romea - logo
3. srpna 2020 (pondělí)
svátek má Miluše

 

VYHLEDÁVÁNÍ
 

Vzpomínka na Jána Slepčíka očima jeho přátel

Praha, 22.4.2008 12:02, (Romano Vodi)

Každý odchod je těžký, ale k našemu životu a cestě bezprostředně patří. Ján Ačo Slepčík odešel na věčný pokoj v sobotu 15. března ve věku 58 let po těžké nemoci. Redakce Romano voďi si dovolila oslovit několik Ačových přátel, kteří se s námi podělí o vzpomínky na geniálního muzikanta, vypravěče a skvělého člověka.

Přestože Honza nebyl náturou žádný poustevník a na svou nedostatkem peněz způsobenou poloklauzuru ve Strupčicích často nadával, mé návštěvy v jejich sotva obyvatelném domě dokázali on a jeho žena Anuše proměnit v krásný čas. Pod sporákem na dvoře rozdělal oheň a Anuše upekla buchty, on připravil hostinu se spoustou masa, což se prý naučil až po smrti své druhé ženy Magdy. Pak mě brával na procházku k rybníku nebo povrchovému dolu a po cestě vyprávěl spoustu historek o lidech ve Strupčicích, o každé mezi, kolem které jsme šli, a zvířatech, která na ní upytlačil. Byl skvělý vypravěč, a když se rozpovídal o svém dětství v Košicích, vojně či kriminále, všechno jste prožívali s ním, jako kdyby šlo o vaše vlastní vzpomínky. Polovinu Honzových historek jsem dlouho považoval za výmysly dobrého vypravěče a až následně jsem se dozvídal, že vše je pravda; celonoční útěk lesem se steskem zesláblou Anuší v náručí, když ji kdysi unášel z rodného domu, jeho paleontologické nálezy, existence povrchového dolu na návsi ve Strupčicích, kde těžil uhlí k vytápění své kuchyně a ložnice v jednom, Ačovo autorství známých romských písní, jež jsem měl za romský folklór... Honzovo vyprávění člověka zmámilo, ale ještě lepší bylo, když vzal kytaru. Cigaretu si nechával při hraní v ruce anebo ji zapíchl pod struny v hlavě nástroje a začal s nepřítomným úsměvem hrát a zpívat. Než o ni před pár lety přišel, hrával na impozantně působící kytaru s podivnou dlouhou vlastnoručně vyřezávanou hlavou. Ta v roce 1995 vyvolávala paniku mezi ochrankami při vstupu do důležitých budov ve Washingtonu DC, kam Honzu pozvali aby zahrál. Krásné tóny přitom vyluzoval za pomoci železného stisku, struny na jeho kytaře nedokázal nikdo jiný pořádně zmáčknout.

Profesionální životopis Honzy Ačo Slepčíka připomíná životopis hvězdy showbyznysu, ale jeho hvězda nebyla žádná stálice. Cesta do USA, koncertování v Paříži a na předních festivalech u nás, hraní vysokým politikům a jejich návštěvám... Zároveň s tím řadu posledních let žil v jedné místnosti bez elektřiny a marně se přetahoval o pár stovek s Ochranným svazem autorským, o němž si myslel, že ho oškubává. Choval se však vždy stejně, ať už mu davy připravily ovace na turnovském festivalu, nebo když v šeru strupčického pokoje brnkal mezi vařením turka a zapalováním cigaret.

Honza měl spoustu plánů na cesty a hraní v cizině. Všechny je tak trochu zvěčnil na jednom svém vyřezávaném obraze: loď s bohatýry na něm pluje pod napjatými plachtami vstříc vycházejícímu slunci.

Karel Novotný

„Ján Ačo Slepčík svými písněmi nepřesvědčuje, neprosí, nesoudí - pouze otevírá srdce každému, kdo by měl mít předsudky vůči jeho rase.“ Tuto větu jsme s kamarádkou a kolegyní Vendulou Kodetovou napsaly do žádosti o grant k chystanému představení Cikánská suita, kterou jsme před dvěmi lety začali připravovat s Ačem. Osud tomu chtěl, že se Ačo premiéry a dalších představení již nebude moci zúčastnit. Ve své velkorysosti mě však stačil ještě seznámit s vynikajícími romskými umělci Richardem a Angelikou Samkovými a Markem Balogem, a až do poslední chvíle se velmi upřímně zajímal o to, jak projekt pokračuje. V představení zní Ačův hlas a jeho písně zaplněné emocemi, ve kterých zpívá o svobodě, bolesti, touze, lásce k matce, o penězích i strachu, jsou pro mě vždy nejkrásnějším momentem inscenace a mám pocit, že Ačo je s námi a drží nad námi ochrannou ruku. Pracovala jsem v mnoha uměleckých projektech, které se zabývaly romskou kulturou v Čechách, na Slovensku, ve Švýcarsku, ve Francii, ale na možnost pracovat s Ačem nikdy nezapomenu. I když jsem ho znala jako osobitého romského kytaristu a zpěváka z různých akcí dlouho, poprvé jsem se s ním osobně setkala v roce 2005, když jsem ho pozvala jako hosta do představení For Phoolan. V inscenaci hrály samé ženy. Téma drasticky týrané indické dívky, která se později stala královnou banditů a potom slavnou političkou, bylo velmi silné. Ačo uměl uzavřít představení s velkou citlivostí a životním nadhledem.

Díky umělecké spolupráci, aniž bychom se příliš snažili, se z nás stali přátelé. Áčo „adoptoval“ mou dceru Anežku. Protože nás dělila vzdálenost Praha – Strupčice, tím spíše se staly vzácnými chvíle, které jsme při přípravě představení prožívali v mé kuchyni. Vzájemným vyprávěním a diskusemi jsme se snažili najít, co naše rozdílné kultury spojuje, ne co nás rozděluje. Jezdím studovat tanec kathak do Indie. V orientální kultuře, pokud se chcete něco naučit, musíte najít svého guru – učitele. On vám otevírá cestu k poznání a připraví vás pro život. Vztah mezi žákem a guru je vztahem plným porozumění, vzájemné inspirace a čistoty. Kdybych byla muzikantkou, chtěla bych, aby Áčo byl mým guru. Měl svoji filozofi i a do hloubky znal svoji kulturu.

Mnoho jsme spolu prožili, ale život je příliš krátký. Nestačila jsem mu ukázat svůj zrealizovaný životní sen – svoji maringotku, podívat se za ním a jeho družkou Anušou do Strupčic, podniknout s ním cestu ke svaté Sáře do Francie. Dřevěnou sošku svaté Sáry, bohyně Romů, jsem mu ale stačila před třemi roky z Francie přivézt. Určitě pojedu brzy k svaté Sáře a položím tam jeho fotku, zapálím svíčku a pošeptám jí, že zemřel můj přítel a že mi moc chybí. Ačo, nikdy nezapomenu na to, jak silně jsi mi stiskl ruku nedlouho před svým odchodem do ráje, a tím mi dal sílu, abych mohla bez dalšího drahého člověka tady na zemi existovat. A také bych chtěla tímto poděkovat tvým nejbližším přátelům za to, že jsem se mohla i se svou rodinou poslední rozlučky s tebou zúčastnit, a jaký důstojný odchod pro tebe – „božího“ člověka a muzikanta – připravili.

Ivana Hessová, režisérka, choreografka a tanečnice

Když dcera studovala romštinu a syn připravoval film Marian, vtrhla do naší rodiny, kde stále zněla klasická hudba, romská muzika. Začali jsme se o ni zajímat i my, rodiče, a tak jsme se samozřejmě dostali mezi romské muzikanty. A tam jsme poznali i Magdu a Honzu Slepčíkovy, Honzovy písně, kytaru, Magdino a Honzovo zpívání klasických romských písní i písní Honzových. Když jsem pak spoluorganizovala koncert, který pořádala občanská organizace Tolerance v pražském kostele Sv. Martina ve zdi, angažovala jsem Magdu a Honzu k velkému vystoupení, které vedle jiných ochránců lidských práv sledoval i velký americký dramatik Arthur Miller. V roce 1995 jsem pak natáčela filmový dokument Bílý i černý má červenou krev – The parnes, the kales hin lolo rat, a jedněmi z těch, které jsem chtěla v dokumentu natočit, byli Magda a Honza s písničkou Marel O Del marel a Honzovou Gejľa Magda pro forocis, ale i jejich domácnost se všemi jejich dětmi. Když jsme se domlouvali na natáčení, bydleli ještě v Praze v Modřanech, ale než k natáčení došlo, odstěhovali se do Strupčic na Chomutovsko, do chalupy s dvorkem a zahradou. Samozřejmě, že jsem už v tu dobu znala problémy soužití nás, bílých Čechů s Romy, jinak bych ten dokument netočila, ale teprve tady jsem se setkala s nepřevyprávěným, ale zcela reálným strachem romských rodičů o děti. V den natáčení se shodou okolností konalo setkání občanů Strupčic s Miroslavem Sládkem. Náves byla plná lidí, Sládka doprovázela tlupa oholených „Čechů“, a tak Honza Slepčík své děti zavřel v chalupě. Natáčeli jsme povídání se staršími dětmi a písničky s Honzou a Magdou, a když jsme k tomu potřebovali i ty nejmenší děti, nemohli jsme je najít. Honza s Magdou propadli panice a rozběhli se děti hledat. Děti utekly na náves, aby viděly shromáždění těch, kteří je nemají rádi. Ale chytře se postavily tam, kde si byly jisté, že mohou rychle utéci. Když jsme je přivedli zpět, Honza s Magdou jim laskavě vynadali a točilo se dál. Laskavost byla vlastnost, kterou jsem na Honzovi a Magdě nejvíc obdivovala. Nakonec nás ale rozdělilo opačné chápání výchovy dětí a hospodaření s penězi. Oni dětem hodně dávali a nevyžadovali od nich soustavnou práci na sobě samých a zodpovědnost k vlastnímu životu. A to je můj vzkaz ke všem Romům, kteří jako Slepčíkovi mají své děti rádi: buďte na ně přísnější. Milujte je tak, jak my, bílí to už většinou neumíme, ale chtějte od nich práci a zodpovědnost. Magdě už jsem to říci nemohla, zemřela mladá a krásná a já jsem o její nemoci nevěděla. Honzovu smrt jsme předpokládali – naposledy jsem ho slyšeli v loňském podzimu v kavárně v pražské Lucerně, kde zpíval a povídal – vzpomínal na svůj velký zážitek ze spolupráce s Evaldem Schormem v Divadle na Zábradlí, na Magdu zavzpomínal v písni, kterou o ní a pro ni napsal. Nevím, jestli to věděl on, ale my jsme věděli, že je to jedna z posledních písní, které nám zahraje a zazpívá.

Ljuba Václavová, filmová dokumentaristka

Se smrtí Jána Ača Slepčíka odešel jeden z nejpoctivějších muzikantů, které jsem znal. Muzika pro něj nebyla koníčkem či prací, nýbrž životem. Když zpíval a hrál na kytaru, žil, když nehrál, tak jen přežíval.

Myslím, že kus Ača navždy odešel již se smrtí jeho ženy Magdy, která byla jeho muzikantskou inspirací. Nostalgie v jeho písních, nejen těch smutných, ale i veselých je od té doby cítit z každého tónu.

V roce 2004 vydal památné album, jedno z mých nejoblíbenějších vůbec, pod titulem Gipsy song. Zde předvádí tradiční romské a zároveň tak osobité pojetí hry na kytaru, jeho „fogášovský“ doprovod vás dokázal spolehlivě roztancovat. A to rozhodně hrou pouze na kytaru není vůbec lehké.

O jeho krásné barvě hlasu a přednesu zpěvu bych mohl psát hodiny. Ačův zpěv byl opravdově upřímný, ani stopa po kalkulu, žádná popová manýra. Přesto, že Ačo nevyužíval žádných speciálních výrazových technik, emocionalita z jeho civilního projevu na vás zapůsobí jako rána kladivem. Člověk, aniž by tušil proč, začne přemýšlet o svém životě, co udělal dobře či špatně, komu z blízkých ublížil apod.

Tou příčinou je bolest ze života, kterou Ačo obzvláště po smrti své ženy Magdy vždy v hlase měl. Zkrátka Ačo žil svůj život naplno, bez kompromisů. To samozřejmě přináší člověku spoustu radosti a štěstí, stejně tak ale i bolesti a trápení.

Jsem věřící člověk, a tak věřím, že Ján Ačo Slepčík nyní zažívá bezmezné štěstí ze shledání s Magdou a už zase spolu hrají a zpívají krásné písně všem pro radost. Ač Devleha.

Vojtěch Lavička

*** Ján Ačo Slepčík se narodil v roce 1950 v Pardubicích. Muzikantské začátky Jána Slepčíka, romským jménem Ačo, jsou spjaty s Košicemi, v nichž se za jeho mládí prolínaly vlivy maďarské, slovenské a romské lidové hudby. Ačo vyrůstal v přelomové době. Na jedné straně byla dosud živá tradiční romská hudba, na druhé straně rostl vliv moderní rockové, zejména anglické a americké hudby. Pod jejím vlivem se Ačo naučil hrát na kytaru a založil kapelu Terne čhave. Ján Slepčík byl výborným interpretem obou stylů, jak starých romských písní, tak těch nových, ve kterých mísil prvky rocku, popu, romského jazzu a folku. Ačo byl však nejen interpretem, ale také tvůrcem vlastních písní.

Rena Horvátová
Přečteno: 2700x
 

Kam dál:

Štítky:  

RV 04/2008



HLAVNÍ ZPRÁVY

videoZÁZNAM: "Leperiben: My nezapomínáme." Organizace Ara Art i letos pořádala pietní akci k připomínce obětí romského holocaustu

29.7.2020 11:58
V neděli 2. srpna od 18.30 se na pražském náměstí Míru uskutečnila 2. ročník pietní akce k připomínce obětí romského holocaustu, s názvem "Leperiben: My nezapomínáme".
 celý článek

Pietní akt v Letech u Písku, 2. 8. 2020 (FOTO: Richard Samko, Romea.cz)

videoZÁZNAM: Pietní akt v Letech připomněl i romské oběti z Osvětimi, Válková podpořila vznik romského vládního zplnomocněnce

29.7.2020 13:06, (AKTUALIZOVÁNO 2. 8. 2020, 14:45)
Čeněk Růžička z Výboru pro odškodnění romského holocaustu dnes na pietní akci v Letech na Písecku vyzval politiky, aby stejně jako antisemitismus odsuzovali projevy anticiganismu. Ty podle něj v Evropě zesilují. Pietní akt v místě někdejšího koncentračního tábora Lety u Písku dnes po poledni připomněl romské oběti z druhé světové války. Akce v Letech se tradičně koná v květnu, letošní termín se posunul kvůli koronaviru.
 celý článek

Helena Válková 2. 8. 2020 v Letech u Písku. (FOTO: ROMEA TV)

videoHelena Válková v Letech u Písku: Podporuji vznik pozice vládního zplnomocněnce pro záležitosti romské menšiny

2.8.2020 14:14
Vládní zmocněnkyně pro lidská práva Helena Válková dnes během pietního aktu v Letech u Písku podpořila požadavek Romů, aby byla zřízena pozice vládního zplnomocněnce pro romskou menšinu. Uvedla to ve svém projevu, ve kterém kromě jiného připomněla, že v současné době vzniká nová strategie romského začleňování pro roky 2021 - 2030.
 celý článek

 







..
romea - logo