Rozhovor, který Klára Vítková-Rulíková poskytla serveru iDNES.cz se nese
mimo jiné v duchu poukazování na “neživotaschopnost” rodiny, která se ocitla v
existenčně i lidsky složité životní situaci. Zpovídaná zde
formulovala názor, notně zakořeněný v české společnosti – totiž že ocitne-li se
reprezentant romského etnika ve finančních nesnázích, chová se – veden jakousi
“vrozenou mentalitou” – na způsob malého dítěte, neschopného racionálně zvážit
komplexní okolnosti své situace a přizpůsobit jim svůj životní “styl” či plán.
Jako jeden z příkladů, které mají tuto skutečnost dokumentovat, zmiňuje Rulíková
vyhazování jídla z předchozího dne.
Zatímco se na stěnách domácností
vyjímají plazmové obrazovky a nový tablet je samozřejmostí i u batolat, rozpéká
průměrný Čech staré rohlíky
Vždycky mě fascinovaly představy “zajištěných” o tom, s jakou příkladností by
sami čelili situacím akutní nouze, které mohou dnes postihnout doslova každého.
S jakou bohorovností jsou opomíjeny psychologické faktory důsledků sociálního
vyloučení: beznaděj, neustálý, enormní tlak, pocit zahanbení. S jakou lehkostí
se odvíjejí jejich představy, vypiplané skutečnou či do “hrdinských příběhů”
zabalenou reklamou na konzumní prostředí, jejímž hlavním sdělením je, že stačí
“zatnout zuby”, “překonat překážky” a kýžený happyend se záhy dostaví. Kolikrát
jen jsem od dospělých jedinců vyslechla až nehorázně naivní představy o tom, jak
“si stačí za osadou zasít mrkev” a živit se z vlastních zdrojů, případně zvesela
naskočit na koníka tvrdého odříkání, který člověka šťastně proveze kritickým
územím. Jako by tou nejpřirozenější lidskou reakcí na moment nesnáze bylo
okamžité, pragmatické odhodlání na způsob amerického snu – nikoli úmorné
plahočení bez horizontu, deprese a další průvodní jevy životní nestability.
Také v případě rodiny Kiňovy mají mnozí obdivuhodně přesnou představu, jak by se
v její situaci zachovali. Zdá se, že česká společnost sestává i přes svůj
zahraniční obraz mistrů v ulevování si od pracovních povinností výhradně z
precizně kalkulujících robotů, již si skrze pečlivé plánování hravě poradí s
jakoukoli nesnází. A tak, zatímco se na stěnách domácností vyjímají plazmové
obrazovky a nový tablet je samozřejmostí i u batolat, rozpéká průměrný Čech staré
rohlíky a na nákup chodí s pečlivě nalajnovaným seznamem položek, které zajistí,
že nic nepřijde nazmar.
Jídlo, které se podruhé neohřívá
Fenomén jídla, které se podruhé neohřívá, není v některých romských rodinách
ničím novým. Podle dostupných pramenů byl prapůvodně spjat s někdejší vírou, že
zbylé, ladem ležící jídlo, je “nečisté”, neboť k němu mají přístup duše
zemřelých. Jako takový byl součástí komplexnějšího systému specifických
pravidel, souvisejících se stravováním a nakládáním s jídlem, dnes se však, snad
s výjimkou ortodoxních rodin, dochovala převážně již jen jeho praktická forma,
bez přidané legendy.
Mnoho Romů tak zažívá vyhazování zbytků coby běžnou
každodenní praxi od dětství, podobně jako by leckterý Čech nesáhl po zvětralém
pivu, nepozřel psí maso, neříhal během slavnostní večeře a distancoval se od
mnoha dalších zvyků a specifik, běžných či naopak nepředstavitelných v odlišných
kulturních prostředích. Argumentovat nouzovou situací je pak oprávněné jen
částečně.
Není pochyb o tom, že v situacích extrémní nouze je lidská bytost
nucená a schopná sáhnout po jindy nepředstavitelných řešeních – válečné
konflikty, ústící v hladomor a požívání hlodavců či kanibalismus jsou jevy,
které byly mnohokrát zdokumentovány. Přesto si troufnu tvrdit, že by se k nim
jako k základní strategii přežití uchýlil jen málokdo. Co je však v běžné
situaci nepřijatelné pro jiného, je obvykle nad rámec naší empatie. Pochopit fakt, že
soubor kolektivních, či potažmo v jejich rámci také individuálních kritérií
vlastní důstojnosti může nabírat různorodé podoby, zůstává bohužel dosud metou,
jíž mnozí z nás nejsou schopni dosáhnout.
