Jarmila Balážová: Nadávky a vyhrožování na sociálních sítích mezi Romy. Kam se ztrácí Paťiv?

AUDIOVERZE ČLÁNKU

„A ty seš kdo! Však nikoho nepoučuj! Co máš tetování až na krku! Zajímalo by mě, kdo vybral tyto finalistky. Vypadají o moc starší, ani krásou neoplývají“… napsal osmnáctileté tiktokerce Romey Sáře dospělý muž zhruba ve věku jejího táty (tedy podle fotky). A další byly ještě drsnější: „Lepší lesbické objasnění projevu sem neslyšel. Možná bys mohla přihlásit svou ženu“.

Dospělý chlap mladé dívce. Nechápu tohle hulvátství ani z hlediska nějakého soucitu, galantnosti, prostě základních pravidel vztahů mezi lidmi. V podobném znění a dokonce s výhružkou zbití se přidala i další komentující, tentokrát žena. Když dostala z organizace ROMEA soukromou zprávu, proč takto napadá mladou dívku, která by mohla být její dcerou a jak by se jí to líbilo, kdyby šlo právě o její dceru, už jen odepsala, že i ostatní tiktokerce psali také hnusné komentáře, tak, proč píšeme jí a pak si nás zablokovala.

Mladinká tiktokerka se stala obětí těchto hnusných urážek jen proto, že se vyjádřila ve svém videu na sociálních sítích právě ke komentářům pod článkem serveru Romea.cz k Česko Slovenské Miss Roma v Hodoníně.

Ty komentáře pod běžným zpravodajským článkem o tom, že se koná další ročník, byly tak hnusné, nenávistné a plné zloby, že vyvolaly na sociální síti Facebook bouřlivou diskusi mezi Romy navzájem. Část lidí pod komentáři naprosto bezohledné k pocitům těch holek nebo jejich příbuzných psala, ať se Romáci vzpamatují, jen nekritizují ty, co se o něco snaží, a když tak v rámci norem slušného chování. Upozorňovali a byly to, pravda, zejména ženy, na to, že přece každá z těch dívek má své rodiče, příbuzné a jestli si pisatelé uvědomují, jak jim asi musí být, stejně jako těm soutěžícím děvčatům, když čtou ty hnusy. A Sára na to jen upozornila, že to není hezké. A že k tomu, přihlásit se, je třeba i odvahy.  Navíc, že možnost přihlásit své dcery nebo sestry či neteře měl přece každý. A když to neudělali, tak psát vyjádření typu: „Na moji holku nemá ani jedna, fuj“, je od věci. Nepřihlásila se, tak co už s tím. Organizátoři žádné Miss neběhají po městech a nedoprošují se dívkám, aby se přihlásily.

Víte, jsem novinářka a já i mí kolegové, se dlouhá léta setkáváme s výhrůžkami fakt drsného charakteru o hnědých špínách, našich matkách k…, které takové svině porodily, co nám udělají, vypálí nás, kancelář apod. Vždy to bylo nepříjemné a naposledy před rokem jsem podobnou věc zase řešila na policii, protože dotyčný si zjistil mé soukromé telefonní číslo, adresu, sledoval moje videa a hnusně mi opakovaně vyhrožoval telefonicky.  

V takových případech ale tuším, kam agresory mohu zařadit, že jde o extremisty, nácky, vyšinuté jedince. Poslední roky se ale tenhle „nešvar“ rozšířil díky sociálním sítím mezi lidi natolik, že je to už tristní, deprimující. A myslí si to hodně lidí, proto své pocity veřejně vyjadřují. Upozorňují na to, že se v různých podcastech, platformách, soutěžích dává prostor lidem, kteří přece reprezentují to nejpokleslejší chování a morální hodnoty. Místo, aby se zvali tací hosté, kteří něco umějí, někomu pomáhají, zachraňují životy, operují, hasí oheň atd., necháváme naši kulturu slova, kulturu veřejného prostředí zamořovat slovníkem hodným pasáků a lehkých děv. Některá slova, která by dřív nemohla prostě za žádnou cenu být veřejně vyřčena, se dnes stávají akceptovatelnou normou.

Slovník sociálních sítí a způsob urážení se na nich tím pádem dostává i do diskusí na serverech běžných médií. Takže dnes už neexistují taková, která by neměla v diskusi něco podobného. Oběťmi hejtů se stávají novinářky velmi často, také političky, veřejně činné osoby, dnes už vlastně kde kdo. Místo normální kritiky se útočí na vzhled, orientaci, soukromí. Je to nechutné a nebezpečné z dlouhodobé perspektivy prostředí, ve kterém žijeme a žít budou další generace. Své o tom vědí redaktorky a redaktoři všech médií, kde  jsou jednotliví novináři identifikovatelní, viditelní.  A samozřejmě nejde jen o novináře, ale i další veřejné osoby.

Romáci ale přece jen dlouho, aspoň se to zdálo, drželi alespoň v některých věcech spolu. Už to ale dávno neplatí. Agresivita části diskutujících vzrostla natolik, že dokáží být nevkusní v podstatě u jakéhokoliv tématu. Nadávají si, ponižují se. A je jim jedno, že se pak tyto „půtky“ stále častěji dostávají i na stránky českého bulváru, což Romy jako celek opět jen poškozuje. Říká se tomu ego a zájem jedince versus zájem celku.

Zpátky k tomu vzpomínanému článku. No řekněte, čekali byste tolik hnusu zrovna pod relativně pozitivní zprávou o x tém ročníku Česko Slovenské Miss Roma, kterou pořádají samotní Romové? Co je na tom k hejtování, proboha? Proč kritika bez limitů plná vulgarit? A když na to někdo upozorní, pak se okamžitě x lidí uraženě ozve, že snad je svoboda slova, ne a může se tedy vyjádřit názor? Občas mě ještě pořád překvapí, že to jsou schopni napsat i lidé, které osobně znám, o nichž si myslím, že jsou inteligentní, projevují se hezky směrem ke svým dětem, navenek v jiných tématech a najednou čtu, navíc od ženy:  „Dneska už nikdo nemůže říct svůj názor a co si myslí… to je hned, že závidí, hejtuje atd…“

Lidi, neblázněte, napsat můžete, jak vidíte, co chcete. To je vlastně trochu ten problém. Jen je prostě nepochopitelné, jak se dokážou mnozí chovat, kam až jsou ochotni zajít. Způsobem, jakým každý z nás píše, ovlivňujeme veřejný prostor. Všichni to vidí, čtou. Každý z nás svým chováním buď dopustíme, aby převládla i do budoucna hrubost a prohloubily se problémy mezi lidmi nebo naopak můžeme to chování kultivovat. Neurážet se na první dobrou. Nechovat se jako v Clashi. Klidně napsat, zeptat se, chtít upřesnit, ale způsobem, kterým byste chtěli, aby lidé psali nebo hovořili k vám, k vašim blízkým. Nebuďme hulváti. Doma nebo v práci kolegům přece také rovnou nenadáváme. Vysvětlujete, taky k tomu volíte určitou formu, abyste toho druhého nezranili, neurazili jej zbytečně. Pokud někoho soustavně urážím, soustavně o něm budu lhát a poškozovat ho, jak si můžu myslet, že mi to pak odpustí, bude chtít se mnou spolupracovat, mohu stát v čele nějakého sjednocovacího procesu atd.  

Na sítích jako by šlo o úplný opak, aspoň někde to někomu natřít. Existuje na to dokonce výraz, určitě jste si ho všimli i vy. Když si to někdo s někým vyřídí, dostane pochvalu: „Zabils, to jsi zabila!” Jenže tím, že se smiřujeme s tímto druhem komunikace, urážek, že je podporujeme, nepostavíme se jim, zabíjíme my všichni slušné chování a dovolujeme, aby ubližovalo i těm mladším a to v době, kdy i otrlejší dospělí mají problém s přemírou agrese. Já se kvůli tomu pravidelně na sociálních sítích odmlčuji, aby mi nebylo zle. Není tajemstvím, že právě sociální sítě stojí i za zvyšujícím se procentem mladých lidí s duševními problémy.

Ano, toto téma stojí před novináři, médii jako velká výzva. Jak v době, kdy se obsah médií dostává k veřejnosti velmi často právě přes sociální sítě uhlídat úroveň diskuse? Zastavit ji, zrušit? Prý tím ale média pak přijdou o počty shlédnutí a tím o možnou reklamu, přispěvatele. Jedno souvisí s druhým, ale problém zůstává. I mezi Romy samotnými. Pak se diví, že mladá generace, úspěšní z řad Romů, se nechtějí zapojovat a nechat si zbytečně nadávat. Přicházet o čas neustále se opakujícím vyvracením stereotypů. Urážek. Už i těm, kteří byli a jsou aktivní třeba už dvacet, třicet let, dochází dech. O něco se snaží a pak o nich někdo beztrestně lže, uráží je tak nechutným způsobem, který by dřív v romských kruzích prostě nebyl možný. Paťiv? Kde? Nějak se vytrácí, alespoň v tom veřejném prostoru.

Takže až si zase příště přečtete, jak někdo „zabil“, mějte tohle prosím na paměti. Jde o prostor, ve kterém žijeme všichni.  A jak v něm chceme žít, tak se musíme chovat. Každý z nás. Díky, že jste dočetli.