Adriana Trejtnarová: Inkluzivní vzdělávání ano, ale musí se pojmout se vším všudy...
Inkluzivní vzdělávání ano, ale musí se pojmout se vším všudy a samozřejmě ve
prospěch dítěte, o to nám přece jde.
Ve společnosti se dnes velmi často
setkáváme s pojmem inkluze a inkluzivni vzdělávání, což zjednodušeně znamená
vzdělávání všech dětí v jednom vzdělávacím proudu bez ohledu na jejich fyzické,
intelektuální, emocionální, sociální, jazykové nebo jiné podmínky.
Setkala
jsem se s několika názory, které mě v jednu chvíli tak trochu rozhodily, protože
jsem nevěděla, zda je inkluze špatný či dobrý směr. Inkluzi jsem měla načtenou
pouze z odborných a internetových článků, proto jsem v současné době ráda, že si
mohu vyslechnout další názory na téma inkluze.
Zlom nastal, když jsem nastoupila na víceleté gymnázium. Zde jsem
poprvé pocítila být někdo jiný. Nejednou jsem musela čelit narážkám a urážkám
jenom proto, že mám jinou barvu pleti.
Měla jsem to štěstí, že jsem
navštěvovala mateřskou školku, ve které jsem se cítila jako doma, jelikož jsem
docházela do třídy, kde bylo složení dětí velmi různorodé. Když si tak vzpomínám
na školkové období, tak společně se mnou do třídy docházely romské děti,
neromské, ale také jsme měly tělesně postiženého kamaráda, který trpěl dětskou
mozkovou obrnou. V tomto dětském období jsem to tak nevnímala, ale dnes si
uvědomuji, jaký to byl pro mě přínos. Předškolní věk vnímám jako jedno z
nejhezčích období. Ráda vzpomínám na paní učitelky, které nedovolily, abychom v
tomto dětském věku zažívaly posměšky a nadávky, ba naopak, učily nás, abychom
pomáhaly jeden druhému. A to jsem si sebou nesla i na základní školu. Školu
navštěvovaly děti romské, neromské, děti z dětských domovů atd. Ze základní
školy si odnáším také velmi dobré vzpomínky a za to vděčím především učitelce,
která nás brala jako celek, bez jakýchkoli rozdílů a učila nás, jak být
především správným kolektivem a být si ve všem nápomocný. Vůbec mi nevadilo,
když mě paní učitelka dala do skupiny se slabšími žáky, ba naopak, cítila jsem
hrdost, že jim mohu být nápomocná a určitě to bylo i velkým přínosem a motivací
pro ně.
Zlom nastal, když jsem nastoupila na víceleté gymnázium. Zde jsem
poprvé pocítila být někdo jiný. Nejednou jsem musela čelit narážkám a urážkám
jenom proto, že mám jinou barvu pleti. Až na této škole jsem pocítila, že jsem
tzv. „jiná“, ne všichni pedagogové uměli správně a rychle reagovat na to, že
jsem Romka. Dlouho trvalo, než se mi podařilo splynout se třídou jako s
kolektivem. O to víc v současné době vnímám význam inkluze. Domnívám se, že
kdyby byl trochu jiný přístup pedagogického sboru, mohla jsem rychleji a lépe
splynout s třídou.
Proto inkluzi vnímám jako velmi důležitý faktor pro tuto
společnost v tom, že by děti neměly být segregovány do jednotlivých tříd jenom
proto, že mají jinou barvu pleti, nebo že nesplňují vzor ideálního dítěte, ba
naopak, měly by vyrůstat ve společnosti, kde kulturní a etnické odlišnosti budou
brány a chápány spíše jako přínos a přednost pro naši společnost.
Vím, že
několik odpůrců inkluzivního vzdělávání mi může oponovat v tom, že jsem měla
veliké štěstí na učitelky. Proč by to mělo být pouze štěstí? A právě v tomto
jediném vidím největší problém. Není to štěstí, naopak, narazila jsem na učitelé,
kteří byli na inkluzivní vzdělávání připraveni. Otázka proto z mých zkušeností
může znít: „jsou současní pedagogové připraveni na inkluzivní vzdělávání“?
Nechci tvrdit, že inkluze je správný či špatný směr, je zde spoustu argumentů
pro a proti, které by se měly brát v potaz, ale věřím, že inkluzivní vzdělávání
by bylo správné, kdyby se pojalo správně a se vším všudy, kdyby znalost a
oddanost učitele byla natolik veliká, aby to „štěstí“, které jsem měla já, měly
všichni děti.
