Ladislav Péter šéfuje dvaceti lidem: Jako Rom jsem měl horší podmínky než ostatní, ale nebál jsem se odmítnutí a stále jsem si šel za svým

Co, pro tebe byla motivace, že ses dobře učil a že chceš mít úspěch v životě?

Motivací pro mně bylo to, že od čtrnácti let jsem začal brigádně pracovat u lopaty u jedné železničářské firmy na Mostecku, kde jsem si vydělával a po půl roce, roce jsem si řekl, že takhle nechci dopadnout.

Strašně se mi líbilo, jak ti vedoucí tam běhali a de facto nic nedělali a měli moc a respekt. Proto jsem si řekl, že školu, kterou jsem si vybral ve čtrnácti letech musím dokončit i kdyby čert na koze jezdil. Studoval jsem jako „Mechanik Elektronik“ na SŠ Educhem v Meziboří.

Když jsi nastoupil na brigádu, neměl jsi obavy, že by na tebe někdo ukazoval kvůli tomu, že jsi Rom, že máš „snědou“ barvu?

To ani ne. Tam dělalo hodně Romů a dostal jsem se do party, kde chlapi věděli, co v životě chci dokázat. Oni mě znali, protože to byla strejdovo firma. Já jsem tam dělal samozřejmě za menší peníze, oproti tomu, co měli ti chlapi, aby si nikdo nemyslel, že jsem tam z protekce. Vedoucí, mistři i chlapi mě brali v pohodě.

Když jsi dokončil školu a udělal maturitu, nad čím jsi přemýšlel dál? Byl si rozhodnutý, že půjdeš pracovat nebo jsi uvažoval také o Vysoké škole?

Ke konci střední školy jsem uvažoval o Vysoké škole, ale pak jsem si řekl, že potřebuji finance. Další studium jsem odkládal, protože jsem si říkal, že studovat můžu začít kdykoliv. Potřeboval jsem v tu dobu finance, takže jsem zůstal u firmy, ve které jsem brigádničil než jsem si našel první oficiální práci v mém oboru.

Z počátku jsi byl asi „klasický“ mechanik, pak jsi dělal mistra pěti lidem a nyní mistruješ dvaceti lidem. Jak si se dostal do téhle pozice?

Když to shrnu, začal jsem pracovat u Správy železnic v Mostě jako opravář kolejí. Kvůli této činnosti bylo nutné složit odborné zkoušky, které jsem úspěšně splnil. Později mi vedení slíbilo, že budu díky projevené šikovnosti brzy kolegům mistrovat. To se bohužel neuskutečnilo. Po nějaké době jsem dal výpověď a odstěhoval se do Teplic za přítelkyní, teď už tedy manželkou.

Zde jsem začal pracovat v korporátní německé firmě, kam jsem se dostal na základě mého životopisu a zkušeností. Původně jsem se hlásil opět na opraváře. Poté jsem se musel ale nedobrovolně s firmou rozloučit.

Teď pracuji v české firmě, která je výrobcem archivačních potřeb, kancelářských potřeb a od roku 2013 také výrobce papírových obalů na potraviny, včetně výroby papírových kelímků a papírových víček. Z pozice vedoucího tam šéfuji dvaceti lidem. Působím zde už pět let a věřím v další kariérní růst. Nade mnou je sice už jen majitel firmy, ale společnost se dál rozrůstá a mám slíbené i lepší peníze.

Plánuješ si v budoucnu dodělat vysokou školu dodělat ano nebo ne?

Myslím si, že už ne. Když to řeknu hloupě, tak pro mě je strop maturita. Myslím si, že pro mě to nyní není už o škole, ale o zkušenostech a přístupu.

Co bys vzkázal lidem, kteří uvažují o kariérním růstu a seberozvoji?

Aby to udělali podobně jako já. Nebát se toho, kdo jsem, protože buď tě přijmou, nebo ne. Už od základní školy se řídím mottem „Nedovol, aby tě strach z prohry vyřadil ze hry“. Za každou cenu se prostě účastnit. Zkoušet to, zkoušet to, zkoušet to a jednou to prostě vyjít musí.

Nebýt z prvního odmítnutí hned zklamaný a neříkat si „Já na to kašlu! Je to kvůli tomu, že jsem Rom? Je to kvůli tomu, že jsem takovej nebo makovej?“

Ne! S určitým člověkem si prostě nesednete, ale určitě se najde jiný člověk, který z tebe bude nadšený, tak jako jsem to měl já. Nebylo to hned na první dobrou, musel jsem všude ukázat své zkušenosti i přesto, že si třeba myslím, že jsem měl i horší podmínky než ostatní.