Vyšetřování nezačalo, zapomeňte!

Jsme v Karviné. O příčinách požáru zmíněného domu se zatím neví nic přesnějšího, z oficiálních míst ovšem zní obvyklý hlas, že za něj může elektroinstalace či rozbitý spotřebič, v tomto případě lednička. Ta ovšem podle nájemníků nebyla ani zapnuta do zásuvky. „Viděla jsem to odpoledne u ubytovny auto, u kterého stáli vyholení muži,“ odpovídá nám mladá žena na dotaz, jestli v den požáru neviděla něco neobvyklého, co v této lokalitě obydlené Romy není běžné.
Možná dům v tomto případě skutečně shořel bez cizího zavinění, ale policie obvykle drmolí tuto mantru proto, že nechce případy, v nichž Romové figurují jako oběti, vyšetřovat. Na severní Moravě, ve Slezsku, ale třeba i v severních Čechách je tento jev velmi častý:

A to zatím není řeč o tzv. menších případech napadání lidí za to, jací se narodili, která jim ovšem znepříjemňují život úplně stejně. „Nedávno tu jeli okolo v autě. Přibrzdili a stříleli po nás takové kuličky z umělé hmoty,“ říká mladá maminka s malým dítětem. Její sousedka ji doplňuje: „Házeli tu na nás i brambory, v kterých byly zapíchané skleněné střepy. A na děti té paní, která bydlela v tom vyhořelém domě, vysypali hořčici z několika kelímků.“ Totéž nám potvrzovali všichni místní obyvatelé, s nimiž jsme hovořili. „To je tady úplně běžné, gadžové tu mají hon na Cigány jako sport. Tím se policie už vůbec nezabývá.“ říká pomenší muž.

Karviná v tomto směru není žádnou výjimkou. Podle výpovědí lidí, s nimiž jsme hovořili na mnoha místech ve Slezsku a na severní Moravě, je to, co se děje v Karviné, naprosto běžnou záležitostí. (O Havířově, Opavě a dalších místech, kde se dějí stejná či podobná napadení, psalo Romano voďi v minulém vydání.)

Byla to právě tato policejní liknavost, která „přivedla na svět“ vražedný žhářský útok ve Vítkově. A dokud se policie, státní zastupitelství a soudy nenaučí vymáhat právo už u menších přečinů, budou ty větší následovat v podstatě automaticky. Potenciální pachatel, který před sebou nemá hrozbu rychlého a adekvátního trestu, se také podle toho chová.

Nulová tolerance

Někdejší newyorský starosta Rudy Giuliani rapidně snížil velkou i drobnější kriminalitu v tomto velkoměstě, počet vražd za jeho starostování spadl o dvě třetiny. Jeho opatření proti zločinnosti začínala vymáháním dodržování těch nejběžnějších pravidel a v tvrdých postizích i za drobné přestupky, jako je přecházení na červenou, jízda načerno v MHD, dopravní přestupky či „běžný“ vandalismus. Nazýval to „nulová tolerance“ a už sám název mu pomohl celou věc medializovat.
U nás se nulová tolerance používá jinak. Nikoli proti kriminalitě, ale proti Romům, bez ohledu na to, jací jsou to lidé, bez ohledu na to, jestli dodržují zákony, či nikoli - bez rozdílu. V civilizovaném světě se takovému jednání říká diskriminace (na základě paušalizování), u nás je tento výraz zhusta vysmíván lidmi bez schopnosti empatie, s velmi nízkou sociální inteligencí.

A tento typ nulové tolerance u nás nepraktikuje jen policie, ale i některá města a obce. Problém sociálního vyloučení a jeho průvodní jevy se často „řeší“ prostřednictvím represivních metod. Případ chomutovské starostky Ivany Řápkové je alarmujícím výstražným příkladem – z prostého faktu, že dluhy je potřeba platit, udělala za pomoci populistických gest a výkřiků velké politikum. Získala na tom politické body, mj. i proto, že „opomněla“ dodat to nejpodstatnější. Například to, že nařízené exekuce sociálních dávek se týkaly pouze necelého jednoho procenta celkové dlužné částky. A především to, že město nepoužívalo k vymáhání dluhů nástroje, jimiž lze zamezit vzniku dluhů a předejít tak ztrátě bydlení. Podle studie Podporované byty, kterou již v roce 2006 vypracovalo ministerstvo pro místní rozvoj, lze strhávat peníze za dluhy prostřednictvím institutu zvláštního příjemce, kterým může být město či obec. A to, krom jiného, v případě, kdy by se „výplatou dávky dosavadnímu příjemci nedosáhlo účelu, kterému má dávka sloužit…“ Jestliže je naplněn předpoklad, že se například výplatou příspěvku na bydlení nedosáhne účelu poskytované dávky, má správní úřad dokonce povinnost (nikoliv možnost, jež závisí na volné úvaze) zvláštního příjemce ustanovit. Studie doslova tvrdí: „Pokud město využije institut zvláštního příjemce včas, nemusí ke vzniku dluhů vůbec dojít. Město tak může uspokojovat průběžně své pohledávky a není nutné sahat po jiných nástrojích, jako jsou soudní řízení, exekuce, popř. vystěhování, v důsledku čehož se zbytečně přispívá k další sociální segregaci neplatičů.“

Řápková chtěla v Poslanecké sněmovně prosadit, aby obce mohly strhávat dluhy ze sociálních dávek předem. „Neplatiči se nikdy nedostanou do dluhů, protože jim to dříve strhneme my. To mi přijde absolutně logické a prioritní," řekla v časopise Týden. O institutu zvláštního příjemce, který to už dávno řeší, v tu chvíli evidentně nic nevěděla, což významně svědčí o míře její kompetentnosti zastávat významnější místo.

Chomutovská radnice pochopitelně mlčí i o tom, že její způsob vymáhání dluhů byl kontraproduktivní. „Část lidí se sice snaží mnohem více než dříve svoje závazky hradit, ale zároveň se spousta z nich se dostala do hluboké sociální pasti," míní Martin Šimáček, ředitel vládní agentury pro sociální začleňování v romských lokalitách. Důvodem jsou podle něj mimořádně vysoké odměny pro exekutory: „Vmetly je do situace, kdy již nemohli zaplatit nájemné a jiné obvyklé výdaje, a naopak to prohloubilo jejich sociální vyloučení." A kvůli tomuto zhoršení jejich situace nebudou mít prostředky na zaplacení složenek, dodejme k tomu.

Vazalové

Podle pracovní analýzy, kterou tato agentura vypracovala, svědčí poznatky z terénu o tom, že bytová situace Romů není dobrá. Noví či staronoví majitelé ze svých domů vystěhovávají Romy do náhradních bytů (obvykle horší kvality), anebo - při neexistenci či neprokazatelnosti nájemních smluv - i bez náhrady. Některé obce přijímají služby podnikatelů, nabízejících odkoupení domu s břemenem nájemníků - ti jsou potom vystěhováni do náhradního bydlení, většinou nevyhovujícího. Jindy obce samy pro dlužníky nájemného zřizují tzv. „holobyty“, ve kterých je však nájemné mnohdy vyšší než v ostatních bytech. Důsledkem těchto postupů vznikaly a stále vznikají romská ghetta. V České republice je více než 310 takových vyloučených lokalit, žije v nich okolo 80 000 Romů.

Jedním z oněch nových majitelů domů, které lze uvést jako odstrašující příklad, je firma RPG, která se k Romům občas chová jako ke svým vazalům. Svého času koupila od Ostravsko-karvinských dolů (OKD) hornické domy na více místech ve Slezsku a na severní Moravě. Sestěhovává do nich (především) Romy a vytváří tak ghetta, v nichž žít je leckdy velmi těžké. A dostat se z nich do normálního života je pro jejich obyvatele prakticky nemožné. Jde často o ty nejchudší z nejchudších, většinou Romy, ale i o jednotlivce z majority. Nájemné přitom RPG dává neobvykle vysoké a při sebemenším neplacení nájemníky vystěhovává nebo neprodlužuje smlouvu. Dobře tedy, chová se jako majitel, lze namítnout. Jenže majitel se o svůj majetek stará, což RPG nedělá. Domy jsou často zničené, s opadanou omítkou, zničenými stěnami (to vše před příchodem nových nájemníků!). V některých lokalitách jsou byty mokré, plesnivé, jejich nájemníci však i za tyto byty platí nájem stejně vysoký jako za byty první kategorie. RPG se o domy nestará, nechává je chátrat. Hodně cestuji po Slezsku a severní Moravě za kauzami násilného napadení či diskriminace, a většina Romů, s nimiž mluvím, bydlí právě v domech RPG. Až na výjimky jsem se nesetkal s některým z nich, který by neměl vůči této firmě námitky. Na jedné z fotografií je zobrazen stav bytu, který nebyl vybydlen nájemníky, ale který firma RPG nechala zpustošit vnějšími vlivy (zatékáním vody do domu při dešti) – a to v době, kdy v nich bydleli lidé. Namísto opravy domů nechá RPG v takto zničených bytech bydlet nájemníky do chvíle, než si začnou stěžovat. V momentě, kdy by jí to mohlo mediálně uškodit, je RPG ochotna Romy přestěhovat do jiných svých domů, o něž se však rovněž nestará.

Takto nechává firma RPG chátrat své domy a byty.

Válka v ulicích

Evropská společnost se chlubí svými hodnotami či, přinejmenším, se na ně odvolávají evropští politici. K oněm evropským hodnotám či k étosu, který z nich plyne, patří i solidarita se slabšími. A pomoc. Ta nemusí spočívat v opakovaném obdarovávání dotyčných, ale i ve snaze dostat lidi ze dna sociální pasti na stejnou rozjezdovou čáru s ostatními. A to nejde ani represí, ani ponižováním. Prvním krokem v takové pomoci by měla být snaha o získávání vzájemné důvěry. A to v situaci, kdy města, obce či policie neberou obyvatele ghett jako rovnocenné občany, není možné. Nulová tolerance na český způsob a leckdy i úmyslné přehlížení trestných činů s rasistickým motivem policií jsou kroky směrem opačným. A směřují k ještě větším problémům než jsou ty stávající.