Už je to pryč. Rekapitulace francouzské horečky

Červencové násilí v ulicích městečka Saint-Aignan rozehrálo partii Francie
kontra Romové. Během následujících tří měsíců z kauzy zůstaly jen nedobrovolné
repatriace tisíců rumunských a bulharských Romů a vyšetřování Evropské komise
kvůli nedodržení jednoho ze čtyř základních pilířů EU. Celkově ale ukazuje na
mnohem hlubší problémy sjednocené Evropy.

„Občanství unie přiznává každému občanu EU prvořadé a individuální právo
svobodně se pohybovat a pobývat na území EU,“ deklaruje jasně Směrnice o právu
občanů Evropské unie na volný pohyb, jejímž oficiálním cílem je posílit a
zjednodušit svobodnou migraci všem občanům členských států. Podle francouzského
politologa Oliviera Costy specializujícího se na evropské otázky je duch
směrnice nadřazený všem doplňujícím podmínkám. „Svoboda pohybu obyvatel stojí
podle Evropské unie jasně před bezpečností, kterou argumentuje francouzská
strana, a ta to moc dobře ví. Evropská komise má pak pocit, že byla oklamána,“
řekl v zářijovém rozhovoru pro francouzský deník Libération v reakci na ostrou
kritiku Evropské komise směrem k zemi galského kohouta.

Luigi ujel

Po zabití mladíka Luigiho Duquenta, patřícího k jedné z komunit „les gens du
voyage“, při honičce s policií letos v červenci vyšli jeho soukmenovci do ulic.
Padesátka mužů ozbrojená železnými tyčemi a sekyrami zdemolovala četnickou
stanici v Saint-Agnan, zapalovala auta a semafory, rozsekala několik starých lip
a zničila jeden obchod. Vše proto, že informace podávané o smrti jednoho z nich
ze strany policie jim přišly kusé a nedůvěryhodné. Dvaadvacetiletý Duquent jel
nejspíš z loupeže, navíc nevlastnil řidičský průkaz, takže když nezastavil ani u
druhého policejního zátarasu a namísto toho začal najíždět na hlídkující
četníky, jeden z nich jej postřelil. Později následkům zranění podlehl.

Agrese z lokálních ulic se ale rychle dostala na pořad jednání prezidenta
Sarkozyho, který už jako ministr vnitra ukázal, že blízká jsou mu především
řešení tvrdé ruky. Do dvou týdnů sestavila Rada ministrů přísná opatření a
veřejnosti slíbila okamžité zrušení stovek nelegálních tábořišť i těch obývaných
chudými rumunskými a bulharskými Romy. A vlastně ve výsledku jen těch, od boje
proti vlastním občanům francouzská vláda potichu upustila. Středem zájmu se tak
namísto kočovníků, s nimiž francouzská většinová společnost ještě nenašla
společnou řeč, (viz BOX Kočovat povoleno) stali chudí rumunští a bulharští
Romové bydlící v chajdách a přístřeších v blízkosti velkých měst nastálo a z
nouze. S politikou odstranění ilegálních tábořišť už však podle průzkumů
souhlasilo 80 procent Francouzů, a ten se zvlášť na francouzské a jiné Romy
neptal.

Kočovat povoleno

„Les gens du voyage“, k nimž Duqenta od šestnácti let ofi ciálně řadilo francouzské právo, jsou vlastně kočovní Romové. Francouzská legislativa nezná pojem etnické skupiny, a tak si pomohla opisem do češtiny nejčastěji překládaným jako lidé na cestách. Tito lidé bez absence stálé adresy mají zvláštní status reprezentovaný průkazem „titre de circulation“, který se obnovuje každé tři měsíce a je možno na něj čerpat i sociální dávky (kromě sezónních prací jejich nejčastější příjem). Navíc je každé město s 5000 a více obyvateli povinno vybudovat tábořiště s přípojkou na elektřinu, záchody, popelnicemi, kanalizací a vodovodem, a místní školy musí přijímat romské děti na přechodnou dobu. Přesto mnohá města legislativu platící dvacet let ignorují a po celé Francii je pro asi 600 tisíc kočovných Romů namísto 42 tisíc tábořišť jen 16 tisíc. Nejčastější překážkou je nesouhlas místních obyvatel a zastupitelů s přítomností kočovníků, kteří jsou často vnímáni jako nepořádní drobní kriminálnici přivážející jen problémy a parazitující na velkorysém sociálním systému. Po celé Francii pak táboří karavany mimo vyhrazená místa, často na fotbalových hřištích či v průmyslových zónách, a místní žádají rychlý přísný zásah policie.

Tam a zpět

Nuceně opustit zaslíbenou Francii muselo jen loni 8000 Romů přicházejících z
nových členských států Evropské unie Bulharska a Rumunska. Důvody byly vždy
stejné – pobývat ve Francii déle než tři měsíce mohou jen ti s pracovním a
pobytovým povolením. A Evropská komise z dnešního pohledu nepochopitelně mlčela.

Letos je situace ale přece jenom odlišná. Francouzský prezident z nucených
návratů východoevropských Romů udělal politikum zaměřené na konkrétní etnikum, a
to Evropská komise považuje za jasně diskriminační. Vzkaz francouzské vládě zněl
tedy jasně: „Přehodnoťte svůj postup, nebo zasáhneme.“

V polovině října už Francie zvolila ústy tiskového mluvčího ministerstva
zahraničí Bernarda Valero mírnější rétoriku a přidala i ochotu jednat.
„Ministerstvo je připravené jednat s Evropskou komisí a zmírnit kroky proti
Romům, žijícím nelegálně na území Francie, „ řekl francouzským médiím mluvčí
Bernard. Přesto komise zůstává opatrná a míní se zabývat až konkrétními pokroky
francouzských úřadů, které si hodlá důkladně ověřit.

Konfl ikt v Unii se zdát být zažehnán na situaci francouzských kočovníků ani
rumunských a bulharských Romů to ale mnoho nemění. Neexistence odpovídajícího
množství legálních tábořišť ve Francii pokračuje a o návratech východoevropských
Romů zpět už obšírně informovala francouzská média. Mnoho rumunských a
bulharských Romům se za asistence právníků z neziskových organizací navíc
uchýlilo k jednoduchému obejití tříměsíční lhůty. Vyjedou do sousedních zemí,
právníci vše zdokumentují, a pak mají před sebou opět tři měsíce, kdy na ně
francouzské úřady nemohou.

Kam?

Otázka migrace chudých Romů mezi členskými státy EU ale zůstává
nezodpovězena. Ze zemí původu ti z nových členských států odjíždějí kvůli
tíživým životním podmínkám a diskriminaci a doufají, že v západní Evropě s delší
demokratickou tradicí se jejich situace změní.

V lepším případě končí na sociálních dávkách, v horším bez prostředků v
provizorních tábořištích na periferiích italských, německých či francouzských
měst. S rostoucí mírou patologických jevů těchto sociálně vyloučených lokalit
úměrně klesá lhostejnost úřadů, které dřív či později sáhnou k represivním
krokům, nejčastěji demolici.

Francouzská cesta, ať si každá země poradí sama se svými chudými Romy je tak v
době Evropské unie, jednající s dalšími státy o jejich případném vstupu, passé.
Společná vůle a tlak po řešení zároveň přenechávající konkrétní kroky na
jednotlivých státech zní jako správný směr.

Pokud měl tedy francouzský prezident v úmyslu udělat z chudých Romů na chvíli
celoevropské téma, chvála mu. Bohužel to ale vypadá na typické vrtěti psem,
zvlášť v době, kdy mu klesá popularita, a v zemi stoupá nezaměstnanost.

Kočovat povoleno „Les gens du voyage“, k nimž Duqenta od šestnácti let ofi
ciálně řadilo francouzské právo, jsou vlastně kočovní Romové. Francouzská
legislativa nezná pojem etnické skupiny, a tak si pomohla opisem do češtiny
nejčastěji překládaným jako lidé na cestách. Tito lidé bez absence stálé adresy
mají zvláštní status reprezentovaný průkazem „titre de circulation“, který se
obnovuje každé tři měsíce a je možno na něj čerpat i sociální dávky (kromě
sezónních prací jejich nejčastější příjem). Navíc je každé město s 5000 a více
obyvateli povinno vybudovat tábořiště s přípojkou na elektřinu, záchody,
popelnicemi, kanalizací a vodovodem, a místní školy musí přijímat romské děti na
přechodnou dobu. Přesto mnohá města legislativu platící dvacet let ignorují a po
celé Francii je pro asi 600 tisíc kočovných Romů namísto 42 tisíc tábořišť jen
16 tisíc. Nejčastější překážkou je nesouhlas místních obyvatel a zastupitelů s
přítomností kočovníků, kteří jsou často vnímáni jako nepořádní drobní
kriminálnici přivážející jen problémy a parazitující na velkorysém sociálním
systému. Po celé Francii pak táboří karavany mimo vyhrazená místa, často na
fotbalových hřištích či v průmyslových zónách, a místní žádají rychlý přísný
zásah policie.

Článek vyšel v

Romano voďi č. 9-10/2010

KAM DÁL?


SPECIÁL: Romové a Francie