyšel, měl už román řadu měsíců rozepsaný. Není důvod mu nevěřit. Snaha odrazit potenciální trable a žít svůj život nezatížen stigmatem, jehož zhoubný charakter je předem známý, je nejen pochopitelná, nejen obecně lidská, ale především vlastní všemu živému kolem nás. Zvlášť pro někoho citlivého a přemýšlivého, kdo si uvědomuje dopad škatulkování na většinové a černé, lesbické, hendikepované a jiné menšinové umělce, musí být mantinely dané příslušností k minoritě strašlivě svazující.

Nakonec všichni hrdinové uvedených příběhů řešili podobné dilema: pokud se přihlásí ke svým kořenům a prozradí na sebe, že jsou „zázrační“ (rozuměj normální), dokáže je jejich okolí ještě vnímat jako dobré ve své profesi? Anebo se po nich už vždycky bude žádat, aby vystupovali jménem své komunity, a jejich poctivá práce a nadání zůstanou ve stínu zbytnělé etnické či rasové příslušnosti? A je takové proplouvání vykoupené nemožností skutečné intimity s rodinou a přáteli zradou na svých, anebo tím nejvíc trpí ten, jehož je to rozhodnutí?

Žít jako kaskadér

Zanadávat si na Cikány patří tak trochu k bontonu. V konverzaci nastolují bílí Češi „romskou problematiku“ s udivující lehkostí, pevní ve víře, že tady se všichni shodneme, asi jako když se žehrá na poměry. Je přece součástí společného vědomí, že Cikáni jsou nepřizpůsobiví, bydlí ve vybydlených panelácích, chlapi tráví čas v hernách, ženské obírají turisty v MHD a děti s nízkým IQ s bídou vycházejí ze zvláštních škol.

„Já ale znám mraky romských vysokoškoláků,“ podotýká Laďa Gažiová. Podle ní to není žádná výjimečná situace, setkává se s nimi dnes a denně. Potíž je v tom, že vzdělaní Romové nejsou a nechtějí být vidět. Obvykle trpí traumatem z dětství a museli se velice snažit, aby uspěli. „Když se otevře téma jejich identity, je to veliký problém. Lidé chtějí mít klid.“ Sama o svém polovičním romství nejprve nevěděla. Odhalila je až na základní škole a rozhodně být Romkou nechtěla. „Až do studia na vysoké škole jsem to zatvrzele zapírala. Nechtěla jsem s tím mít nic společného. A jak jsem se cítila? Že je to tak správně. Zvlášť na východním Slovensku je to stigma; jsi podčlověk.“

Málokdo si dokáže představit odvahu, jaké je třeba k vystoupení z anonymity. Cenou za upřímnost je ztráta soukromí, hrozba, že na vás média „něco vytáhnou“, strach blízkých o vaše bezpečí. Proplouvající elita má dobrý důvod držet se stranou. O to větší respekt si ale zaslouží ti, kteří veřejnou podporu Romům risknou.

Poznámka autorky: Citace Radka Bangy pocházejí z rozhovoru „Natočili jsme desku pro český ucho“ 9. 5. 2011 http://www.koule.cz/cs/clanky/gipsy-natocili-jsme-desku-pro-cesky-ucho-19483.shtml# Citace Ladislavy Gažiové a Moniky Mihaličkové pocházejí z osobních rozhovorů vedených autorkou v únoru 2012.

Článek vyšel v Romano voďi 1-2/2012. Máte-li zájem dostávat časopis pravidelně do své schránky, napište si o předplatné na romea@romea.cz.

Karolína Ryvolová
Přečteno: 3777x

Kam dál:

Štítky:  

Domácí, Kultura, RV 1,2/2012, RV



HLAVNÍ ZPRÁVY

Michaela Jílková v pořadu Máte slovo (Koláž: Romea.cz)

ROMEA se nezúčastní pořadu Máte slovo věnovaného výrokům Miloše Zeman směrem k Romům. Pořad není o diskuzi, ale o křiku, hádkách a konfliktu

10.10.2018 18:01
Česká televize se chystá příští týden ve svém pořadu Máte slovo, který uvádí Michaela Jílková, řešit urážlivé výroky prezidenta Miloše Zeman směrem k Romům. Prezident ve svých výrocích tvrdil, že 90% Romů nepracuje. Dramaturgie do pořadu pozvala i zástupce organizace ROMEA, která se proti výrokům Miloše Zemana důrazně ohradila a vyvrátila je. Zástupci organizace ROMEA se natáčení pořadu nezúčastní. "Tento pořad diskuzi bulvarizuje a ve výsledku neumožňuje – v jeho pojetí se scvrkává na snahu přítomných zdatněji přehádat, překřičet, ponížit protistranu," uvedla organizace ROMEA v tiskovém prohlášení, které zpravodajský server Romea.cz zveřejňuje v plném znění.
 celý článek

Zákaz kočování v roce 1958 byl represivním opatřením, kterým začala důsledná asimilace Romů, Kladno 1959 (FOTO: Eva Davidová)

Tady jsou fakta, jak se žilo Romům během komunismu, pane Zemane! Nucená asimilace, děti ve zvláštních školách, sterilizace romských žen

10.10.2018 10:40
Prezident Miloš Zeman v pátek v rozhovoru s redaktorem České televize Richardem Samkem tvrdil, že Romové během komunistické minulosti na rozdíl od jiných tolik netrpěli. Zpravodajský server Romea.cz zveřejňuje přehled informací o životě Romů v Československu v době komunistické diktatury.
 celý článek

Olga Fečová (Foto: Lukáš Houdek)

Olga Fečová: O Romech se říká málo pozitivních věcí

9.10.2018 12:40
Mottem letošního Mezinárodního dne Romů v režii organizace Ara Art je romipen. A protože identita nás zaměstnává všechny, budeme se letos ptát respondentů na to, jak ji vnímají oni. Jinými slovy – budeme se ptát na to, jak rozumí slovům romipen potažmo češství, nebo čechipen, pokud bychom hledali ekvivalent k romipen. Pokračujeme rozhovorem s Olgou Fečovou.
 celý článek

Další články z rubriky







..
romea - logo