Když jsem se dozvěděla, že nejen, že se nemůžeme těšit na ministerstvo pro
lidská práva, ale v nové vládě nebude obsazen ani post ministra pro toto
odvětví, tak mi úplně do smíchu nebylo. Těch, kteří by potřebovali zastání u
státní správy, znám příliš mnoho na to, aby mě taková informace nechala
chladnou. Naštěstí mi trochu optimismu do žil vlili přímo ti, o které by se mělo
ministerstvo zajímat.
Víte, co je pindral? Pindral znamená spát nohama proti sobě. Divadelní hra
„…a zase jsme spali pindral“, je kus, který je z mnoha důvodů unikátní. Je to
alespoň podle mých informací jedna z prvních her, kterou režíroval romský
režisér a hraje veskrze romský ansámbl profesionálních herců a zpěváků. Hra je
skvělá. Režisér David Tišer a dramaturgyně Líza Urbanová ji sestavili z
nejrůznějších příběhů, historických ukázek textů, které se týkaly Romů v
jednotlivých historických obdobích, a je zasazena do romského vyprávění o vzniku
světa a stvoření prvního Roma. Skoro by se chtělo říct, že se jedná o jakousi
česko-romskou verzi etno-emancipačního příběhu. Jenže sympatické na tomhle
divadelním kuse je kromě naprosto profesionálně provedeného představení i to, že
se právě o čistou emancipaci nejedná. Na závěr hry si autoři kladou i otázku po
soužití většinové a menšinové společnosti, překvapují změněnými perspektivami
romské babičky a ne-romského přítele její dcery, který vypráví zase o tom, co
zažila jeho rodina. Je to vlastně takové společné romsko ne-romské hledání toho,
v čem jsou si naše příběhy, ale i životní perspektivy podobné, a v čem se
rozcházejí. Autoři dokázali odolat pokušení udělat jednoznačně z hlavních hrdinů
chudáky. Hra je daleko spíše hledáním odpovědi na otázku, proč jsou na sebe lidi
občas zlí, když i malá holčička ví, že to je nesmysl. Tak proč to proboha
nechápou ti dospělí, kteří mají moc to změnit? Tahle otázka zůstává na konci
příběhu otevřená, možná pro každého jednoho z nás.
Hra měla premiéru v červnu 2017 a od té doby se hraje relativně pravidelně.
Autoři byli pozváni už i do Evropského parlamentu a tak je snad na čase, abychom
se na ni podívali i my tady doma. Strhující výkon Pavlíny Matiové i Marty
Balážové okamžitě vtáhne diváky do děje a ostatní herci a zpěváci pomáhají
skvěle dokreslit dojem, že se jedná o společnou otázku, jak to udělat, abychom
mohli být spolu a nemuseli se pořád dokola obávat nějaké vrchnosti a toho, co si
na nás obyčejné smrtelníky zrovna vymyslí.
A jak to vše souvisí s ministerstvem pro lidská práva? Dobrou zprávou z
uvedení hry „…a zase jsme spali pindral“ je, že přichází doba, kdy je hlas lidí
s menšinovou životní zkušeností slyšet a to tak, že velmi výrazně. A není to
hlas těch, které je potřeba poslouchat jen proto, aby bylo učiněno zadost
slušnosti. Je to velmi jasný profesionální hlas, který bez urážek, ale zároveň s
velkou otevřeností nastavuje zrcadlo. Nikoli majoritní společnosti, ale všem
těm, kteří se z nějakých důvodů pokoušejí rozsévat nenávist. A stojí zato si ten
hlas poslechnout, už jen proto, že nabízí pohled na realitu, kterou můžeme
společně objevovat, a třeba i změnit. Takže ministr sice pindral spát nebude,
ale my bychom třeba mohli…
