romea - logo
21. října 2021 (čtvrtek)
svátek má Brigita

 

VYHLEDÁVÁNÍ
 

Všichni zmocněnci pro lidská práva

Praha, 28.3.2011 15:03, (Romano Voďi)

Premiér Petr Nečas jmenoval po několika měsících absence postu vládního zmocněnce pro lidská práva nástupce za Michaela Kocába. Částečně tím uklidnil reprezentanty nevládních organizací, dalších institucí i jednotlivců, kterých se práce zmocněnce nějakým způsobem dotýká. Již předtím existovaly snahy o pouhopouhé udržení této úřednické funkce a přesvědčování, že když už jsme zrušili „křeslo“ ministra pro lidská práva, je nutný někdo zodpovědný za oblast lidských práv alespoň v pozici vládního zmocněnce. Jaká ale bude nepochybně charismatická, zatím se ale moc neprojevující Monika Šimůnková? Potřebuje jen čas k rozkoukání a pak nás překvapí, nebo bude, jak si někteří myslí, méně výraznou než někteří její předchůdci? A kdo z nich vlastně po sobě coby vládní zmocněnec pro lidská práva nechal výrazný otisk? Jak byla práce zmocněnců ovlivněná politickou vůlí?

Nová vládní zmocněnkyně Monika Šimůnková se poprvé veřejněji vyjádřila v souvislosti s Romy. Požádala server www.romea.cz,aby jeho prostřednictvím mohla předat zdravici k Mezinárodnímu dni Romů 8. dubna. Vzpomněla dle textu připraveného evidentně někým z podřízených, že existuje „dokonce romská vlajka a hymna“, ale třeba romský pozdrav na konec již nezařadila. To ovšem není nejpodstatnější. Naučená zdravice zcela jistě nenahradí ochotu, vůli a nasazení systematicky se věnovat problémům a oblastem, které pod osobu vykonávající post vládního zmocněnce spadají. A že toho není rozhodně málo! To ale není žádné novum. Nemůžeme vám zatím přesněji říci, kterým tématům a minoritám se bude paní Šimůnková věnovat s větším zápalem. Žádost o rozhovor, kterou jsme jí zaslali ihned první týden po jejím jmenování do funkce, odmítla velmi zdvořile konstatováním, že se teď musí nejdříve zorientovat v tematice a později se vyjádří. Ovšem to později již trvá měsíc a půl. No uvidíme. Z životopisu vládní zmocněnkyně, kterou jmenoval premiér Nečas 16. února po několika měsících od odvolání Michaela Kocába ze stejného postu, vyplývá její převažující zájem o tematiku dětí. Původně právnička, expertka na práva dětí pracující v nadaci Naše dítě a dalších mezinárodních institucích, v prvním rozhovoru poskytnutém serveru Aktualně.cz, kdy si nechala poslat otázky předem, řekla, že chce sice navázat na některé věci svého předchůdce, ale současně že hodlá být méně dramatická než Michael Kocáb. On ani jiní vládní zmocněnci či ministři pro lidská práva zatím její výběr ani konání nechtějí komentovat, prý počkají až na výsledky práce a pak se uvidí.
Poprvé odborníky zběhlé v tzv. romské tematice překvapila odvoláním Czeslawa Waleka z postu ředitele Sekce pro lidská práva. Tuto pozici nyní sloučeně zastává ona jako vládní zmocněnkyně. Přijde mi minimálně neprozřetelné neusilovat o spolupráci s mužem, který v tu chvíli patřil rozhodně k nejzběhlejším a nejerudovanějším v oblasti lidských práv, jazykově navíc skvěle vybaveným. V danou chvíli již rovněž s určitým respektem mezi komunitami a organizacemi, kterých se post vládní zmocněnkyně týká.
Od Moniky Šimůnkové se obecně se očekává, a ona to svým vyjádřením pro zmiňovaný server jen potvrdila, že rozhodně bude více akcentovat jiné oblasti než tu romskou, ačkoliv přiznává, že největším problémem lidských práv v České republice je situace romské menšiny. Ovšem nepovažuje ji v principu za diskriminovanou: „Zcela formálně vzato mají stejná práva a příležitosti jako kdokoliv jiný a veřejné instituce se s nimi snaží zacházet bez diskriminace,“ myslí si. A má na to právo, i když řada mezinárodních institucí vyjádřila opačný názor, minimálně jde-li o latentní formu diskriminace.
Všeobecně se očekávalo, že když do Nového Bydžova, kde je situace od loňského prosince velmi vyostřená, jede dvoustovka občanů protestovat proti shromáždění a pochodu Dělnické strany sociální spravedlnosti, nová vládní zmocněnkyně se zúčastní rovněž. Zvláště, když zdůrazňovala, že je připravena zaujímat silná stanoviska. A protože se silně ani nijak jinak před Bydžovem nevyjadřovala, několik neziskových lidsko-právních organizací ji vyzvalo k podpoře a účasti na protiakci v tomto městě. Do Nového Bydžova 12. března nejela, na rozdíl od bývalých ministrů pro lidská práva a školství Ondřeje Lišky, Džamily Stehlíkové či jejího předchůdce Michaela Kocába, jenž pak z ministra „ponížil“ na vládního zmocněnce. Vystačila si s tím, že pověřila Martina Šimáčka, ředitele vládní agentury pro začleňování v romských lokalitách, který se tam soukromě stejně chystal, aby ji o všem informoval. A ačkoliv pak přijel jako ostatní jmenovaní s tím, že podle něj v Novém Bydžově radnice i policie nejednali adekvátně, podle mých informací se nijak posléze nevyjádřila ani nepřidala k žádostem o prošetření postupu policie. Když se podobná akce opakovala v Krupce 9. dubna, nikdo už ani její účast či vyjádření nepředpokládal. A nespletl se… Co lze tedy očekávat? Uvidíme, musíme si počkat, jisté ovšem je, že půvabná Monika Šimůnková bude k romským tématům vystupovat mnohem méně než její předchůdci. A i to jí nikdo nemůže vnutit. Vládní zmocněnec má ve své agendě tematiku rovných příležitostí, všech národnostních minorit, neziskových organizací, práv vězňů, gayů a leseb, zdravotně handicapovaných a také dětí, kterým je profesně nová zmocněnkyně nejblíže. I proto chce znovu nastolit diskusi kolem ustanovení dětského ombudsmana. Není divu, právě Zuzana Baudyšová, ředitelka Nadace Naše dítě, kde Šimůnková působila, za myšlenku instituce zastřešující dohled nad právy dětí a dospívajících do osmnácti let dlouhodobě lobbuje. Jistě v zájmu věci. Více pozornosti chce Šimůnková investovat i do prosazování práv cizinců, kterých v České republice přibývá, nebo zdravotně handicapovaných, což vítá Václav Krása, předseda Národní rady osob se zdravotním postižením: „Vítáme pozitivně přístup nové zmocněnkyně. V minulosti jsme pociťovali, že je tady agenda lidských práv nastavená nevyváženě,“ řekl muž, který se se Šimůnkovou stihl setkat.
Pravda je, že agenda vládního zmocněnce je široká a Šimůnková může udělat spoustu práce v jiných oblastech, také potřebných a navíc více populárních. Jakou podporu vlády ale může očekávat? Koho budou zajímat lidská práva v době, kdy vládní koalice bojuje o přežití. Nelze naivně očekávat, že Petr Nečas v době krize Věcí Veřejných, jež jsou součástí jeho vlády, bude vehementně podporovat ženu, kterou si vybral možná i proto, že nebude tak viditelná a aktivní jako Kocáb, kterého odvolal.

Co bylo před vládním zmocněncem?

Nic. Jen velké snahy na jedné straně romské menšiny v čele tehdy s Emilem Ščukou, Karlem Holomkem a dalšími, aby vznikl post, jenž by umožňoval systematickou péči o témata upozorňující na stav romské menšiny. Na straně druhé nesystematické plnění jistých mezinárodních závazků České republiky, jak mi připomněl Petr Uhl. Zprávy o stavu lidských práv, které měla vláda nechat každoročně vypracovat, se jednou psaly, pak zase ne. Nutno si uvědomit, že v době neexistence vládního zmocněnce pro lidská práva spadala tematika minorit - nejrůzněji chápaných – zpravidla pod místopředsedy vlády, výjimečně pod ministry. Pozice vládního zmocněnce vznikla díky úsilí Pavla Rychetského, místopředsedy vlády za Zemanovy vlády. Nabídnuta byla disidentu, který se lidským právům již v té době věnoval dlouhodobě a seděl dokonce ve francouzské komisi, později Radě, v OSN. Ta se zabývala čím jiným než lidskými právy, včetně práv vězněných. Petr Uhl, spoluzakladatel Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, sám pět let ve vězení strávil. Celý život zasvětil boji za lidská práva, stejně jako jeho manželka Anna Šabatová. Byl tedy vskutku důstojným prvním vládním zmocněncem pro lidská práva. Funkci vykonával na neštěstí krátce – od září 1998 do února 2001, pak sám odstoupil kvůli možnému střetu zájmů, neboť jeho žena byla jmenována zástupkyní veřejného ochránce práv. Petr Uhl vzpomíná na to, že prosazovat cokoliv spojeného s lidskými právy bylo ve vládě velmi těžké: „Zájem skoro nikdo neměl, až na Pavla Rychetského, člověka, který mi tu pozici nejen nabídl, ale sám se o tuto oblast zajímal. Mezi Romy měl například přátelé, lidská práva ho zajímala. Přijal i moji podmínku, že chci založit Radu vlády pro lidská práva coby poradní orgán vlády. V tu dobu se také z původní meziresortní komise pro Romy, kterou předtím založil ministr Vladimír Mlynář a předsedala jí Monika Horáková, začala transformovat Rada pro záležitosti romské komunity. Teprve později začaly vznikat rady pro rovné příležitosti a další,“ vzpomíná Uhl. S politickou vůlí se to dle jeho slov příliš nezlepšilo. I on měl velké těžkosti získat pro lidská práva respekt a ochotu politiků, kteří vždy řešili něco podstatnějšího a zásadnějšího, a možná že rovněž chybí tradice na rozdíl od některých zemí lidská práva vnímat jako přirozenou a nutnou součást života každého z nás. A není divu, výchova tohoto druhu chybí. Petr Uhl potvrzuje, že se snažil s tehdejší vedoucí Rady pro lidská práva Martou Miklušákovou prosadit systematičtější výchovu a vzdělávání v oblasti lidských práv u vojáků například. Narazili. A nejen to, připomínali blázny, jejichž nápady připadali ostatním naprosto nepochopitelné a samozřejmě nepotřebné.
Petr Uhl ovšem rozhodně patřil k nejvýraznějším a respektovaným, i samotnými Romy, vládním zmocněncům. Jednak proto, že pomáhal utvářet rámec tohoto úřadu, který v jeho začátcích vlastně žádným úřadem s aparátem lidí nebyl, to až později. Také mu svojí osobností dodal na vážnosti. A zájem o lidská práva a i Romy samotné byl naprosto nepředstíraný. Koneckonců dodnes je. A vždycky byl tak nějak přirozeně coby součást života Uhla, Šabatové a jejich dětí. Jeden z jeho synů, pětatřicetiletý respektovaný právník Pavel Uhl, zastupoval například popálenou Natálku z vítkovské žhářské causy, která otřásla svojí brutalitou snad celou zemí. Má za sebou několik politických caus a pracuje v kanceláři Rychetský, Hlaváček & partneři, čili ve firmě, kterou před lety zakládal dnešní předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. Už vám je jasné, proč právě on dopřával jako jeden z mála členů tehdejší Zemanovy vlády, ale obecně českých politiků, sluchu oblasti lidských práv a radám Petra Uhla, s nímž se znají z doby disentu? Někdo prostě zájem má a dokáže jej přenést i o léta později někam, a někdo ne.
Po Petru Uhlovi se vládním zmocněncem pro lidská práva stal Jan Jařab, který v té době již pracoval na Úřadě, kam později ještě v době „uhlování“ agendu zmocněnce přesunuli. Funkci zastával v letech 2001 až 2004. Stejně jako Uhl, tak i zástupci romské komunity si Jařaba vážili pro jeho erudovanost a právnický vhled dokonce mezinárodního charakteru, který do funkce přinesl. A byl to po Uhlovi další člověk, který o minoritách nejen mluvil, ale běžně s lidmi k nim patřícím hovořil, přátelil se. Jeho osobní příklad byl opět velmi silný. Vzrostl náhodným činem, který nikdy sám nijak mediálně výrazně neprezentoval. Když jel náhodou metrem a viděl, jak neonacisté bijí bezdůvodně černošského mladíka, jako jeden z mála lidí, pravděpodobně zcela jediný, se postavil na jeho obranu. Kdo zná Jana Jařaba, ví, že jde o subtilního intelektuála, který brilantně ovládá několik jazyků, vystudoval medicínu a posilování rozhodně neholduje. On a Petr Uhl svými celoživotními postoji a morálkou vštípili funkci vládního zmocněnce neuvěřitelný respekt, který bohužel pak s příchodem dalších, byť rovněž disidentů, ovšem méně výrazných a schopných v této oblasti, výrazně klesal.
Svatopluk Karásek, evangelický duchovní a undergroundový písničkář a signatář Charty, se stal vládním zmocněncem pro lidská práva v listopadu 2004 do té doby jako jediný poslanec. Nakonec se potvrdily obavy, že nebude mít na funkci čas. Ačkoliv tvrdil, že je rád, že od vlády úkol hájit lidská práva dostal a že se ale i přesto obává, zda jsou vůbec v Česku, Evropě i celém světě prosaditelná. Jejich dodržování však považuje za zkvalitnění demokracie. Jemu samotnému se však bohužel v této oblasti nic zkvalitnit nepodařilo.
V září 2006 jej vláda Mirka Topolánka odvolala a do funkce jmenovala Jana Litomiského, nejméně výrazného vládního zmocněnce ze všech. Disidentská minulost není vždy zárukou toho, že prosadíte, co chcete. A možná že to nebylo ani tak jednoduché, protože současně vzniká pozice ministryně pro lidská práva, jíž se stává Džamila Stehlíková. Vláda nemá jasnou představu o přesné náplni ministryně a současně vládního zmocněnce a času na to, aby se práce dokonaleji přerozdělila není mnoho. V době, kdy je ministrem pro lidská práva Michael Kocáb, kterého mnozí hodnotí za nejviditelnějšího a ochotného jít po boku Romů a dalších aktivistů bojovat proti neonacistům a říkat věci, které mu nepřinesou politické body, totiž Litomiského ústy svého nového premiéra odvolává a do funkce po zrušení postu ministra pro lidská práva 19. dubna 2010 jmenuje právě Michaela Kocába. Ten je ovšem po několika měsících znechucen a stěžuje si, že se vláda v čele s dalším premiérem Petrem Nečasem o agendu lidských práv vůbec nezajímá. V tu dobu si předseda vlády za svého poradce pro oblast lidských práv volí Romana Jocha považovaného za křesťanského konzervativce a šokujícího hlavně ty, o které se má v oblasti lidských práv „starat“, svými ostrými výroky. Mezi ním a Kocábem dochází k ostré názorové výměně i prostřednictvím médií, v nichž mu (v diskusním pořadu Studio Stop Českého rozhlasu 6) Kocáb nabízí návštěvu jeho úřadu a Joch přijímá. Situace mezi nimi se alespoň na pohled zklidňuje, ovšem Kocáb je i přesto vládou 15. září 2010 odvolán. Vláda jmenuje novou vládní zmocněnkyni Moniku Šimůnkovou, i přes protesty lidsko-právních aktivistů, včetně Anny Šabatové, která odchází z Rady vlády pro lidská práva na protest proti stále trvající absenci tohoto postu, až za několik měsíců, přesně 16. února tohoto roku.

Přečteno: 2788x
 

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Domácí, RV 3/2011



HLAVNÍ ZPRÁVY

 

Další články z rubriky







..
romea - logo