Zpravodajský server Romea.cz. Vše o Romech na jednom místě

Zpravodajský server Romea.cz. Vše o Romech na jednom místě

František Kostlán: Hujer jako stav duše

16. ledna 2013
Čtení na 5 minut

Hujer. Tento výraz je v poslední době u nás užíván více než hojně. Kdekdo je
podle kdekoho Hujerem, tedy úlisným podlézavcem, který svému nadřízenému přinesl
i švestičky ze zahrádky, jak jsme mohli spatřit ve filmu Marečku, podejte mi
pero. Tento film je sice součástí série nenáročných filmových normalizačních
komedií z per scénáristů Smoljaka a Svěráka (na rozdíl od jejich divadla, které
je naopak geniální), ovšem proslavilo jej několik vynalézavých filmových hlášek
a postav. A Hujer k nim neodmyslitelně patří.

Eurohujerem je podle Jany Bobošíkové (a zdaleka nejen podle ní) každý, kdo má
jiný názor na Evropskou unii než ona sama, kdo si dovoluje vkládat do EU nějaké
naděje. Svazácká tradice, kterou tato nedávná prezidentská kandidátka sebou
vleče z dob předlistopadových, jí velí nadávat každému s odlišným názorem do
pitomců.

„Soudruhu, tvůj názor je špatný, protože je jiný než můj,“ zněl jeden z
vtípků, jimiž se popisoval tehdejší stav svobody slova. Normalizační arogance
moci zkrátka nikomu odlišné názory netrpěla. A nejen to, překrucovala významy
výrazů, tunelovala jejich smysl, řekli bychom dnes, a vyžadovala stejný pohled
na věc od ostatních. K tomu měla sloužit různá politická školení (Večerní
univerzita marxismu-leninismu, například) a pochopitelně i tehdejší média, která
zněla jedním hlasem. Život ve lži, mohli bychom říci s profesorem Patočkou,
jedním ze tří prvních mluvčích Charty 77, kterého estébáci (de facto) umučili
při výslechu.

O lidech, kteří před listopadem 89 takto uvažovali a vyprazdňovali pojmy za
pomoci překrucování a lží, se říkalo, že mají „bolševický způsob uvažování“. Aby
bylo autorovi této úvahy rozuměno, nešlo výhradně o straníky, mezi komunisty
byli i lidé, kteří bolševickým způsobem myšlení netrpěli – a naopak, někteří
nestraníci byli touto infekcí nakaženi nevyléčitelně, protože neodolali zcela
tlaku masivní kolektivistické propagandy.

Život byl za normalizace z tohoto pohledu těžký, jelikož propagandistické
plky byly agresivní, všudypřítomné, neustálé a zákeřné – často v nich bylo zrnko
pravdy, aby vypadaly věrohodněji. Mnoho lidí tomu podlehlo, aniž tušilo. Znal
jsem i pár antikomunistů, předlistopadových, kteří byli bolševickým způsobem
uvažování postiženi. V revolučním kvasu devětaosmdesátého jsem se přidal k Hnutí
za občanskou svobodu. Po jedné z mnoha živých diskusí v jeho rámci za mnou
přišel předlistopadový signatář zakládajícího manifestu HOS s názvem Demokracie
pro všechny, a řekl mi: „Jestli budeš dál prosazovat svoje názory, tak ti dám
přes držku.“ Hm…

Autor ovšem i sebe párkrát přistihl, kterak uvažuje v tomto duchu, ani jemu
se zdaleka nepodařilo vyhnout se onomu bolševickému způsobu myšlení a obtížím,
které s sebou nese. Tím bylo mu potvrzeno, že dopad života ve lži se netýkal jen
jednotlivců, ale všech (skoro všech), tedy celé společnosti. Samozřejmě, výrazy
tunelujeme jiným způsobem než dříve a nepřítele už neopisujeme ideologickým
newspeakem. Předlistopadovou „pravicovou úchylku“ (tak označovali komunisté své
nepřátele na levici, třeba trockisty) jsme nahradili úchylkou pluralitní, pro
levé jsou úchyláci napravo, pro pravé ti nalevo, pro oboje ti uprostřed a pro ty
uprostřed všichni ostatní… A normalizačního „třídního nepřítele“ jsme mj.
nahradili hujerem, v horším případě dokonce „nepřizpůsobivým“ či rovnou
„parazitem“. Způsob uvažování nám však zůstal nepozměněn.

Nejlépe se to projevuje ve vypjatější situaci, jakou v posledních dnech a
týdnech představují prezidentské volby. Scénu zcela ovládl pluralitní hujer –
pro příznivce jednoho kandidáta či kandidátky byli hujery příznivci ostatních.
Zcela novodobý nástroj, jakým je internet, nám opět mohl předvést stokrát
ověřenou pravdu, že pokrok se týká jen technologie, techniky či vědy, nikoli
člověka samého, jeho chování a povahových rysů. Bolševický způsob uvažování díky
internetu rozkvetl i v pluralitních poměrech do netušených rozměrů. Kamarádi
byli takořka v přímém přenosu ochotni se kvůli volbám rozhádat, manželé pohádat,
známí si nadávat, neznámí urážet. Kdyby postoupil kandidát druhého, nastal by
konec světa, jelikož a protože vnitřní nepřítel nemá na Hradě co pohledávat.

Ve druhém kole je to pokud možno ještě horší. Agitátorství, které se od toho
normalizačního svou formou prakticky neliší, je na pořadu dne. Autor je
bombardován každý den příznivci obou kandidátů, aby se přiklonil na jejich
stranu a připojil se k agitování proti hujerům na druhé straně. Propaganda je
opět, stejně jako před listopadem 89, agresivní, všudypřítomná, neustálá a
zákeřná – často v ní je zrnko pravdy, aby vypuštěné lži vypadaly věrohodněji.
Jen první den po skončení prvního kola voleb dostal autor asi padesát zpráv na
Facebooku či přes e-mail, aby se jistotně podíval na tu či onu stránku toho či
druhého kandidáta, aby zašel na akci podporující tu pana S., tu pana Z., či
alespoň, aby stále sledoval tu či onu webovou stránku, kde je úhledně seřazena
pravda o tom zrádci, který kandiduje proti jejich oblíbenci.

Ozvěna onoho svazáctví, kterým se pyšní Bobošíková, rezonuje celou
společností. Kdysi prestižní časopis Respekt se kupříkladu spokojil s lacinou
předvolební agitkou na bolševický způsob, jak se mohl v podpoře pana S.
přetrhnout. Totéž v jiném odstínu činí deník Právo, který bez Zemana nedá ani
ránu. A oba politici byli po celou dobu ušetřeni vtíravých otázek. Schwarzenberg
i Zeman byli médii po celou předvolební kampaň zcela bezostyšně chováni v
bavlnce – opět na rozdíl od ostatních kandidátů, z nichž mnozí byli až
proskribováni.

Kam zmizely, například a mimo jiné, otázky na rybníkové dotace pana S.? Nebo
se novináři z nějakých záhadných důvodů bojí zjistit, zda si tento kandidát z
pozice ministra zahraničí doopravdy přihrál evropské dotace na odbahňování
rybníků a jak s nimi naložil? A jak je možné, že mu bylo vrácení části těchto
dotací kvůli jejich nevyužívání k danému účelu odpuštěno Kalouskovým
ministerstvem financí? Kde jsou dotazy vyzvídající, proč pan S. neustále opakuje
Kalouskův nesmysl, že by zrušení anonymních akcií ohrozilo naše hospodářství? A
proč tyto momenty nevadí odpůrcům korupce, kteří pana S. volí?

A kam zmizely, například a mimo jiné, otázky na alkoholismus pana Z.?
Novinářům by nevadil opilý prezident, u něhož je nebezpečí, že třeba pozvrací
státní návštěvu či udělá jinou ostudu? A netuší snad, že alkoholismus zásadně
ovlivňuje způsob uvažování? Kam zmizely dotazy, jestli pan Z. přizve po svém
zvolení ke spolupráci i pana Š. (Šloufa)? Podle novinářů již návrat do politiky
této pravé Zemanovy ruky nehrozí? Jeho rozdělování moci a pašalíků na estébácko-klientelistický
způsob a útoky na podstatu demokracie už nikoho ze sna nebudí? A proč tyto obavy
nemají voliči pana Z.? Je jim něco takového lhostejné?

Jediný smysluplný důvod pro takové počínání vidí autor naprosto zřetelně:
Jsou to prostě hujeři.

Pomozte nám šířit pravdivé zpravodajsví o Romech
Teď populární icon