romea - logo
25. července 2021 (neděle)
svátek má Jakub

 

VYHLEDÁVÁNÍ
 

Váš tatínek je na covidovém oddělení. Příběh podle skutečné události

26.4.2021 14:20
Ilustrační foto (FOTO: Pixabay)
Ilustrační foto (FOTO: Pixabay)

Během chvíle se mi otočil život vzhůru nohama. Jako bych přišla o polovinu těla. Všechny ty popírače covidu a odmítače roušek nemůžu ani vidět. Až tak mě to bolí…

Jako dítě jsem vyrostla v malé severočeské vesnici, kde ve třech bytovkách, aby nerušili spořádané občany, bydleli pouze Romové. Z většiny z nich se stali starousedlíci, ale já se tak necítila. S manželem a synem jsme se přestěhovali do nedalekého města. Rodiče s bratrem a jeho rodinou na vsi zůstali. Nevadilo jim, že domy jsou z části vybydlené a nájemníci bydlí už i ve sklepech, ze kterých udělal starosta byty pro neplatiče. „Však se o ně nestaráme, koukej, máme novou kuchyň, koupelnu a dlažbu,“ vyjmenoval mi táta a byl šťastný, že si dal byt dohromady. Máma se starala o zahrádku a vnoučata, jezdila za nimi často. Nejen proto, že táta byl nemocný, ale aby jim pomohla.

Táta před lety podstoupil transplantaci ledviny. Nepatřil však mezi lidi, kteří by si na něco stěžovali. Bral život, tak jak přicházel, a vždy si z něho vzal jen to dobré. Pracoval jako řidič dodávky a život si rád užíval. Dvanáct let ledvina dobře sloužila, ale pomalu mu začala vypovídat službu. Bylo nutné ji nahradit a začít s dialýzou. K tomu se přidaly potíže se srdcem a táta musel podstoupit zákrok, aby se znovu dostal na čekací listinu. Ani na chvíli jsem neměla strach, věděla jsem, že je silný a zvládne to. Pak přišel covid.

Podle reálného příběhu paní M.H. Příběhy vycházejí v pravidelné rubrice Den na periferii časopisu Romano voďi.

Během první vlny jsme tátu drželi v izolaci, aby se nenakazil. Při druhé vlně už to bylo horší. Sousedi už nenosili roušky, nedodržovali karanténu, byli neukáznění, a my se začali o tátu bát. Naštěstí se ale nenakazil a koncem října mohl zákrok podstoupit. Přijali ho do nejlepší nemocnice v Praze. Po operaci nám všem volal a říkal, že se cítí dobře. Spadl nám kámen ze srdce. Po pár dnech ho převezli jinam, ale navštěvovat jsme ho nemohli. A pak ho propustili domů.

Že podepsal revers, jsme zjistili až za pár týdnů. Máma navařila jeho oblíbené jídlo, děti namalovaly obrázky. Když otevřel dveře, nevěřila jsem, že někdo může během několika dní takhle zestárnout. Vrátil se starší člověk, shrbený, vyhublý, unavený a s tmavými kruhy pod očima. Nevěřila jsem, že je možné, aby ho někdo pustil v takovém stavu domů. Tu noc jsme zůstali vzhůru. Táta si chvíli pohrál s vnoučaty a pak si šel lehnout.

„To je jenom únava,“ přesvědčovala mě máma, když viděla můj výraz ve tváři. Táta prospal celý den, nezvedal ani mobil, telefonáty vyřizovala máma a každému říkala, že je unavený, spí a musí odpočívat. Všichni to chápali. Druhý večer, když jsem byla s manželem už u sebe doma, mi máma volala, že se táta ještě nevrátil z dialýzy. Brácha mu volal na mobil, ale zjistili, že si ho táta zapomněl doma. Na dialýzu ho odvážela a přivážela sanitka. Tentokrát ho nikdo nepřivezl.

Manžel začal okamžitě shánět číslo na nefrologii, a když se po hodině konečně někomu dovolal, čekal dalších deset minut, než dohledali údaje. „Váš otec má covid, udělali jsme mu test a byl pozitivní. Začalo se mu špatně dýchat, převezli jsme ho na covid jednotku. Dám vám číslo, vydržte,“ informovala nás sestra z dialýzy. Nohy se mi podlomily. Kde se mohl nakazit? Všichni jsme opatrní, návštěvy k nám nechodí. Celá vyplašená jsem jela za mámou, abych ji uklidnila. Toho večera jsme se na covidovou jednotku nedovolali.

Ráno nám sestra do telefonu oznámila, že máme tátovi přivézt věci, že se mu pořád špatně dýchá a že chce mobil a nabíječku. Bratra do nemocnice nepustili a nic bližšího mu neřekli, lékař neměl čas. Ráno v deset mu prý řeknou víc. Vzkaz nevyřídí, není čas, mají hodně pacientů a nevědí co dřív. Večer jsme všichni mlčky seděli u stolu a neustále se snažili tátovi dovolat. Telefon byl ale nedostupný.

Cítila jsem, že je něco špatně. Možná že ho uvedli do umělého spánku nebo je mu tak zle, že nemůže ani mluvit. Na oddělení to nikdo nebral ani večer, ani během noci. Strach mě bodal do srdce. Neustále jsem myslela na to, co se s ním děje… Můj muž zavolal do nemocnice hned ráno a ozval se mu ženský hlas: „No prosím, co si přejete?“

„Dobrý den, chci se zeptat na pana Gulyáše, jaký je jeho stav, nemůžeme se mu dovolat na mobil,“ zeptal se manžel klidně.

„A vy jste kdo?“ zeptala se sestra.

„Řekni, že jsi syn,“ pošeptala jsem mu.

„Jsem jeho syn,“ odpověděl.

„Tak chvíli počkejte,“ odmlčel se hlas a do sluchátka doléhaly jen těžko rozpoznatelné hlasy.

„No tak pan Gulyáš včera ve tři odpoledne zemřel. Přijďte si pro osobní věci. Nashledanou,“ rozloučil se hlas v telefonu a nedal už šanci se na něco zeptat.

V tu chvíli se pode mnou zhoupla zem. A pak už si jen matně vybavuji, jak mě manžel zvedá, pevně mě drží. Bezvládně jsem ležela v jeho náruči bez jediné slzy, cítila strašnou bolest, prázdno, vztek a beznaděj.

Článek vyšel v časopise Romano voďi - objednávejte pomocí jednoduchého formuláře na www.romanovodi.cz.

Přečteno: 713x
 

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Romano voďi 2021, Romano voďi, COVID-19, Neštěstí



HLAVNÍ ZPRÁVY

 

Další články z rubriky







..
romea - logo