romea - logo
4. srpna 2021 (středa)
svátek má Dominik

 

VYHLEDÁVÁNÍ
 

Jana Horváthová reaguje na názory Tomáše Hirta

Praha, 22.4.2007 0:06, (Právo/ Romea)

Velký rozhovor s antropologem Tomášem Hirtem přinesl řadu neotřelých tvrzení, jaká se často v našem masovém tisku nevyskytují a s nimiž se dá velmi dobře souhlasit (více zde...). Jistě je zdrojem jeho informací vedle odborné literatury především práce v terénu – na horké půdě městských ghett, nebo-li sociálně vyloučených romských lokalit. Bohužel rozhovor obsahuje také několik zásadním způsobem zavádějících tvrzení, jejichž zkreslenost běžný smrtelník, který se denně mezi Romy nebo-li „cigány“ nepohybuje, může jen stěží rozeznat.

Tento usměvavý mladík z velké fotografie je totiž v romistických kruzích již několik let poměrně známý, a to v opoře se svým kolegou antropologem Markem Jakoubkem, též z plzeňské univerzity. Jejich sofistikované leč mnohdy zavádějící názory zaštitované velmi často mnoha tituly ze světové odborné literatury, uváděly do chmur již zakladatelku a nejvýraznější osobnost naší romistiky docentku Milenu Hübschmannovou (tragicky zahynula v roce 2005). Ta se už nemůže ozvat, ale faktem je, že by to patrně ani za svého života neudělala. Nebyla pódiový řečník a k dynamické dvojici mladých „objevných“ antropologů se stavěla jen s tichou pasivní rezistencí. Pokud se nechala přesvědčit a přišla na názorově výbušná jednání, raději brzy v tichosti mizela. Byla především jazykovědec a právě z hluboké znalosti několika dialektů romského jazyka, vrozené empatie a talentu vycházela její obdivuhodná znalost Romů samotných, jejich bohatství i bídy zároveň, i příčin současného mizéria. Málo se ví, že romština je totiž dosud nejbohatším zdrojem poznání o Romech. Je symptomatické, že právě tohoto zdroje poznání antropolog Hirt ve své práci nevyužívá.

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY
Není cigán jako cigán. Rozhovor Tomáše Hirta pro MF Dnes
Karel Holomek reaguje na názory Tomáše Hirta: Romové jsou národ

Některá tvrzení T. Hirta jsou zjevně odrazem jeho osobních dojmů, které získal na základě jistě poctivé práce uvnitř ghett. Zkreslení se pak mladý badatel dopouští, když tyto své subjektivní pocity vztahuje na Romy všechny, tedy z nejrůznějších sociálních prostředí. A to i přesto, že se brání spojování příslušníků jednotlivých skupin do širšího celku a taky užití termínu Rom; mluví buď o „cigánech“ nebo jen vágně o „těchto lidech“ (místy si sám však odporuje, když sklouzne do etnické kategorizace, tím, že hovoří o „bohatých Romech“ nebo o „Romech střední a vyšší třídy“ – koho tím tedy myslí?). Pak je snadné dopustit se podobně odvážných a přehnaných tvrzení jako, např., že „jediné, co cigány spojuje, je naše představa jejich romství….“ Kdyby poněkud sebejistě neuzavíral své dojmy do hotových a neměnných názorů a zaměřil se i na studium a srovnání situace příslušníků různých romských skupin nejen u nás, ale i v zahraničí, pak by nemohl přehlédnout fakt, že evropští Romové napříč svými rody i skupinami (včetně těch českých i slovenských) se už minimálně od 60. let 20. století snaží o vzájemnou komunikaci a vyvíjejí společné úsilí na světové politické scéně, zástupci světové romské unie –IRU– byli v roce 1978 přijati do OSN. Na kongresu IRU v Praze v roce 2000 vyhlásili zástupci Romů mnoha evropských zemí Deklaraci národa. Pokud se mezinárodní reprezentace Romů takto sama rozhodla, je znakem povýšenosti či názorového exhibicionismu, když jakýkoliv odborník či „odborník“ na lidské skupiny zpochybňuje legitimitu takových rozhodnutí. Ostatně, velmi správně Hirt zmiňuje a přirovnává současnou situaci Romů k situaci Čechů v době národního obrození. Mechanismus vzniku novodobých národů takto funguje, u Romů se tento proces rozbíhá pozvolna až teď – jistěže v relaci s jinými evropskými národy pozdě. Otázkou je, komu Hirtův názor o zpozdilosti takových snah prospěje a kdo se podle něj bude řídit. O osamostatnění Slovenska si v roce 1993 také mnozí Češi v duchu nebo i nahlas posteskli něco o jejich nebo i oboustranné škodě a kroku zpátky, ale to je tak asi vše. Na rozdíl od Čechů, Slovákům – kromě diskutabilní válečné epizody – jejich sen o samostatnosti zůstal do té doby nenaplněn. Pokud národ neprodělal jistou nutnou fázi, tak svoji frustraci těžko překoná intelektuálním a nezúčastněným tvrzením o zpozdilosti. A to bez ohledu na to, zda se jedná o Slováky či jiné etnikum, jež věnovalo energii budování svých mýtů, které jsou pro každý konstituující se národ úhelným kamenem.

Hirtovu příznačnou bystrost oslabuje i pokud otřepané tvrzení o nenávisti mezi romskými sdruženími a jejich rodinkaření. Bylo by informací aktuální někdy pro první polovinu 90. let minulého století. Situace v romských sdruženích a jejich spolupráci ani dnes není v žádném případě ideální, ale zřetelně nastupuje trend, kdy mladá vzdělaná romská generace nevyhledává tolik to, co rody odlišuje, ale to, co je spojuje. A to právě na půdě romských sdružení, kde pracují za mizerný plat víceméně jako dobrovolníci, i když by zrovna tito lidé s ukončeným vzděláním měli šanci na lépe placenou práci, ovšem bez vztahu k romské věci. Jeden malý příklad z Moravy, v Brně se před pár dny všechna romská sdružení historicky poprvé spojila při organizaci oslav Dne Romů a výsledek byl výborný nejen pro organizátory, ale hlavně pro spokojené romsko-české publikum. Trend spolupracovat napříč romskými skupinami je dosti patrný také při nadnárodních setkáních. Nejzáludnější jsou však Hirtova tvrzení o tom, že etnický původ nehraje žádnou roli v dnešní situaci Romů. Zdá se to nové a neotřelé, ale jen pro střední a mladou nebo v této věci nepoučenou generaci. Na podobném základu stavěli desítky let své teorie komunističtí předáci, a ztroskotali. Jejich projekt státem řízené asimilace zkolaboval na nereálnost a utopil se v živelnosti. Šlo o vyzdvižení z materiální bídy a k tomu měla napomoci ignorace etno-kulturních specifik. Vznikla početná skupina inteligence z „občanů cikánského původu“, která k lidem svého původu otočila zády, jakoby k nim nikdy nepatřila. „Cikáni“ je navždy ztratili. Na jedné straně vznikala z cikánů skupinka bezproblémové inteligence čítající desítky lidí, na druhé straně zůstávali desetitisíce „problémových cikánů“ závislí na pomoci bílých“. Po revoluci se tento trend začal měnit, Romové se vzděláním se většinou na půdě neziskovek vrací k řešení romských záležitostí. Ale zároveň s nástupem tvrdých pravidel trhu špatně připravení Romové brzy spadli do mnohem větších existenčních a jiných problémů. Ty však mohou být řešeny, uvědomíme-li si jejich příčiny a důležité souvislosti. Kotví fakticky v minulém vývoji Romů, který jim nikdo neodpáře, nikdo z nich nesejme nikdo historicky determinovanou propast za ně nepřeskočí. Státní aparát má nástroje k tomu aby situaci řešil, jenže přešlapuje na místě a není sto se osudově rozhodnout, zda opravdu chce napřít síly k začlenění Romů do svého středu, samozřejmě s vědomím, že to bude něco stát. Hirtovo hledání viny za dnešní situaci Romů v přístupu konkrétních úředníků se z tohoto úhlu pohledu jeví jen jako důsledek jevu mnohem zásadnějšího. Úřednicí přece jednají tak, jak jim to umožní systém, pro který pracují. Mezera a dosud velká rezerva je v neexistenci skutečně koncepčních řešení, která by provázala práci všech vládních resortů, aby mohly táhnout takzvaně za jedno lano a jedním směrem. Takto cílená a ujasněná síla zde nevládne ani v obecných věcech, natož v těch navýsost problematických – „romských. Co pak můžeme čekat od „prostých lidí“ výkonných? Chce to systém a koncepci, ale aby byla účinná, musíme vědět, co vlastně chceme. Ale zdá se, že to pořád ještě nevíme.

PhDr. Jana Horváthová
Přečteno: 21610x
 

Kam dál:

Štítky:  

Domácí, Komentář, Polemika s Tomášem Hirtem



HLAVNÍ ZPRÁVY

 

Další články z rubriky







..
romea - logo