To, co se dlouhá léta zdálo a opakovaně prokazovalo jako utopie – tedy představa, že místo někdejšího koncentračního tábora v Letech u Písku přestane sousedit s velkovýkrmnou prasat – se dnes zdá být o několik významných kroků blíž. Další vlna společenské debaty o odkupu letského vepřína přinesla i opětovný skepticismus části veřejnosti ohledně skutečného zájmu Romů o pietní místo připomínající utrpení jejich předků.
„Netřeba sdělovat více. Je to pouze problémem pro pár ´aktivistů´“, domnívá se například v jedné z mnoha internetových diskusí pan Pavelek. „Za celou dobu je místní menšině nějaký prasečák někde. Aby se tam jednou za rok sešlo několik lidí z neziskovek a z ciziny, stačí pamětní deska,“ dodává jiný diskutér a označuje celou věc za „pseudoproblém“.
Na serveru Idnes.cz vyjádřil své pochyby o relevanci památníku pro romské současníky komentátor Miroslav Korecký v článku Máme právo znát cenu za balvan v Letech u Písku.
“Úplně se nezdá, že by prasečákem v Letech romská komunita nějak moc žila, to spíš jen pár jejích aktivistů,” tvrdí Korecký. “Obrovské peníze za výkup a demolici výkrmny, asanaci prostoru i stavbu dalšího památníku by šlo jistě využít pro romskou komunitu účelněji,” dodává empaticky.
Opravdu tam nikdo nejezdí?
Pominu-li neadekvátnost termínu “romská komunita”, který může jen stěží pravdivě postihnout diverzifikovanou masu v ČR žijících Romů, zůstává Koreckého na vodě stojící tvrzení, že se “úplně nezdá”, že by kromě tzv. aktivistů o Lety jevil zájem i někdo další.
Nabízí se otázka, koho redaktor považuje za aktivistu: zda tím má na mysli člověka, který se proti něčemu staví či se za něco veřejně “bere”, například způsobem, jakým tak už téměř dvě dekády činí potomek v Letech vězněných Romů Čeněk Růžička a další. A pokud ano: není jen logické, že právě hlasy aktivistů budou ve veřejném prostoru slyšet nejhlasitěji? Má vůbec redaktor informace o tom, kolik lidí navštívilo památník čistě soukromě, aniž zároveň veřejně hájili zájmy nějaké skupiny?
Získat tato data je totiž snadné jak facka. Stačí se zkontaktovat s těmi, kdo mají správu památníku na starost. V tuto chvíli je to Státní příspěvková organizace Památník Lidice, která pečuje jak o lidický památník, tak i o památník Ležáky a Lety u Písku a do jejíž agendy patří též sběr dat o návštěvnosti jednotlivých pietních míst.
Podle údajů, které mi poskytla ředitelka organizace, Mgr. Martina Lehmannová, je k letošnímu srpnu celková návštěvnost všech prostor 100.000 osob. Přes pokladny prošlo návštěvníků 35.000. Památník Ležáky pak ke stejnému termínu navštívilo 16.000 osob, a památník Lety 6400 návštěvníků. Z výročních zpráv, které jsou na webu památníku volně dostupné, navíc jasně vyplývá, že návštěvnost Letů průběžně roste.
Holocaust pragmaticky
S údaji, které jsou k dispozici, se nabízí celá řada spekulací. Je statisícová návštěvnost Lidic během poloviny roku dostatečným ospravedlněním existence památníku? Co vypovídá poměr návštěvníků Letů u Písku vůči poměru návštěvníků Ležáků, pakliže jej navíc vztáhneme k celkovému počtu občanů s českou, respektive romskou národností/ etnickou příslušností v ČR?
Připočteme-li skutečnost, že se, díky Bohu, u vchodu do památníků dosud nesbírají data o etnické příslušnosti těch, kdo přijeli uctít místa, kde docházelo k mučením a vraždám, zdá se být nasnadě, že některé otázky působí v daném kontextu absurdně a zejména nemístně. Společnost, jež dosud nerezignovala na své etické principy, nemůže k historické etapě, jejíž součástí byla soustředěná likvidace celých skupin lidí, přistupovat „pragmaticky“.
Na principu symboliky, uznání a viny ostatně staví i památník v Lidicích, k připomínce událostí, o nichž se každoročně referuje coby o národním hrdinství. Pro pana Koreckého a mnohé další diskutéry by asi bylo jen stěží představitelné, aby nad činem hrdinů operace Anthropoid, potažmo zdrcující odpovědí nacistů mávli rukou a lidický památník postavili například vedle smetiště, kravína, či čističky odpadních vod s argumentem, že přítomnost je důležitější než dávná minulost, nebo že k památníku jezdí ročně necelá dvě procenta české populace.
V případě památníku v Letech však u významné části české veřejnosti nedošlo ke konsenzu ani ohledně toho, že romský holocaust je organickou součástí české historie – a že jsou to, i vzhledem k historii táborového četnictva – nejen Romové, komu je památník určen. Namísto toho spěchají zástupy novinářů, politiků i “obyčejných lidí” s dokazováním, že přeci nešlo o tábor koncentrační, ale pracovní (ve skutečnosti internační a sloužící jako přestupní stanice do Osvětimi), že se tam vězňům vedlo vlastně dobře, že se plocha tábora nekryla s plochou dnešního vepřína, nebo že se (sic!) narozdíl od Osvětimi nedochovaly “tuny vlasů či tisíce bot”, ale, “pouze”, “knoflíky či korále”.
Těžko tak lze předpokládat, že by domnělý pragmatismus, jenž je ve skutečnosti mnohem spíš podvědomým odporem k posunu ve vnímání národního sebeobrazu, v blízkém časovém horizontu ustoupila sebereflexi, vkusu a lidskosti.
