Je to už padesát let, kdy jsem se poprvé setkal s výzvou k romské emancipaci. Několik dnů po vojenském obsazení Československa “spojeneckými” armádami, které mě zastihlo v Paříži, jsem při příjezdu do Prahy čekal v restauraci na pražském smíchovském nádraží, kam jsem přijel. U vedlejšího stolu seděl pár mladých Romů, dívka a chlapec. Z rozhlasu po drátě se najednou ozvalo vysílání v jazyce, který mi byl neznámý. Trvalo asi pět minut a po jeho skončení oznámila hlasatelka, že to bylo vysílání v romštině pro romské spoluobčany. Na tvářích obou romských hostů jsem viděl překvapení. Vstal jsem, šel jsem k nim, pozdravil a řekl: “To jsem rád, že konečně slyším romštinu. Přičiňme se teď o to, aby to bylo častěji, třeba pravidelně.”
Příhoda se mi vybavila minulý týden ve středu, kdy Muzeum romské kultury v Brně uspořádalo zajímavý večer Romové a stát. Kromě předání ceny muzea umělci a pedagogovi Davidu Tišerovi byla součástí večera i diskuse o vztahu Romů ke státu a státu a většinové společnosti k Romům v průběhu posledních sta let. Vítala se tam kniha Aby bylo i s námi počítáno. Kniha romistek Heleny Sadílkové a Milady Závodské a historika Dušana Slačky dokumentuje společenskou a politickou angažovanost Romů, zvláště snahy o založení romské organizace v poválečném Československu. Vrcholem těchto snah bylo založení Svazu Cikánů-Romů, k němuž společensky angažovaní Romové přistoupili hned začátkem roku 1968, i když jejich úsilí bylo naplněno až 30. srpna 1969.
Pro mne je to jeden z důkazů, že ostrůvky svobody nepotlačila pouhá sovětská vojenská invaze, nýbrž až přistoupení čs. státních orgánů a postupně i většiny společnosti na porážku svobody, v daném případě svobody spolčovací. Poměry se tehdy postupně zhoršovaly. Svaz Cikánů-Romů působil několik let a nakonec byl v roce 1973 přinucen ukončit svoji činnost. Pro mne je jeho založení a působení příkladem svobodné činnosti lidí sdružujících se v oné době v nezávislých odborech, v rozvíjejících se radách pracujících nebo v uměleckých svazech.
Na publikaci je cenné to, že snaha samotných Romů (a jejich podporovatelů) o emancipaci pomocí sebeorganizace se projevovaly už dávno před rokem 1969. Jsou doloženy písemně už od padesátých let. K těmto snahám přispěli i někteří funkcionáři – komunisté, např. ministr Evžen Erban.
Snahy o romskou emancipaci dostaly nový rozměr po roce 1989. Opatrně se začalo hovořit o kulturní autonomii, v níž by každý Rom sám určoval nejen míru své asimilace, ale podílel se i na etnické a kulturní emancipaci, skupinové i individuální.
Považuju večer uspořádaný Muzeem romské kultury za příspěvek k těmto snahám.
Autor je novinář
