Tento text je přepisem úvodního příspěvku k debatě o M. L. Kingovi pořádané
Americkým centrem a nakladatelstvím Slon, které vydalo PRVNÍ výbor z jeho
díla v češtině.
Když jsem byla pozvána na debatu o M.L.Kingovi, přijala jsem tuto nabídku
bez váhání. Jako Romka, aktivistka a člověk, pro kterého je otázka romské
emancipace a integrace osobním a důležitým tématem, je pro mě M.L.King a
hnutí za práva Afroameričanů v Americe – svým způsobem – vzorem.
Ráda jsem
používala přirovnání, že zatímco ještě v 50. letech 20. století museli
černoši uvolňovat místa v autobusech bělochům a čelit nápisům „for white
only“, (což myslím, dost ukazuje tragiku situace, ve které se jejich
komunita nacházela ve vztahu k majoritě), dnes – o několik desítek let
později – má Amerika „černého“ prezidenta.
Je to pro mě příklad a motivace k tomu, že boj s rasismem má smysl. Je to
povzbuzení pro všechny Romy, kteří se můžou inspirovat a nechávat na sebe
působit dílo a činy osobnosti, kvůli které tady dnes všichni jsme.
Tolik ale zjednodušující pozitivní motivace, situace Afroameričanů ve
Spojených státech v minulém století a Romů v České republice, potažmo
Evropě dnes, je zcela odlišná.
To, v čem se obě situace liší, lze najít na několika rovinách –
historické, společenské, ekonomické i na mnoha dalších.
Stručně řečeno, historická rovina zahrnuje otrokářskou minulost, zahrnuje
OTEVŘENÝ RASISMUS projevující se zločiny z nenávisti, segregací, nemožností
získat lepší vzdělání, vydělávat stejné peníze jako bílí Američané na
obdobných pozicích atd.. To vše symbolizuje poměrně jasnou situaci a jasné
rozdělení rolí. Jasně ukazuje, kdo je utlačován a kdo udělal historickou
chybu.
Situace Romů je zcela odlišná.
Z historického hlediska nebyli nuceně odvezeni ze své vlasti. Přestože z
ní kdysi dávno odešli, byl pro ně po staletí přirozený kočovný způsob života
– z části daný tím, že měli profese, které se s tím spojovaly, zčásti tím,
že i oni putovali nedobrovolně na základě výnosů a zákonů měst a oblastí,
které je vyháněly anebo zakazovaly kočování.
Romové jsou jako národ po staletí rozptýlení po celém světě. Jejich
situace není situací v jednom regionu nebo státě. Liší se od hranici
k hranici – zatímco Romové ve Španělsku nebo Nizozemí žijí poměrně
integrovaně, Romové v Maďarsku v dnešní době čelí silné vlně OTEVŘENÉHO
RASISMU. Tyto tendence se projevují i dnes – na Slovensku, ale i v České
republice. ( Vzpomeňme prezidentskou kampaň Tomia Okamury a jeho
populistický a otevřeně rasistický přístup k řešení "romské otázky".) Na
Slovensku žijí Romové v osadách, do kterých by se kdekdo nedobrovolně nikdy
nevydal, natož aby si dokázal představit, že se tam narodil, že tam musí
žít. V Čechách žádnou takovou osadu nenajdete, zde žijí Romové segregovaní
v rámci měst a obcí atd.
Důležitým rozdílem je fakt, že Afroameričané v USA byli ve svém protestu
jednotní. To se mezi Romy neděje a ani nemůže dít. Existují velké tlaky a
nekomunikace mezi skupinami Romů. Nejvyčleněnější skupinou jsou Olašští
Romové, Vlachy, jak jim říkají ostatní skupiny Romů. Rumungre, tedy „ty
ostatní“ Romy, nepovažují Olaši za pravé Romy. Jsou pro ně moc integrovaní,
a proto jim nejsou v jejich očích rovni. Mají jiný jazyk – to je také
důležitá rovina – svá vlastní pravidla, svou velmi uzavřenou komunitu.
Nemluvě o rodových rozdílech a rodinných strukturách.
Za takové situace je velmi těžké budovat jednotné hnutí za svobodu či
emancipaci tak, jak ho známe z USA.
Stran celospolečenského KONTEXTU – Afroameričané byli otevřeně
segregováni. Rasismus dnes vychází z jiného podhoubí, z potlačených
tendencí. Společnost v Evropě je deklarovaně multikulturní a tento rozměr je
podporován ve všech Evropských státech. Něco podobného museli Afroameričané
v USA tvrdě vybojovat akty jako byl bojkot autobusové dopravy v Montgomery
atd.
Především z otevřené a deklarované tolerance pramení u určitého typu lidí
velká frustrace. Souvisí s ekonomickou krizí, s velkou rolí médií, (přestože
je odmítám démonizovat) a souvisí také s něčím tak drobným, jako
je potlačování možnosti dělat vtipy na adresu Romů. Často slýchám o tom, že
co se týče Romů, je třeba dávat si pozor na pusu, protože je každý hned
obviněn z rasismu. Otevřenost naší společnosti má svá temná místa, a to
nejtemnější je právě tam, kde se frustrace mění ve skrytou nebo také
otevřenou nenávist založenou na odsuzování rasy a etnika.
Je tedy paradoxem, že ze zcela odlišného kontextu a z jiných kořenů vzniká
velmi podobná situace, jaké se postavil M.L.King.
Dovolte mi promluvit krátce o těch tendencích, které jsou hnutí
Afroameričanů za svobodu a romské emancipaci společné. Když jsem četla dílo
M.L.Kinga, byla jsem fascinovaná obecnou platností jeho názorů. Dají se
aplikovat velmi jednoduše i dnes a je jich mnoho, dovolte mi citovat několik
příkladů z eseje Odkaz naděje.
„Policie se v ghettu musí přestat chovat jako okupační armáda a
začít jeho obyvatele chránit“.
Nelze vnímat všechny Romy jako masu těch nepřizpůsobivých. Neschopnost
policie reagovat na odlišnosti v rámci komunity, chápat že to, že když se
například někde pere skupina romských mladíků, neznamená to, že jsou do toho
zataženi všichni Romové z komunity, že to všichni schvalují a že je to běžné
a že tudíž na místo není nutné spěchat, je nepřijatelná.
Skutečnost, že jsou rodiny, kterým do domu bez klepání a povolení vtrhne
policie kdykoli se jí zachce, je také realita dnešní doby.
„Nejde však jen o nedostatek práce, jde o nedostatek smysluplné
práce.“
Romové čelí často tomu, že je nikdo nezaměstná a když už, pak „načerno“.
Když půjdete ve všední den na brněnskou ulici Cejl okolo šesté hodiny ranní,
uvidíte tam stát muže čekající na to, zda jim ten den někdo nabídne práci
nebo ne. Ženy pracující například jako uklízečky v nemocnicích, najatých
soukromou firmou, jsou často ve stejné situaci. To, že jsou romské děti
automaticky umisťovány do praktických škol, z nich dělá do budoucna zcela
nepoužitelnou skupinu na pracovním trhu. Nutno dodat, že to pramení jak
z nevůle a diskriminace zvenčí, tak také z chyb jejich rodičů.
„Podřadné vzdělání, ubohé bydlení, nezaměstnanost, neodpovídající
zdravotní péče –to vše jsou jednotlivé díly krutého útlaku, který je naším
dědictvím.“
Zde M. L. King vyjmenovává všechny základní kameny sociálního
vyloučení tak, jak ho definujeme dnes.
„Pro lidi, kteří mají nedostatečné kulturní zázemí a vzdělání, je
méně a méně práce, soudobá chudoba se vyživuje sama ze sebe a nepolevuje.“
K tomu snad není ani co dodávat. Snad jen, že chudoba je velkým
problémem romské komunity a že mě trápí fakt, že z chudoby jiných – Romů- má
někdo jiný úspěšný byznys. Zastavárny, herny, ti, kteří půjčují peníze za
vysoký ůrok, předražené ubytovny, většina z nich vlastněná gádži. Fenomén
dneška, který podporuje zakořeněnou nedůvěru Romů v „bílé“.
Není možné činit paralely a hledat rozdíly mezi Afroameričany v USA a
Romy v Evropě, potažmo v České republice bez toho, aniž bychom se podívali
dovnitř komunity.
Sociální systém a jeho využívání je nejčastější důvod, který vede majoritu
k frustraci. Přestože částky, které kolují v HOAXECH internetem jako měsíční
příjmy romských rodin, jsou naprosté výmysly, je skutečností, že pasivita
části Romů v 90. letech a letech následujících vychovává novou generaci
těch, kteří ji vnímají jako něco přirozeného.
Mluvit nahlas a otevřeně o těchto problémech, které jsou uvnitř komunity,
je něco, co stojí přímo mě poměrně dost sil – i já čelím atakům zevnitř za
to, že vlastní komunitu rozkládám. Všeobecný názor je „neprat špinavé prádlo
na ulici“. Jestli je správný nebo ne, je otázka do diskuze a otázka pro
každého. Pro mě však bez otevřenosti a bez pozitivního zaměření se do
budoucnosti není postup možný.
Jako to nejklíčovější, co bych chtěla, aby zaznělo, vnímám skutečnost,
kterou M. L. King velmi dobře dokázal vystihnout a která je podle mého
názoru ta nejdůležitější a nejvíce společná jak Romům tak Afroameričanům
v USA v minulém století. Není to otázka sociálního statusu, není to otázka
ekonomická. (Také proto programy na integraci selhávají. Řeší totiž primárně
právě sociální situaci. )
Je to otázka duchovní, chcete-li psychologická a vychází z kolektivního
nevědomí národa. Z pocitů méněcennosti, z pocitu nepřijetí, z nepřátelství
k těm, kteří přijetí jsou, k těm bílým. Velmi dobře to vystihla Klára
Samková ve své knize "Psychologie romské otázky".
Jak říká jedna moudrá romská žena, kdo diskriminaci nezažil, neměl by si
dovolit o ní ani mluvit…
Tady bych navázala na profesora Erazima Koháka – zde je hlavní rozdíl
mezi situací Afroameričanů a Romů dnes. M. L. King byl duchovní autorita.
Svou sílu čerpal ze své víry a ta byla jeho hnutím přijímaná.
Dnes se zdá, že občanská společnost a racionalizace světa kolem nás
nepomáhá. Že to není dost, že to nestačí k tomu, aby překlenula staletí
přetrvávající, podvědomé pocity, hlubokou podstatu problému. Tak jako váš
duševní problém stěží vyřeší daňový poradce, těžko tento problém Romů vyřeší
ekonomičtí poradci v neziskových organizacích. ( A to přesto, že je jejich
práce záslužná a mnohdy velmi náročná a zaslouží si ocenění.)
Tady – i pro mě jako člověka, který vnímá duchovní rozměr skutečnosti jinak
než přímo nábožensky – vyvstává hlavní přesah a trvalost díla M.L. Kinga a jeho
odkaz romským emancipačním a integračním tendencím. Bez duchovních vůdců
se integrace nezdaří, bez chápání a práce s tímto rozměrem nebude dosaženo
úspěchu.
Řečeno slovy křesťanského učení – odpusť a bude ti odpuštěno.
