Romové jako přirozené biologické riziko? Podle pražského učitele ano
Dnes je Mezinárodní den památky obětí holocaustu. Bylo mezi nimi také několik stovek tisíc Romů a Sintů z celé Evropy. Ve stejný den mi v poště přistála ofocená stránka z materiálů na maturitu od romské studentky, v nichž se dočetla, že Romové patří mezi “přirozená biologická rizika”. Vítejte na české škole 21. století!
Studentka, která materiály k maturitě dostala, má to obrovské štěstí, že zná bohatou, bolestnou a zároveň inspirativní historii Romů, a je hrdá na to, kým je. Ve škole se ale o ní neučila – ve škole se od svého učitele naopak dozvěděla, že ona a dva další studenti, kteří jsou taktéž Romové, jsou zařazeni do kategorie “přirozeného biologického rizika”.
Jak se může cítit mladý člověk ve chvíli, kdy mu od učitele – od zástupce instituce, která má rozvíjet jeho osobnost, lásku k vědění a připravovat ho na život ve společnosti – přistane na lavici jednoznačná informace, že je rizikem? Bezpečnostním a biologickým rizikem. Co to udělá s jeho sebepojetím a důvěrou ve společnost, v které škola představuje pevnou součást systému? A jak to asi zpracují jeho spolužáci? Kolik takových autoritou zaštítěných “zaručených” informací “o Romech” ještě uslyší?
Chtěla bych věřit, že jde o ojedinělý zcestný případ. Ale podobných “přešlapů” – což je tedy značný eufemismus – jsem za deset let, co jsem v kontaktu s romskými žáky a studenty a studentkami z celé České republiky, viděla víc, než by odpovídalo náhodě. Jednotlivé případy naprostého selhání pedagoga jsou konkrétním hmatatelným projevem toho, co je tolerováno na systémové úrovni.
Není tak nic neobvyklého narazit na upřímný údiv, když velká část české populace poprvé v životě slyší, že Romové byli obětí nacistické genocidy, že existovali odvážní romští protifašističtí odbojáři jako například Josef Serinek, že existují významní romští vědci jako sestry Pankovovy z Ruska nebo nositel Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu August Krogh, že romské dějiny jsou i naše dějiny.
Důležité informace a historické souvislosti chybí nám jakožto “většinové společnosti”, ale logicky i dalším a dalším generacím romských žáků a studentů, kteří kvůli selháním konkrétních lidí v roli učitelů a pro 21. století zcela ostudným nedostatkům českého školství neznají svou vlastní historii – a to nejen Romů jako obětí pronásledování a válek, ale taky Romů jako aktivních činitelů. O to snáze bychom i “my z majority” přijímali skutečnost, že Romové jsou důležitou součástí naší společnosti, že jsou jejími rovnocennými členy. Jejich historie je zároveň i naší historií a obráceně.
Tyto informace a souvislosti ale ve školách chybí a objevují se výjimečně, navíc spíše ve formě “exotických” workshopů. Nejsou integrální součástí hodin dějepisu, literatury, zeměpisu … A tato vzájemná neznalost stojí v jádru toho, proč je soužití stále tak problematické.
I proto dává ohromný smysl to, k čemu v roce 2020 Rada Evropy vyzvala všech svých 46 členských států. Její doporučení zní, aby do školních osnov zahrnuly právě dějiny a kulturu Romů. Kdy se k tomu konečně odhodlá Česká republika?
