Dana Moree k dokumentu Zatajené dopisy: Jak (ne)zůstat obětí

Dokument Zatajené dopisy je sám o sobě dostatečně kontroverzní. Mladý zapálený učitel nejdřív zkusí dostat romské děti do školy, úspěch ho ale vede dál a děti postupně ve škole učí i jíst, spát, zůstávat, až se ze školy stane dětský domov, který ale komunistická nomenklatura nakonec zavře a děti skončí rozeseté v jiných dětských domovech po celé republice. Dopisy, které píší svým rodičům, nikdy neodejdou a děti zase nedostávají poštu od maminek a tatínků – aby se k nim náhodou nechtěly vrátit. Barbora Šebová si v rámci příprav své diplomové práce dala tu práci najít alespoň některé z dětí pana učitele Dědiče a společně s nimi vzpomíná na dětství, školu, ale i na rodiče, které děti ztratily.

Zachránci, kteří pomáhají do ghetta

Když jsem se na dokument dívala, honila se mi hlavou celá řada věcí. Zajímavé na celé situaci je, že dobrá vůle byla na všech stranách a přesto dnes, s odstupem téměř padesáti let, působí celá věc velmi rozporuplně. Navzdory této dobré vůli člověk nemůže mít z tehdejších událostí radost, nelze je vnímat jako vzor, slzy bývalých dětí a jejich smutný pohled, když mají hodnotit svoji minulost, vypovídá mnohé o této rozporuplnosti. Problém je totiž v tom, že ve filmu je jakoby celá řada obětí – těch, kdo po něčem touží, o něco se snaží a ono to přesto nevyjde.

Chtě nechtě jsem tak musela myslet na jedno cvičení z divadla utlačovaných. Představte si následující situaci. Skupina cca 20 osob si vylosuje lístečky, na kterých jsou napsané tři různé role – oběť, útočník, zachránce. Nikdo neví, jaký lísteček si vylosovali ostatní, každý zná jen ten svůj. Jakmile hra začne, mají její účastníci jediný úkol – a totiž chovat se podle role, kterou si vylosovali. Skupiny jsou různé a úkol pojmou zpravidla také různě. Zajímavé je, že během prvních několika sekund je však vždy jasné, kdo si vytáhl jakou roli.

Oběti se jakoby scvrknou, začnou se pohybovat pomalu, nedívají se ostatním do očí, snaží se nebýt vidět a tím nápadnější jsou. Útočníci jsou také jasní – hlučí, běhají kolem a křičí na prvního, kdo jim přijde do cesty – padni komu padni. A zachránci běhají od jednoho k druhému a jsou jakoby funkcí svého okolí – většinou jen reagují na dění okolo a jakoby jim scházel vlastní program. Během prvních několika minut dojde k prvním střetům, jenže to byste nevěřili, kdo s kým vlastně bojuje. Zpravidla jsou to útočníci se zachránci!

A kde jsou oběti? Někde na kraji sálu, dále neviditelné, nikdo se s nimi nebaví, maximálně se je některý zachránce pokusí dostat všechny do houfu, aby bylo snadnější je chránit. Některé oběti se brání téhle cestě do ghetta a tak přiskočí další zachránce a zlobivou oběť přesvědčí. V těch chvílích nebývá úplně zřejmé, kdo je vlastně zachránce a kdo útočník, oběť se scvrkne ještě o něco víc.

Oběti se nikdo neptá

Při reflexi cvičení se pak snadno dobíráme k jednomu nepříjemnému zjištění. Oběti zůstávají na okraji zájmu, ať už jde o útočníky nebo zachránce. Útočník chce hlavně prudit a nejde mu o oběť jako takovou, jako spíš o někoho, na kom se může vyřádit. Zachránce musí zachraňovat, ale jeho pozornost je také upřená víc na útočníka, než na oběť.

Několik členů skupiny to jednou glosovalo tak, že to je přesně to, co se děje často v sociální práci. Obětí se nikdo nezeptá, co vlastně chtějí, všichni mají pocit, že pomáhají, ale obětem je to často jednak nepříjemné a jednak se cítí na okraji zájmu. A přitom by pomohlo tak málo – aby se jich někdo zeptal, co vlastně potřebují, aby se mohli účastnit své vlastní záchrany, aby jim někdo pomohl s tím jediným – stát se samostatnými aktéry.

Když jsem se dívala na dokument Zatajené dopisy, tohle všechno mi běželo hlavou. Cvičení je samozřejmě schematické, ukazuje nám nějaké ideální typy, často však tyto ideální typy mohou sloužit jako jakési zrcadlo naší každodennosti.

Je jasné, že nelze situaci pana učitele Dědiče hodnotit s odstupem padesáti let dnešními měřítky. Žil v době, která se na instituce a ústavy všeho druhu dívala jinak, období budování struktur, kdy mateřská škola byla vnímána jako větší dobro pro dítě, než možnost zůstávat s matkou. Dobový kontext je v jeho příběhu jasně patrný. Otázkou z dnešní perspektivy podle mě ale zůstává to, co se z jeho příběhu můžeme naučit? A toho není málo. Je neuvěřitelné, jak je situace jeho dětí podobná situaci mnoha současných rodin, které zažívají chudobu.

Podobnost vidím především v jedné věci. Tehdy i dnes se najde dost prostředků na to, aby se vybudovala nová instituce se zaměstnanci, novým domem, rekonstrukcí apod. A nenajde se dost peněz na to, aby rodiny dětí mohly žít důstojně a aby mohly dostat lepší péči od těch, kteří je mají rádi – totiž rodičů. Tehdy jako dnes se rodičů a vlastně ani dětí nikdo neptá, co vlastně chtějí, potřebují, jak to zařídit, aby mohly být rodiny spolu a přitom aby děti mohly chodit do školy. A tehdy stejně jako dnes musí průvodkyně Karolínka čelit tomu, že touží po škole, kde jsou jen Romové a kde by se jí nikdo nesmál.

Otázka je, co potřebují obětí – ty z filmu nebo ty dnešní, aby nemusely být oběťmi? Kdo pro to může něco udělat?

Jak být méně sami

Když se vrátíme k původnímu cvičení, nezdá se to zase až tak obtížné. Oběti se mohou trochu narovnat, když nebudou scvrklé, budou k sobě přitahovat méně pozornosti a vlastně mají takto vizuálně blíž k zachráncům než k útočníkům. A také se mohou pokoušet říci si o pomoc, zachránci na scéně vždycky jsou, jen si často prostě nevědí rady. Společně s obětí toho dosáhnou víc.

Zachránci by se také mohli trochu uklidnit a poptat se oběti, co je pro ni vlastně nejvýhodnější. A když se to takhle hezky podaří, tak útočníci mají smůlu – oni totiž najednou nemají partnera do souboje. To se jednou stalo. V jedné skupině se dali dohromady oběti a zachránci, našli se a dařilo se jim povídat si, když se k nim útočník přiblížil, tak ho prostě odehnali nebo odešli, až nešťastný útočník vylezl ze zoufalství na židli a křičel „na ně!!!!!!“ v naději, že se někdo přidá. Jenže si ho nikdo ani nevšiml, on se zarazil, připadal si trapně, slezl ze židle a vmísil se do davu.

Je jasné, že v obyčejném životě to takhle jednoduché není, ale často si na tohle cvičení vzpomenu, když zase vidím nějaké oběti, kterých se nikdo neptá, co vlastně potřebují, a nešťastné pomocníky, kteří mají pocit, že dělají, co mohou, a nejen, že se nic nezlepšuje, ale ještě nedostanou ani špetku uznání za svoji snahu. Možná si to celé jen komplikujeme a můžeme se zkrátka domluvit, jak to společně zařídit. Jsou místa, kde se o to pokusili, a je radost se podívat, jak hezky jim to funguje. Tak proč to také nezkusit?

Nemuseli bychom pak zatajovat žádné dopisy. A na konci života by bylo méně slz, které nemají svého adresáta. Dobrá vůle by zůstala, jen by se trošku přesměrovala. Oběti i pomocníci by ztratili svoji výlučnost, ale byli by méně sami. A to za to možná stojí……