Chodilo se vinšovat zdraví a modlili jsme se k Bohorodičce. Nejen na Vánoce vzpomínal houslista Rudolf Harvan

„To se do hrnce daly brambory, přidala se k tomu mouka a tomu jsme říkali pepa. Maminka to dala do mísy, protože tehdy jsme neměli talíře jako dnes. Mám takových dvacet talířů, ale dřív nebyly. Takže to dala do mísy, nalila tam mléko, no a to se jedlo,“ vzpomínal na Vánoce za svého dětství pan Harvan. 

„Chodilo se vinšovat gádžům zdraví a modlili jsme se k Bohorodičce. Pamatuji si to jako dnes. Chodívaly jsme jak my děti, tak i ženský po celé vesnici. Někdy jsme dostali černý chléb – maminka to střádala do takového kusu látky, který pak zavázala a dala si ho na záda, a do toho nám gádžové dávali chleba nebo makový či povidlový koláč. Gádžům se přálo zdraví a dlouhá léta, ať jim vzkvétá hospodářství, ať neuhynou zvířata. Romové na to byli takhle zvyklí a naučili se, co mají gádžům přát,“ přiblížil pan Harvan. K vánočním svátkům tehdy patřila muzika a hraní, vyráběla se pálenka z chlebového kvasu.

Romové partyzáni

Pan Harvan se narodil roku 1938 v Telgártu v okrese Brezno na Slovensku (v letech 1948 až 1990 se obec na počest českého novináře a komunistického politika a účastníka Slovenského národního povstání Jana Švermy jmenovala Švermovo). V rodině bylo dohromady sedm bratrů a jedna sestra, byla nouze o práci, a tak maminka chodila „po žebrotě“, tatínek pracoval, kde mohl – u statkářů, na poli, kde bylo potřeba a byla zrovna práce. Stejně jako další Romové bydlela rodina Harvanových v chatrčích o jedné místnosti sbitých z prken nebo jen ze dřeva. 

„Na zem jsme si dali seno nebo slámu a na tom jsme spali. Nebylo co jíst, ani co na sebe jsme neměli. My děti jsme měly košilky nebo nějaké oblečení, které nám lidé darovali. Bosí jsme chodili v zimě i v létě. Do školy jsme nechodili, protože v zimě to nešlo – neměli jsme co na sebe,“ vzpomíná ve svém vyprávění pan Harvan. 

Do už tak těžkého života také nemilosrdně zasáhla válka. Muži starší 18 let museli narukovat k vojsku. Tatínek a starší bratři proto odjeli do Brezna, dostali výstroj a šli bojovat. 

„Nevím, jak to tenkrát bylo, prý někdo byl v lesích u partyzánů a někdo bojoval v povstání jako voják. A to je všechno, co vím. To je jedno, ale díky Bohu se ani bratrům, ani otci nic nestalo. Oba moji bratři byli od začátku u partyzánů, kteří je vzali mezi sebe. Byl tam nějaký podplukovník nebo plukovník, který je vzal k partyzánům, ale Romů tam bylo víc, ne jenom oni. Ale tatínek byl v povstání jako voják,“ popisuje neklidnou a nebezpečnou dobu pan Harvan.

Když už němečtí vojáci dorazili do Brezna, volali prý gádžové na Romy: „Cigáně, potě skoro preč, bo už Němci sú tu.“ Děti a ženy, které zůstaly doma, se spolu se sedláky z vesnice vydali na útěk na zhruba patnáct kilometrů vzdálený Redovský vrch zarostlý hustým lesem.

„Bylo to myslím někdy v říjnu, už bylo chladněji, nebylo už takový teplo. Gádžové nám půjčili sekeru a my starší děti jsme osekaly ze stromů chvojí a na tom jsme spali a taky jsme se tím přikrývali. Tak takhle jsme tam žili. Byli jsme tam myslím víc jak tři měsíce. Bylo dobré, že tam někteří sedláci měli i krávy a občas nám někdo z nich dal trochu mléka. Byly tam někde kupky sena, ve kterých se někteří gádžové schovávali, ale my Romové jsme byli většinou venku,“ říká pan Harvan. Vzpomíná také, že nebylo možné rozdělávat ohně, aby neprozradili svůj úkryt, a tak se opatrně rozdmýchávaly jen malé ohníčky pro přípravu úlovků z lesa: „Jednou chytli gádžové, asi tak čtrnácti- patnáctiletí kluci, divoké prase a zabili ho. Ale každému dali. Ať to byl gádžo nebo Rom, každému z toho masa dali. Ještě rostly i houby, tak ty se taky vařily.“

Do lesů Redovského vrchu se neuchýlili ani partyzáni, ani vojáci. „Rusové se do Telgártu vůbec nemohli probojovat, protože tam jsou tři tunely a jeden z nich je jako osmička. A do té osmičky se s těmi všemi tanky a děly nemohli vůbec probojovat. Ani partyzáni, ani Rusové. Nevím, jak to bylo přesně, ale prý tam zahynulo hodně Němců. Převáželi na autech kanóny, tanky a všechnu tu výzbroj. A pak už byl klid,“ vypráví pan Harvan. Zahynulo však také hodně partyzánů. 

Vesnici i chatrče v jejím okolí zachvátil před návratem jejich obyvatel mohutný požár. Příbytku Harvanových se naštěstí nedotkl, spolu s ním ale zůstaly stát pouze další dva nebo tři. V potoce příchozí nacházeli mnoho mrtvých lidí i zvířat. „Gardisti tady byli, ale docela málo. Co si pamatuju, tak to byli asi tři lidi. Ti ale odešli pryč s Němci. Většina gádžů, co tu byla, tak to byli opravdu dobří lidé,“ vzpomíná pan Harvan.

Po válce byla příležitost k práci ještě horší než před ní – první tři, skoro čtyři roky nebyla žádná, rodina byla odkázána na maminčino žebrání a nepatrné výdělky z prodávání „šňůrek pro gádže“ v podobě kousků potravin. Teprve později se začala ve větším opravovat vesnice a cesty. 

Po válce

„Elektrika tehdy nebyla. Svítilo se tak, že se vzala brambora, udělala se do ní díra, omotalo se dřívko nebo sirka hadrem, to se pak dalo do brambory a zalilo sádlem. A pak se to zapálilo. Ale elektrika nebyla. Nevěděli jsme, co to je. To až po válce, když se začaly zase stavět domy, tak začali rozvádět i elektriku. Ale jen těm, co měli zděné domy. Do chatrčí se elektřina nezaváděla ze strachu, že by mohly shořet, protože byly ze dřeva,“ přibližuje pan Harvan.

Od dětství se také věnoval muzice, ke které jeho i bratry vedl tatínek, sám velký hudebník – hrál první housle i na basu. Svým synům koupil housle: „Museli jsme cvičit i desetkrát denně. Ti bratři, kteří už uměli hrát, tak nás museli učit. Tatínek byl moc přísný a chtěl po nás, abychom hráli co nejlépe. Jeden bratr hrál taky první housle, ale ten uměl hrát výborně. Bratr, který už zemřel, hrál kontra a ještě jsme měli bratra bubeníka. Chodili jsme, už mi bylo čtrnáct patnáct, a už jsem chodil hrát. Hrál jsem na cimbál. Chodili jsme celá kapela, bylo nás dohromady sedm. Byla to dřina! Můžu tatínkovi do nebe děkovat, budiž mu země lehká, že nás to naučil. V tu dobu byly čtyři kapely, které chodily hrát. Chodilo se po celé vesnici. Nebo až do Šumiacu jsme chodili, to bylo sedm kilometrů. Tak se tenkrát žilo.“

Když bylo panu Harvanovi devatenáct, narukoval na vojnu do Olomouce. V tu dobu již byl ženatý se svou první manželkou, se kterou měli tři děti. Z armády odešel tři měsíce před koncem dvouleté služby – podepsal totiž roční smlouvu o práci na šachtě a nastoupil v dole OKD v Ostravě. Po jednom z důlních neštěstí strávil pět měsíců v nemocnici. 

„Zavalilo nás to v dole, ale ne jenom mě, bylo nás víc. Byli jsme celí zasádrovaní, já měl polámaná žebra a nohy. Byli jsme v té nemocnici asi pět měsíců. Pracoval jsem na stěně, která měla šedesát centimetrů. Při ražení jsme se tam celá parta plazili po zádech nebo po břiše. Razili jsme dvacet pět, třicet až čtyřicet metrů. Uhlí potom nabíral stroj a co zbylo, jsme museli nabírat lopatou na pás. Pak jsem se vrátil domů a začal jsem dělat zedníka. I tady jsem pak dělal zedníka. Dělal jsem koupelny, záchody a podobné věci, co se naskytly,“ vzpomíná pan Harvan. 

Po uzdravení se už do dolů nevrátil, začal pracovat jako zedník. Kromě toho mohl zúročit i muzikantskou průpravu od tatínka – věnoval se i hraní: „Hrál jsem, i tady v Praze v Kolibě jsem hrál. Chodili tam hrát i Bagárovci, nevím, jestli je znáte. To jsou také dobří muzikanti. Potom taky pan Fečo, tady z Prahy, ten rovněž hrál, s ním jsem také hrával v Kolibě. Ale hrát jsem chodil jen občas, protože jsem měl pořád hodně práce. Zedničinou jsem si slušně vydělával.“

Vyprávění pana Rudolfa Harvana je jedním ze sbírky vzpomínek pamětníků v podobě videohovorů, které si můžete poslechnout na stránkách projektu Paměť Romů.

Z vyprávění pana Rudolfa Harvana, které zachytila Markéta Hajská.

Článek vyšel v časopise Romano voďi.