My Romové se stále točíme v bludném kruhu. Žijeme ve vakuu, které nám
vymezila okolní společnost. Příslušnost k romskému etniku pro nás představuje
skleněný strop: ať už se jedná o kteroukoli profesní oblast, naše šance se
uplatnit na vyšších a nejvyšších pozicích je malá, téměř nulová. Tímto fenoménem
se navíc nikdo nijak zvlášť nezabývá.
Doba krátce po sametové revoluci nám nakrátko vrátila pocit svobody a možnosti
stát se majoritě partnery. To však trvalo jen do chvíle, kdy nás začali zkoumat
nejrůznější experti, kteří o nás popsali tuny papíru. Dnes je nám možnost stát
se odborníky ve svých oborech odepírána: ve většině případů zůstáváme na
nejnižších příčkách společenského žebříčku. I v případě, že vystudujeme a
získáme dostatečnou praxi se nám termín „odborník“ přisuzuje jen zřídkakdy.
Vzdělaní a emancipovaní jednotlivci z našeho národa byli znovu zařazeni na
pomyslnou nejnižší laťku. Romská střední třída prakticky zmizela, příslovečné
společenské nůžky se rozevírají čím dál tím víc. Pořád dokola posloucháme to
samé: je to vaše chyba, málo se snažíte, nevzděláváte se.
Mnoho z nás vzdělaných Romů, kteří jsme na své cestě za vzděláním překonali
nejrůznější překážky, zůstalo v uměle vytvořeném vakuu. Když neziskový (převážně
majoritní) sektor problémy Romů řeší prostřednictvím grantových výzev a jejich
nereálných schémat, v praxi to pak třeba vypadá tak, že se například tři roky
řeší bydlení, které se nedořeší, respektive se vymyslí provizorní řešení,
případně nevznikne dostatečně propracovaný systém pro postup v dané oblasti, a
„najede“ se opět na další nový systém. Důsledkem je nejen deziluze, ale též
zborcení všeho, co bylo až dosud budováno – my Romové se pak i s našimi
vysokoškolskými tituly v daném prostředí marně plácáme, protože to nejsme my
sami, kdo udává směr.
Když se podíváme na velké NNO organizace jako je například Člověk v Tísni, které
pomáhaly Romům a zaměstnávaly je jako odborníky, zjistíme, že na vedoucích
postech se ani po těch letech žádní Romové nenacházejí. Velké NNO organizace
udávají směr dalším, menším neziskovkám, které se sice liší politikou, jejich
systém však zůstává stejný. Vzdělaný Rom na vyšší post nepostoupí, pomýšlí se na
něj jen jako na adresáta či klienta služby.
Když Romové dopomáhali ke vzniku Agentury pro sociální začleňovaní, naivně se
domnívali, že budou mít šanci na kariérní postup od řadových pracovníků k
profesionálům v oboru.
Ukázalo se, že ani zde nebylo až na pár výjimek pro tuto realizaci místo. Já
sama jsem se před lety už jako studentka vysoké školy sociálního oboru
několikrát hlásila do výběrového řízení, během jednoho z nich mi bylo sděleno,
že nesplňuji podmínky k přijetí, protože dosud studuji, o mém studentském
statusu jsem je však informovala předem.
Do výběrového řízení jsem se následně přihlásila ještě několikrát, přestože mi
začalo být jasné, že zřejmě nemám šanci – brala jsem to jako jakousi hru a 200
korun za cestovné i svůj čas jsem investovala do demonstrace skutečnosti, že je
zde Romka, která se může stát i odbornicí, pakliže jí to dovolíte. Osobně znám
několik lidí z řad Romů, kteří si podobnou fraškou prošli také. Několikrát jsme
se na postupu přímo domlouvali, přitom mnozí z nás měli už dávno před jmény
tituly a několikaletou praxi v oboru.
Ředitelé se ovšem mění. Bývalý ředitel agentury Martin Šimáček v posledních dvou
a půl letech svého řízení agentury zvládl řadu dobrých věcí a kroků, ze kterých
bylo zřejmé i laikovi, že se posouvají dobrým směrem. Pro nás Romy se, zdá se,
nezměnilo nic.
Doufám konečně v lepší časy. Pokud je ale pravda, že my Romové daným pozicím
opravdu nevyhovujeme, že jsou naše mezery příliš velké, je otázka, jestli by se
třeba někteří matadoři v Agentuře neměli zamyslet nad možností umožnit romským
kandidátům stáže, aby se mohli zaučit u expertů „za pochodu“ a mohli posléze
vykonávat příslušnou praxi. Aby se nám, Romům, konečně otevřely dveře, které
zůstávají sveřepě zamčené. My totiž chceme spolurozhodovat, a ne, aby o nás bylo
jen rozhodováno.
