Žolty byl už od malička divoké dítě. Velice neklidné dítě, postižené lehkou mozkovou dysfunkcí. Nedokázal se na dlouho soustředit. Rodiče jej zvládali s velkými obtížemi. Byl ale chytrý, takže začal chodit do základní školy. Jeho paní učitelka ho ale zvládala, protože něco věděla o neklidných dětech. Znala problematiku vzdělávání romských dětí. Navíc škola měla velké štěstí, že měla osvícenou ředitelku, které se jako jedné z prvních v naší republice podařilo získat pro svou školu romské pedagogické asistenty, kteří pomáhali učitelkám při výuce, zprostředkovávali kontakt s rodiči, chodili pravidelně do romských rodin.

Paní ředitelka o Žoltyho problémech věděla a velice často se s jeho rodiči i s třídní učitelkou a pedagogickou asistentkou radila, „jak na Žoltyho“, jak zvládat jeho neklid. Jakž takž se to společnými silami dařilo. Žolty se dobře učil, byl bystrý. Ve vyšších ročnících se projevil Žoltyho obrovský talent. Uměl krásně malovat. Svými kresbami a později malbami vyhrával různé výtvarné soutěže.

Žolty se dostal do kritického věku, které odborníci nazývají pubertou. Paní ředitelka přemýšlela, jak zvládnout Žoltyho neklid umocněný pubertou. Pak dostala báječný nápad. „Zolty krásně maluje. Co kdybychom ho nechali namalovat na chodbách školy tematické obrázky vztahující se k jednotlivým učebnám?“ Hned ten nápad zatepla oznámila ostatním učitelům. Ostatní tento nápad přijali s nadšením. Nejvíc nadšený byl Žolty. Těšil se, jak jeho obrázky budou na chodbách ještě dlouho po té, co už bude ze školy venku. Pustil se do práce a za několik týdnů se škola změnila k nepoznání. Děti se v ní cítily o mnoho lépe.

Pak se ale stalo něco hrozného. Paní ředitelka se nějak nepohodla se zřizovateli školy a musela odejít. S ní odešlo dalších 7 učitelů a všichni romští pedagogičtí asistenti. Mezi těmi, kteří odešli, byla i Žoltyho milovaná třídní učitelka. Nová paní ředitelka si do školy přivedla nové učitele, kteří však o problematice vzdělávání romských dětí neměli ani ponětí. Mám takový dojem, že se ani nechtěli v tomto směru vzdělávat. Co bylo s Žoltym dál?

Rodiče dětí se spojili a psali různé petice, aby se předešlá paní ředitelka mohla vrátit. Mezi nimi byli i rodiče Žoltyho, kteří si byli vědomi, co všechno odchodem bývalé ředitelky ztratili. Žolty novou třídní učitelku ani ředitelku nepřijal. Domníval se, že právě ony stojí za odchodem jeho milované třídní učitelky a ředitelky. Nová třídní byla dobrou učitelkou, hodně toho děti naučila, ale Žoltymu nějak ne a ne porozumět. Začala od něj vyžadovat bezvýhradnou poslušnost. Na to Žolty nebyl zvyklý. Už mu bylo 14, ve své rodině byl respektován jako dospělý mladý muž. Už měl dokonce svou dívku, se kterou chodil. Co mu bude nějaká gadži vykládat, že ji musí poslouchat, no ne?

Pan nadešel onen osudný den, který rázem změnil Žoltyho život, jeho budoucnost. Jeho mamka neměla peníze na svačinku. Se svou sestrou se domluvily, že si Žolty přijde pro svačinku za Růženou, svou sestřenicí. To je v romských rodinách zcela běžné, že si příbuzní pomáhají, ne? Žolty se tedy o velké přestávce vydal o patro níž do Růženiny třídy. Teta nachystala chleba se salámem. Už se těšil na svačinku. Máma měla málo peněz, chleba se salámem neměl moc často. Ve škole to ale měli zařízené tak, že nikdo nesměl o přestávkách opustit svoje patro. O patro níž měla shodou okolností dozor jeho třídní učitelka. „Co tu děláš?“ obořila se na něj. „Víš, že nesmíš chodit do jiného patra? „Vím, ale jdu si pro svačinku za svou sestřenkou,“ odvětil, ale už to v něm začalo vřít. „Nikam nepůjdeš. Budeš respektovat řád školy! To jste na tom tak bídně, že ti máma není schopná ani nachystat svačinku?“ To ale neměla říkat. Žolty se rozzuřil a začal učitelce nadávat. „Mojí mámě nebudete nadávat,“ zuřil. Učitelka ho chtěla chytit za rukáv a vyvést ho do horního patra. Žolty ale jejímu gestu neporozuměl a myslel, že ho chce zbít. Rozmáchl se a … učitelka dostala pořádnou facku.

Nastal šrumec, Ředitelka okamžitě zavolala policii a nechal Žoltyho odvézt na předběžné opatření do Diagnostického ústavu, kde měl nějakou dobu pobýt než se rozhodne, co s ním bude dál. Žoltyho tedy odvezli. To víte, že se zuřivě bránil! Poprvé v životě měl být v jiném prostředí než doma.

V Diagnostickém ústavu si dlouho nepobyl. Hledal možnosti, jak odtamtud utéct. Samozřejmě domů za svou mámou a svou holkou. Zanedlouho se tedy ocitnul ve Výchovném ústavu. „Tady tě naučíme, chlapečku, poslouchat,“ uvítal ho vychovatel. !Já nejsem žádný chlapeček.“ Rozčiloval se a rozčiloval se stále víc a víc. Doma měl volnost a tady je tuhý režim. Pořád je pod dozorem.

Skamarádil se tam s klukama, kteří chtěli odsud utéct. Žolty se k nim přidal. Jednoho dne se jim to podařilo. Utekli tři kluci. Věděli, že je bude policie hledat a že půjde rovnou za rodiči. Záhy dostali hlad. Jeden z kluků, ten nejzkušenější, řekl, že si musí někde ukrást peníze na jídlo. To se ale Žoltymu nechtělo, nicméně šel s klukama na lup, co mu jiného zbývalo? Přece neumře hlady. Vyhlédli si jeden starší dům na samotě. Otevřela jim stařenka. Řekli jí, že mají hlad, ať jim dá najíst a chtěli se dostat dovnitř. Stařenka se začala bránit a nechtěla je pustit dál. Ten nejprotřelejší do ní strčil. Ona spadla ze schodů tak nešťastně, že na místě zemřela. Kluci se polekali a utekli.

Nic jim to ale nebylo platné. Někdo je poznal, dal jejich popis policajtům a kluky záhy chytili. Žolty, který by neublížil ani mouše, se najednou ocitl ve vězení, podezřelý z vraždy. Ten nejprotřelejší samozřejmě zapíral a zapíral… Žolty tedy sedí ve vězení, odkud již neuteče. A co vy, mladí čtenáři? Co na to říkáte? Byl Žolty vinen? Přemýšlejte o tom a napište. Slibuji, že zjistím, jak se vyvíjí Žoltyho osud dál a moc si přeji, aby Žolty dopadnul dobře. Takže někdy zase příště u osudu Žoltyho, nadějného romského výtvarníka.

KAM DÁL?
Dežko píše Ježíškovi - vánoční povídka
Splněné přání
Vzpomínka na Milenu Hübschmannovou aneb jak jsme spolu vařili halušky