František Kostlán: Dokument More Miko vysvětluje, co je lidskost a jak se projevuje
Sedí v kamionu za volantem a přemýšlí o spravedlnosti světa. Právě naplno probíhá válka v Sýrii. A v Turecku, Libanonu a Jordánsku se shromažďují uprchlíci, někteří jsou už v Řecku. Řidič neváhá, sebere pomoc a doveze ji na Lesbos, jeden z řeckých ostrovů, kde jsou přeplněné uprchlické tábory. Vzal s sebou svého synka, kterého nejde mezi syrskými dětmi na první pohled rozpoznat. Je Rom.
„Přátelé, dnes jsem Vám kamionem ještě dovezl mléko do centrálního skladu jednoho obchodního řetězce, ale večer už budu v obleku na pódiu v kinosálu pražské Lucerny na premiéře celovečerního dokumentárního filmu More Miko. Držte mi palce, mám trému! Díky,“ napsal Jaroslav Miko včera na facebooku. A jako by tím popsal svůj život. Pohyb mezi kamionem, konkrétní pomocí lidem a kancelářemi úředníků a politiků, kde dojednává potřebné.
Dokument popisuje Mikovu pomoc lidem během čtyřech a půl roku, nezůstalo u Syřanů, právě tak pomáhal Miko i doma a potom ukrajinským Romům, kteří prchali před Putinem.
Dětský psychiatr Petr Pöthe, který byl také na Lesbu, z plátna sděluje, že velmi zle psychicky na tom byly děti bez doprovodu. Někteří, asi desetiletí chlapci, dokonce museli „platit“ za převezení na ostrov svým tělem, ještě v táboře krváceli z konečníků, říká Pöthe. A právě některé děti bez doprovodu (bez rodičů či blízkých příbuzných) chtěla iniciativa Češi pomáhají, kterou Miko založil, dostat do Česka. Že se to nepovedlo, je chybou politiků a úřadů.
Miko kvůli tomu obrážel kanceláře, jednal dokonce i s premiérem Andrejem Babišem a po volbách s ministrem vnitra Vítem Rakušanem, hovořil kvůli tomu i v parlamentu EU – všechno marné.
Babiš napřed slíbil, že si prostuduje materiály a informace, které mu Miko společně s Martinem Rozumkem, ředitelem Organizace pro pomoc uprchlíkům, předají, a pak se rozhodne, jestli a případně i kolik dětí Česko přijme. Ještě ten samý den však novináře dál ujišťuje, že do České republiky nevkročí ani jedna dětská syrská noha. Naděje přišla po volbách, ministrem vnitra se stal Rakušan, který je navenek lidštější než bývalý premiér. I od něj však Jaroslav odchází zklamaný.
V diskusi po promítání dokumentu k tomu Miko říká, že si Rakušana váží a věří mu, ale měl by mít více odvahy. Ministr vnitra mu řekl zhruba toto: oběhni všechny ministry, a když s tím budou souhlasit, tak sem ty děti vezmeme. A režisér dokumentu Robin Kvapil na to hned reaguje zhruba takto: seznámit s tím ministry přeci není věcí Jardy, ale ministra Rakušana.
A zklamání prožil Miko i u romských maminek s dětmi z Ukrajiny, kterých sem dovezl přes padesát autobusem. „Nakonec skončily na pražském hlavním nádraží na zemi,“ připomíná v dokumentu, jak se zachovali k ukrajinským Romům čeští politici i úřady.
(Dodávám k tomu, že i zde sehrál svou neblahou roli ministr Vít Rakušan (STAN), ale třeba i pirátský primátor Zdeněk Hřib (Piráti) či svou aférou neblaze proslulý pražský radní Petr Hlubuček (STAN), který zasahoval i přímo do dění na hlavním nádraží v neprospěch uprchlíků.)
Miko se radí s veřejně činnými osobnostmi, vedle Petra Pötheho a Martina Rozumka jmenujme i Fedora Gála, známého sociologa i někdejšího politika. A radí se i doma. A z dokumentu je jasné, že Jardu jeho žena Monika drží při zemi, aby ho ideály neodnesly předčasně na obláčky. Je mu jak klasickou oporou, tak i oporou prostřednictvím rozumné oponentury, dokáže být k Jardovým nápadům i jejich provedení dostatečně kritická.
Film nekončí happyendem, jak řekli i Miko s Kvapilem po promítání, tím by bylo přijetí syrských dětí bez doprovodu. Ale, jak Kvapil dodal, třeba se happyend odehraje v realitě. Dokument drží pohromadě, ve scénách beze slov dobře vyjadřuje atmosféru příslušnou k tomu kterému výjevu. Výjimkou je snad jen jedno dohadování obou manželů v posteli před spaním, které působí trochu dřevěně.
Natočit ho byl skvělý nápad a povedl se i proto, že se drží příběhu jednoho dobrého člověka, bez rozplizlosti na všechny strany. Potřebným lidem ovšem pomáhá velké množství jiných lidí včetně dobrovolníků, takže by to chtělo více takových dokumentů – a potom s nimi hurá do škol, aby věděly co je lidskost i ty děti, které nemají to štěstí, že jejich rodiče jsou empatičtí a soucitní jako Miko.
