romea - logo
31. března 2020 (úterý)
svátek má Kvido
Loading
rozšířené vyhledávaní

„Tohle není život!“ Romové v kosovském Gjilanu sní o novém začátku

Gjilan (Kosovo), 17.5.2011 11:20, (ROMEA)
Welcome in Abdulla Preševo!  (FOTO: Lukáš Houdek)

Nablýskané výlohy plné značkového oblečení i obyčejných cetek, ulice přecpané mladými studenty zdejší pobočky Prištinské univerzity, hustý dopravní provoz a příjemná maloměstská atmosféra – to je odpolední Gjilan, sympatické stotisícové město vzdálené asi 40 km od kosovské metropole. Stačí ale sejít z hlavní třídy a dát se několik desítek metrů směrem k romské mahale Abdulla Preševo. Poutavé výlohy se pomalu mění ve vypálené domy bez oken a dveří popsané nejrůznějšími politickými hesly a výhružkami. Ponuré počasí přispívá k dojmu města duchů. „Žije tady v těch rozvalinách vůbec někdo?“ ptáme se rozpačitě sebe navzájem. V tom ale z plechové branky vyjdou dva teenageři. Je slyšet romština, i přes hlasitý křik albánských dětí, které si mezi troskami domů a nově vybudovanými vilami kopají s míčem.

VIDEO
Gjilam - stotisícové kosovské město

Zaslíbený Gjilan

V předválečných dobách byl Gjilan centrem romské vzdělanosti. Celá řada zdejších Romů byla absolventy vysokých škol, někteří se aktivně podíleli na emancipaci Romů jako etnika a budování pozice romštiny jako svébytného jazyka. Rok před invazí NATO do Kosova žilo ve městě podle statistik OSCE více než tři a půl tisíce Romů. Odhady z posledních let hovoří o 350 – 500 osobách. Kam se ale na tři tisíce Romů během posledních dvanácti let podělo?

Za 50 marek na hranice s Makedonií

„Pojďte, sedněte si třeba tady,“ pobízí nás téměř padesátiletá Esma. „Promiňte, nemáme to tu ještě pořádně zařízené. Máme ten dům na čas půjčený od známých, co jsou v Německu. Tak si to tu teprve trošku zařizujeme,“ vysvětluje omluvně nedostatek míst k sezení hostitelka. Esma byla před válkou mzdovou účetní v jedné ze zdejších velkých továren. V roce 1999, kdy začalo NATO v rámci svých operací bombardovat město, společně s manželem a dětmi domov opustila, aby našla útočiště v Makedonii, která byla jednou ze zemí přijímající kosovské uprchlíky. „Ještě dnes cítím tu hrůzu. Domy obcházela UČK (pozn. extremistická Kosovská osvobozenecká armáda), která se nás snažila vyhnat pod hrozbou smrti. Když potom začaly nálety, neváhala jsem a snažila jsem se sehnat místo v autobusu do Makedonie. Bylo to téměř nemožné. Jízdenky byly předražené a míst velmi málo,“ vzpomíná s hořkostí na důvody útěku Esma. Autobus ale dojel jen na hranice, kde uprchlíky vysadil, aby si další transport zajistili sami. Esmin manžel Shpend ale hranice spolu s rodinou překročit nemohl. Útočiště bylo podle jeho slov poskytnuto jen ženám a dětem. Celých osmaosmdesát dní invaze NATO tak strávil v mahale Abdulla Preševo. „Byli jsme tu samí chlapi. Pamatuju si ten nekonečný strach, když se někde něco šustlo. Taky si vzpomínám, jak jsme s kamarády seděli u jídla a najednou jsme slyšeli padat bomby. Skočili jsme na podlahu a modlili se za šťastný konec,“ vypráví za výrazné gestikulace Shpend. Esma žila několik let s dětmi v makedonském uprchlickém táboře Stenkovac. Se svým mužem se setkala až v roce 2003, kdy se vrátila do rodného Gjilanu. Radost z návratu se ale rozplynula po zjištění, že po jejich domu zbyla jen hromada sutí. Rodina si tak začala půjčovat domy svých známých, kteří hledají štěstí v západoevropských zemích. Po jejich návratu je ale vždy čeká shánění nového domova. A nejsou sami. V obdobné situaci se nachází odhadem více než polovina zdejších Romů.

Váš dům? No a?

Podle zprávy OSCE z loňského roku pouhých deset procent Romů žijících ve čtvrti Abdulla Preševo se těší ze svých vlastních příbytků. Ti ostatní o svá obydlí buď přišli při násilných útocích na Romy ze strany některých albánských obyvatel nebo UČK zejména v roce 2002 (případně při náletech NATO v roce 1999), nebo se do jejich objektů nastěhovali kosovští Albánci v době, kdy Romové pobývali v některém ze zahraničních uprchlických táborů. Výše zmíněná zpráva uvádí, že nelegálně okupovaných romských obydlí je v této osadě na šedesát. To je zřejmé už jen při letmé procházce lokalitou, která byla podle slov starousedlíků v předválečných letech čistě romská. Dnes se dá okem obyčejného pozorovatele odhadnout tento poměr zhruba na polovinu.

„Romové nejsou tak organizovaní a silní, aby mohli ty, kteří okupují naše domy, vyhnat,“ popisuje důvody letargie některých romských obyvatel lokality asi pětatřicetiletý muž v červeném žíhaném svetru. „Policie je navíc také z většiny albánská. Přeci nepůjdou proti vlastním lidem. Nemá to řešení,“ mávne nakonec rukou. Romům navíc často stojí v cestě absence potřebných dokumentů k prokázání jejich nároku na zabranou nemovitost. Řada z nich takové dokumenty před válkou vůbec nevlastnila, případně o ně přišla při dramatických událostech na přelomu tisíciletí. Dnes tak nemají na své vlastní domy nárok. Prokazování vlastnických práv na nemovitosti Romů nebo Srbů, které byly v poválečných letech zabrány navrácenými Albánci, je problematické. Přesto ale podle některých zaměstnanců nadnárodních organizací, které se tímto tématem zabývají, není neřešitelné. Velkou překážkou bývá často strach Romů ze zkorumpované policie. Proto různé přestupky svého okolí zpravidla nehlásí. Odrazují je od toho předchozí zkušenosti, které se v mnoha případech obrátily proti nim. „Když půjdeš na policii nahlásit, že tě Albánec napadl, začnou vyšetřovat tebe, protože ten při výpovědi uvede, žes ho napadl ty. A je vystaráno,“ pokyvují ve svém vypůjčeném domě hlavou Esma s manželem Shpendem.

Březnový pogrom

„Tenkrát mě obklopovala policie a KFOR, jelikož si mysleli, že jsem Srbka. Já jsem je požádala o ochranu, protože jsem se doslechla, že mi chtějí udělat něco zlého kvůli mé spolupráci s policií a KFOR při vyšetřování zločinů proti Romům. Pracovala jsem tenkrát v Prištině. Jednou, když jsem jela domů do Gjilanu autobusem UNMIK, nás na cestě zastavili a ptali se, jestli jsou v autobuse přítomni Srbové nebo příslušníci menšin. Ti spolucestující věděli, kdo s manželem jsme, že jsme Romové, ale neudali nás. Díky nim dnes žijeme. Zabili by nás,“ vzpomíná na události poloviny března 2004 jednačtyřicetiletá Hana, která v prvních poválečných letech spolupracovala s mezinárodními sbory jako mediátor s romskou komunitou.

Hana po chvíli odmlky se slzami v očích pokračuje ve svých březnových vzpomínkách: „Když jsme dorazili do Gjilanu, viděli jsme hořící auto UNMIK a po příjezdu domů jsme zahlédli skupinu lidí, kteří mířili k mahale, aby Romy napadli. Viděla jsem na vlastní oči vraždy Srbů. Když jsme konečně dorazili domů, našli jsme tam naše plačící děti. Byly vyděšené k smrti, protože kolem obcházeli lidé, kteří vyhrožovali, že každý dům v mahale vypálí. Našli jsme je v rohu pokoje. Brečely. Myslely si, že je přišli zavraždit... Můj syn tenkrát chodil do druhé třídy. Kvůli výjimečné situaci měli učitelé pustit děti domů dříve. Když ale vyšly ven, rozeběhli se na ně útočníci a křičeli na ně: Vy Cikáni! Zabijeme vás! Dokážete si představit, jaké to je pro osmileté dítě? Takové děti ani nevědí, co je Cikán... Těch problémů pak byl spousta. Za tu dobu si už každý z nás ze stresu nastřádal četné zdravotní problémy. Já mám například strašné migrény.“

Během tří dnů se v Gjilanu, stejně jako po celém Kosovu, odehrávaly masové útoky na Srby a Romy jako pomsta za zabití tří albánských dětí v Kosovské Mitrovici na severu země. V rozmezí sedmnáctého a devatenáctého března bylo ze svých domovů napříč Kosovem vyhnáno nejméně 4000 Srbů a Romů. Jejich domovy byly vypáleny, včetně škol a desítek pravoslavných kostelů. Tyto události se zapsaly do kosovských dějin pod názvem Březnový pogrom. Oficiálně při něm zemřelo na 11 etnických Albánců a 8 Srbů.

Život v napětí

Je poledne, v Abdulla Preševo vychází ze dveří jednoho z částečně opravených domů romský chlapec s hladkým bílým míčem. Matka mu mává na pozdrav. Jde do školy, do pěti bude zpátky. Znenadání ho obklopují mladí albánští sousedé, kteří do něj začínají strkat a kopat. Padají nejrůznější nadávky. Matka vybíhá ze dveří, začne chlapce bránit a doprovází ho z dohledu rozjívené party. Po chvíli se vrací zpět k domu, smířlivě za sebou zavírá vrátka. Jak by taky ne. Je to jen běžná rutina. Zvyknout se na ní ale nedá.

Poválečné události zanechaly na zdejších mezietnických vztazích viditelné stopy. Na obou stranách. Někteří Albánci zatrpkli po dlouhodobých útrapách za srbské vlády nad kosovským územím, která konala v rozporu se základními lidskými právy. Před vojenskou operací Severoatlantické aliance v Kosovu navíc docházelo k vraždám albánských obyvatel srbskou policí. Kosovští Srbové včetně Romů naopak viní zdejší Albánce z masových útoků a vražd po jejich návratu na kosovské území po vojenské intervenci NATO. Jak ale většina lidí uvádí, ne všichni se brutálních útoků účastnili. Je nutné umět rozlišovat. Přesto se lze vyvarovat v běžném životě generalizacím a praktikování kolektivní viny jen velmi těžko.

Když srbsky, tak se zavřenými okny

„Koukejte, máme teď v Talentu romského kluka. Ten je co?“ ukazuje na monitor počítače, kde běží jedna sekvence talentové show, Esma. „Dávají to na srbské televizi. My se na Srby díváme. Přeci jen mluvíme srbsky, albánštinu moc neovládáme. Sousedi se o tom ale nesmí dozvědět, tak vždycky ubedníme okna. Bylo by zle!,“ vysvětluje šeptem. Do šepotu střídavě přechází i v situacích, kdy si v romštině nerozumíme a je proto zapotřebí přejít do srbštiny. V městech obydlených kosovskými Albánci není používání srbštiny doporučováno dokonce ani turistickými průvodci. Srbský jazyk se ale stále živě používá v četných enklávách jeho mluvčích. Těch je v okolí Gjilanu několik. Ve vesnicích je dokonce možné platit srbskými Denáry a jsou v nich provozovány školy, které jsou financovány Srbskou republikou. To je také případ gjilanské romské školy.

Vuk Karadžič by se divil

Romská škola se podle nám dostupných informací nachází v mahale Ivo Lola Ribar. Školu máme podle některých materiálů rozpoznat podle specifické barvy vchodu. Ne nadarmo ji nazývají „školou s modrými dveřmi“. Procházíme malými uličkami za autobusovou stanicí, snažíme se pro začátek najít druhou romskou čtvrť. Nikde ale vypálené domy vidět nejsou. „To asi nebude ono,“ utrousím s odevzdaným úšklebkem směrem ke kolegyni Zdence. Proti nám se náhle vynoří skupinka romských dívek, o pár metrů dále posedávají staré romské ženy. Ukazují na šedá (!) plechová vrátka, za nimiž je slyšet lomoz a rozjívený křik dětí. Aha! Ono to je tady!

U dveří se na nás zkoumavě dívá elegantně vyhlížející pětatřicetiletá žena. Podává nám ruku a srbsky se nás ptá, jestli něco nehledáme. Je jednou ze čtyř romských učitelů, kteří v romské škole srbského jazykovědce Vuka Karadžiče pracují.

Škola je vybudována v jedné z vil v romské obytné čtvrti, kterou pro účely této instituce poskytl jeden z místních Romů. Škola tak bojuje s nedostatkem místa pro různé potřeby žáků. Pro hodiny tělocviku se musí například spokojit s malým dvorkem s jedním basketbalovým košem. „Musíme tu vystačit s tím, co máme. Jsme ale moc vděční, že tu můžeme mít školu pro naše děti,“ vysvětluje jedna z romských pedagožek.

Jelikož i zdejší Romové žili v symbióze se srbskou komunitou a odjakživa navštěvovali jejich vzdělávací instituce, je i tato romská škola financována srbskou vládou a i většinu učitelského sboru tvoří Srbové z přilehlých vesnic. Vyučovacími jazyky jsou proto romština se srbštinou.

Škola provozuje nultý ročník pro romské děti, ve kterém se vedle základní předškolní látky zdokonalují i v srbském jazyce, aby neměly problémy s pochopením vykládané látky při pokračování na základní škole. Běžné vyučování potom probíhá ve dvou malotřídkách - od první do čtvrté třídy a od páté do osmé. A to na dvě směny. Aby se celkový počet 100 žáků do omezených prostor školní budovy naskládal, je potřeba žáky rozdělit do dvou skupin. Po dokončení základní školní docházky musí pokračující děti dojíždět do srbských vesnic v okolí města, kde se vyskytují nejrůznější typy středních škol. V Gjilanu jsou tyto instituce čistě albánské, jelikož i obyvatelstvo města je z drtivé většiny tvořeno kosovskými Albánci.

Nechci váš talíř

Větou „Takhle se nedá žít!“ začíná v gjilanských mahalách většina rozhovorů s jejich romskými obyvateli. I když v lokalitě Ivo Lola Ribar Romové na rozdíl od těch z Abdulla Preševo žijí v opravených malebných domcích, musí v běžném životě i oni čelit obdobným těžkostem. Více než 95 procent Romů se v Gjilanu (podobně jako v jiných lokalitách) potýká s nezaměstnaností. Vzhledem k tomu, že řada rodin nemá nárok na žádné sociální dávky, žije velké množství romských rodin bez vlastního přičinění na existenčním dně. Není divu. Celková nezaměstnanost v Kosovu dosahuje čtyřiceti procent. Přestože má řada gjilanských Romů středoškolské nebo univerzitní vzdělání, většinové obyvatelstvo je odmítá ve svých podnicích zaměstnávat. „To je jasné, snaží se zaměstnat vlastní lidi a pro nás už není místo,“ prezentuje svůj pohled na důvody zaměstnavatelů jeden z abdulla-preševských Romů. „Já lidem ve městě říkám: Nechci od vás talíř s jídlem ani peníze. Dejte mi práci! Nebo mi řekněte, co mám dělat!“ lamentuje zoufalá matka tří dětí, které podobně jako dalším desítkám Romů v Abdulla Preševo energetická společnost odpojila elektřinu pro neplacení účtů. Není z čeho brát. Situace se zdá neřešitelná. „Před válkou jsme všichni měli práci. Byli mezi námi doktoři, zastupitelé, právníci. Teď nejsme nic. Nemáme co jíst. Nemáme na elektřinu a vodu.“ pokračuje. „Tohle není život!“ dodává.

Dá se to pochopit?

Při každodenním procházení rozbořenou čtvrtí Abdulla Preševo a rozhovory s jejími obyvateli se sám sebe ptám, zdali vůbec existuje nějaká cesta ven. Vztahy Romů s albánskými sousedy jsou i dvanáct let po konci války značně napjaté. Lidé, kteří žijí v bezprostřední blízkosti, se často nezdraví a záměrně si fyzicky i psychicky ubližují. Romské děti si s těmi albánskými téměř nehrají.

„Nikdy jsme nic nikomu neudělali. Moje děti teď mají celoživotní trauma jen kvůli tomu, že jsou Romové. Nenávidím ty lidi, kteří nám vypálili domy. Ještě dnes jsou tací, co nás nesnáší. Naši sousedé. Ani na nás nepromluví. Dělají, že nejsme. Jediný důvod, proč se mnou nemluví, je ten, že jsem Romka. To já nikdy nepochopím,“ říká rezolutně romská aktivistka Hana s takovou upřímností, až se člověku tají dech. Stalo se toho příliš mnoho a pořád vzduchem poletuje hejno nevyřízených účtů. Přesto ale věřím v možnost nalezení společné komunikace, která by život všech obyvatel poznamenaného města pozvedla. Svědčí o tom vybudované přátelské vztahy mezi několika albánskými a romskými rodinami, které si navzájem vypomáhají, svědčí o tom albánští sousedé, kteří se z vlastní vůle naučili romsky a svědčí o tom také síla obyvatel zdejších romských mahal, kteří i přes všechno zlé přeskakují přes překážky a snaží se bojovat v takových podmínkách, jaké jim život přinesl.

Jména v textu uvedených osob byla změněna, aby byla zachována jejich anonymita.

KAM DÁL?
Sbal si věci a vypadni aneb dobrovolné návraty Romů do Kosova
Vždyť je přece Hederlezi!
Romské štěstí na předměstí Tirany
Romea.cz přinese sérii reportáží z poválečného Kosova

Přečteno: 1839x
 

Kam dál:

Štítky:  

Zahraniční, Kosovo, Romové v Kosovu, 12 let po válce



HLAVNÍ ZPRÁVY

Peter Pollák, bývalý zplnomocněnec Slovenské republiky pro romské komunity, při rozhovoru server Romea.cz (FOTO: Jan Čonka, Romea.cz)

Slovensko bude mít nového zmocněnce pro romské komunity. Peter Pollák chce, aby to byl Rom

27.3.2020 14:20
Europoslanec a člen předsednictva hnutí Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti (OĽANO) Peter Pollák má na starosti výběr nového zmocněnce vlády pro romské komunity na Slovensku.
 celý článek

Pavlína Matiová ve videoklipu Phiras dujdženore

videoPavlína Matiová má nový videoklip! Píseň Phiras dujdženore nazpívala se zakladatelem legendárních Terne čhave Romanem Zorbou Horváthem

26.3.2020 20:15
Zpěvačka a herečka Pavlína Matiová vydala nový videoklip, tentokrát se zakladatelem legendárních Terne čhave Romanem Zorbou Horváthem. Píseň Phiras dujdženore z připravovaného alba Fusion spatřila světlo světa v neděli 22. 3. 2020.
 celý článek

Blízký spolupracovník Tomia Okamury a bývalý tajemník klubu Svobody a přímé demokracie (SPD) Jaroslav Staník (FOTO: internetové stránky SPD)

Soud odmítl dovolání bývalého tajemníka SPD Staníka, dostal podmínku. Romy a Židy chtěl střílet hned po narození

26.3.2020 12:10
Nejvyšší soud (NS) odmítl dovolání bývalého tajemníka SPD Jaroslava Staníka. Za výroky na adresu homosexuálů, Romů a Židů dostal roční podmíněný trest. Podle pravomocného verdiktu měl Staník také zaplatit 70.000 korun. Soud se dovoláním zabýval neveřejně, výsledek je patrný z databáze InfoSoud, ČTK jej potvrdila mluvčí Obvodního soudu pro Prahu 1 Dana Šindelářová. Odůvodnění zatím není dostupné.
 celý článek

www.iROZHLAS.cz

Další články z rubriky







..
romea - logo