Za pět let na olympiádu

Čtenáři, kteří Romano voďi čtou pravidelně, již vědí, že boxerský klub
Palaestra sídlící na Vinohradech v Praze přivedl k boxu nejednoho talentovaného
kluka. A i když jsme v rubrice o několika z nich už psali, opět je tady někdo,
koho bychom vám rádi představili.

Aleksi Telvák má – dle trenéra Jana Baloga i vlastních výsledků – dobře
našlápnuto, aby to dotáhl daleko, o čemž vypovídá například útržek z komentáře k
jeho účasti ve finále letošní Olympijské naděje: … Aleksi se obávaného soupeře
nezalekl. Začal boxovat to, co umí a co je mu blízké. Práce nohou, úžasně ladný
pohyb po ringu. V závěru třetího kola přidal ještě důraz v úderech a nebylo
pochyb o tom, kdo tento prestižní zápas vyhraje. Myška předčil poněkud unaveného
soupeře hlavně ve třetím kole a to rozhodlo. Vyhráli jsme právem… V souvislosti
s tím musím prozradit hned na začátku, že Aleksi je zařazený do kategorie tzv.
Kadetů, která se bude po dobu pěti let pozorovat a intenzivně připravovat na
světovou olympiádu. A když o tom spolu mluvíme, je vidět jak tomuto
čtrnáctiletému klukovi září oči. Ale pěkně popořádku… Když se Aleksi poprvé
seznámil s boxem, bylo mu teprve šest let. Už tehdy ho to nadchlo, nicméně plně
se mu mohl věnovat až o tři roky později. Vydržel a v devíti letech začal na
sobě pracovat. O píli a vytrvalosti mluví za něj jeho výsledky – 3. místo na
mistrovstvích ČR, 1. místo na soutěži Memoriam Štefana Matejčíka na Slovensku, a
v říjnu letošního roku obsadil 1. místo ve své kategorii na mezinárodní soutěži
pod příznačným názvem, zejména pro Aleksiho, Olympijská naděje.

Aleksi nejspíš skutečně nezahálí a zodpovědně chodí na tréninky do Palaestry
čtyřikrát týdně. S uznáním kývu hlavou, nad čímž se Aleksi mírně pousměje a
přiznává, že někdy má veliké dilema, jestli jít na trénink, nebo se pobavit
venku s kamarády. Toho se chytnu a pohotově pokládám další otázku, netýkající se
ani tak boxu jako spíš holek. Aleksi jenom stydlivě zavrtí hlavou a tak, aniž
bych ho trápila, pokračuji v rozhovoru na původní téma. Na otázku, čeho by chtěl
dosáhnout, odpovídá: „Mým snem je dostat se na evropské mistrovství a pak se
uvidí.“ „A co tvá vzdálenější budoucnost?“ ptám se dál. „Ještě nevím úplně
přesně, na jako školu se budu hlásit, ale určitě bych se chtěl i nadále věnovat
boxu. Když se to podaří, možná se tím budu i živit,“ dodává zasněně.

Do našeho rozhovoru o plánech v boxu vstupuje Aleksiho starší bratr,
šestnáctiletý Denis. „Já jsem kdysi neměl o box takový zájem jak brácha. Raději
jsem byl venku s kamarády a dělal hlouposti.

Rychle jsem však zjistil, že to nebyla ta správná cesta. Moc toho lituji. I
proto jsem se k boxu znovu vrátil a jsem za to rád,“ říká Denis. Já jenom
poslouchám, dívám se na ty dva kluky a uznávám, že na tvrzení trenéra Baloga o
jejich respektu k autoritě a skromnosti něco bude. „Ti kluci jsou skvělí. To
skutečně neříkám jenom tak.

Já bych možná řekl, že jsou až extrémně hodní, takoví… tradiční. Cítím, že mají
nejenom vůči mně velký respekt. A není to pouze o boxu. Palaestra se kromě
sportu věnuje sociální práci s mládeží, a tak mám možnost komunikovat třeba více
s rodiči těch kluků. Jsem moc rád, že je podporují, protože tak jako sami kluci
i oni vědí, že vzdělání je pro ně hodně důležité,“ říká Balog a je vidět, že je
na ně hrdý nejenom kvůli boxu. Poté mi na nástěnce ukazuje pravidla klubu, mezi
kterými stojí pod pohrůžkou vyloučení zákaz užívání drog a alkoholu, šikana,
problémy se zákonem či zneužívání boxerských dovedností mimo ring.

Najednou se rozhovor stáčí na jejich známé a kamarády, kteří chodívali do klubu,
nebo se potulují po vinohradských ulicích. Jeden vyšel nedávno z pasťáku,
druhého nahání policie, jiný zase propadl drogám… Pražské ulice nejspíš mládeži
nenabízejí nic smysluplného. O to víc mám i já, byť jsem s kluky strávila jen
několik desítek minut, radost z toho, že jsou odhodlaní jít za svým snem…