romea - logo
1. července 2022 (pátek)
svátek má Jaroslava

 

VYHLEDÁVÁNÍ
 

Zpátky k asimilaci. Obhajuje Pavel Pečínka vládní romskou politiku?

Praha, 20.5.2010 23:53, (A2)

Bývalý šéfredaktor romského časopisu Amaro Gendalos kritizuje publikaci Romské strany a politici v Evropě, vydanou v edici Studijní texty brněnského nakladatelství Jana Šabaty. Zpochybňuje její vědecké kvality, ale především závěry.

Pavel Pečínka v úvodu své knihy Romské strany a politici v Evropě formuluje dvě hypotézy. První: dosavadní politická reprezentace Romů při současném postavení menšiny prozatím nemůže vytvářet relevantní etnicko-regionální politické strany na lokální, státní ani evropské úrovni. Druhá: k postupnému vytvoření efektivní romské politické reprezentace blízké významným neromským etnicko-regionálním uskupením je prozatím nezbytný společný volební postup a kooperace mezi politiky a stranami neromské většiny na těchto úrovních.

K ověření těchto hypotéz stanovuje autor dvě výzkumné otázky, a to po zvolených strategiích a dosažených cílech romských stran i po vybraných spojencích. Otázky dále dělí na evropskou a nižší úrovně. Ve čtyřech kapitolách se zabývá hodnocením literatury a dalších zdrojů, teorií etnicko-regionální reprezentace, teoretickými dilematy ve výzkumu romských elit a politického zastoupení s historickými, sociálními a kulturními specifiky Romů. Po dvou kapitolách o politických aktivitách Romů v jednotlivých zemích a na evropské úrovni dospívá Pavel Pečínka k závěru, že první hypotéza byla plně potvrzena. Při zkoumání druhé zjišťuje, že samostatná efektivní romská politická reprezentace nejen prozatím, ale vůbec nevznikne, a to na žádné úrovni, ani lokální, a že romské politické elity se nemohou rozvíjet vlastními silami, ale jen v rámci neromských stran.

Rom i Cikán

Neúplností zdrojů, nevyvážeností, povrchností a přejímáním tendenčních soudů se bohužel tato publikace podobá starším autorovým publikacím, jako byly Od Guevary k Zapatistům: přehled, složení a činnost gerilových hnutí Latinské Ameriky (Doplněk 1998) či Pod rudou vlajkou proti KSČ: osudy radikální levice v Československu (Doplněk 1999).

Chybí tu hned základní předpoklad vědecké práce – jednoznačnost a jasné definice základních termínů a nepoužívání takových, které jsou spojené s tendenčními předsudečnými významy. Už název první kapitoly Úvod Více než dvě tváře romské politiky vyvolává asociaci s pojmem dvojí tváře jako symbolu něčeho falešného a obojetného a nemá relevanci v dalším textu. Stejně tak spíše běžnou novinářskou machu připomíná i střídavé používání pojmů Rom a Cikán, romský a cikánský, prý kvůli jazykové pestrosti. Uváděný argument o existenci různých vžitých označení neobstojí. Autor dostatečně nereflektuje, že označení Cikán, stejně jako další (Gypsy aj.), pochází od majority a navíc vychází z mylné domněnky o zemi původu tohoto národa. Zatímco výraz Rom je autentický, používaný ve všech dialektech společného jazyka, kterým jsou Romové po celém světě navzdory tisíciletí trvajícímu odloučení stále schopni se domluvit. Označení Rom se od 1. světového kongresu Romů v roce 1971 postupně prosadilo jak v mezinárodním měřítku, tak i u nás jako oficiální termín. Označení Cikán přežívá v hovorové řeči a má zažité negativní konotace (podobně jako výraz negr pro Afroameričany). Používají ho rovněž odpůrci emancipace Romů a stoupenci asimilace, jako například český kulturolog Marek Jakoubek.

Pečínkovo na pohled náhodné střídání, vytvářející až roztomilá spojení, jako třeba „romská politická scéna v zemích osídlených Cikány“ (s. 7), se při podrobnějším zkoumání zas tak náhodné nejeví. Termín Rom, romský se zpravidla objevuje v souvislosti s problematickými jevy, jako jsou kriminalita, zaostalost, bída, a dále pak záležitostmi, které lze chápat jako určitý umělý konstrukt (politická scéna, reprezentace). Naproti tomu označení Cikán, cikánský používá zpravidla v souvislosti s neoddiskutovatelnými skutečnostmi (Cikáni v Evropě).

Romská pseudoreprezentace

Sporný je už sám termín reprezentace, používaný pro stávající romské organizace a politiky. I když se tak sami deklarují. Až na naprosté výjimky se nikdo z nich nemůže prokázat ověřitelným, skutečně demokraticky získaným mandátem. Autorovy výmluvy, proč nelze standardními politologickými metodami přezkoumat, koho a nakolik reprezentují, u profesionálního politologa, aspirujícího na vědeckost své práce, neobstojí. Místo empiricky ověřených faktů tak Pečínka ponechává prostor pro různé nedostatečně podložené teorie. Už vůbec nereflektuje tradiční a všeobecně rozšířenou neochotu majority a jejích politiků poskytnout šanci pro vznik autentické, zdola budované menšinové reprezentace. Prázdné deklarace o právech menšin místo prostoru pro ustavení skutečné autonomie a samosprávy umožňují mocenským centrům majority manipulativně vytvářet pseudoreprezentaci. Tu účelově podle momentální potřeby buď akceptují, anebo naopak, když se stane nepohodlnou, delegitimizují.

Nijak blíže není ani definováno, co se rozumí pojmem relevantnost etnicko-regionálních politických stran. Přitom i z neúplných informací shromážděných autorem je evidentní, že takovéto politické strany, působící ve standardním systému zastupitelské demokracie, nejsou skutečně účinným prostředkem pro hájení a prosazování zájmů národnostní menšiny. I když se dostanou do zastupitelstev na všech úrovních, budou při střetu zájmů s majoritou nakonec přehlasovány. Otevřít diskurs o jiných formách politické participace, než je klasický systém politických stran, se Pavel Pečinka neodvážil ani náznakem. Co však chtít od autora, který selhává i v tak elementárním záměru, jako je popis politických aktivit v jednotlivých zemích. Ze čtyř desítek evropských se věnuje pouze devíti, přičemž opomíjí i země s výrazně větší (nebo srovnatelnou) romskou populací než u nás – Španělsko, Německo, Francii, Velkou Británii, Itálii, Rusko a Turecko.

Nositelé kultury chudoby

Zdaleka nejsmutnější a nejzávažnější porušení korektnosti práce, jež chce být považována za objektivní, je ovšem její teoretická část. Opírá se o tak kontroverzní autory, jako jsou psycholog Pavel Říčan či bývalý ředitel kanceláře Rady vlády pro záležitosti romské komunity Roman Krištof. Více než třetina teoretické časti (kapitola Teoretická dilemata ve výzkumu romských elit a politické reprezentace) je věnována názorům plzeňských kulturologů Marka Jakoubka a Tomáše Hirta a s nimi spřízněných pracovníků z organizace Člověk v tísni aj. Ti v zásadě popírají existenci romské menšiny u nás. Pouze ve slovenských osadách našli „nositele romské kultury“, jinak podle nich Romové vlastně neexistují, jsou to pouze „nositelé kultury chudoby“. Podpora romské kultury a emancipace je nonsens. Pečínka sice poskytuje značný prostor jejich oponentům, ovšem v naprosté většině jen těm, kteří souhlasí s podstatnou částí jejich argumentace (Pavel Barša, Jan Jařab, Petr Uhl). Jako jedinému zástupci koncepce romského národa je poskytnut prostor romistovi Jakubu Krčíkovi.

Pečínka stoupence této koncepce zde i na jiných místech, kde je nucen se o nich zmiňovat, protože k nim patří většina odborníků a romských politiků (prakticky všichni působí na mezinárodní úrovni: v Evropském parlamentu aj.), značkuje opakovaně epitety „romantický“ a „zkreslující“. Naopak o názorech Jakoubka a spol. se vyjadřuje jako o snaze postavit vůči nim vědeckou alternativu a hodnotí je přívlastky jako „původní“, „ambiciózní“, „rezolutní“. Proč se tomuto postoji dostalo tak výrazné podpory, naznačuje Jakoubkův výrok, citovaný Pečínkou: „Romistika je pouhou pomocnou vědou národního obrození Romů a ne teorií a koncepcí, která by mohla sloužit jako báze státní politiky.“ Vládní úředníci tento postoj přejali, ba si snad přímo objednali. Pečínkova práce je v podstatě, ač se snaží předstírat nestrannost, apologetikou současné vládní politiky, která se po dekádě sice nedůsledné, ale přece jen podpory romské emancipace více méně otevřeně vrátila k asimilačnímu přístupu. Vládní úředníci, kteří jsou iniciátory a realizátory této koncepce (Petr Víšek a Hana Frištenská se jako experti na Cikány osvědčili již za minulého režimu), se musí cítit jako zamlada. Není ani příliš divu, že potěšila i dalšího experta na romskou problematiku – Jiřího X. Doležala (Reflex z 29. 1. 2010).

Pavel Pečínka: Romské strany a politici v Evropě.
Doplněk, Brno 2009, 196 stran.

Vyšlo ve čtrnáctideníku A2 dne 24. dubna 2010

Jakub Polák
Přečteno: 1108x
 

Kam dál:

Štítky:  

Komentář



HLAVNÍ ZPRÁVY

 

Další články z rubriky







..
romea - logo