František Kostlán: Volby ve Švédsku, ztráta evropských hodnot a kšeftaření

Ve Švédsku proběhly parlamentní volby. Švédští demokraté, kteří se snaží
tvářit, že svou extremistickou minulost mají za sebou, získali téměř třináct
procent a skončili třetí. Podobná situace jako zde je ale ve více zemích
Evropské unie.

Parlamentní volby ve Švédsku dovedly zemi k podobnému stavu, v jakém se
nalézá čím dál více členských států EU. Posilují europesimistické, populistické,
xenofobní či rovnou fašistické (neonacistické) strany. A tradiční demokratické
strany se i kvůli tomu dostávají do úzkých. Znovu se tak potvrzuje trend
nesnášenlivosti, primitivity a agresivity, který v posledním desetiletí táhne
Evropou.

Vůdce populistů: Jsme teď ve hře

Ve Švédsku se po osmi letech vrací jako vítěz parlamentních voleb Sociální
demokracie. Ani s dalšími levicovými stranami však nemá v parlamentu většinu,
Sociální demokraté, Zelení a Levicová strana mají dohromady 43,7 procenta hlasů.
A pravice se zaříká, že s levicí spolupracovat nebude.

K politickému patu přispělo i posílení Švédských demokratů (SD), kteří
získali téměř třináct procent a skončili třetí. V minulých parlamentních volbách
před čtyřmi lety dostali 5,7 procenta. Posílí tak z dvaceti na čtyřicet sedm
poslanců.

„Jsme teď pány hry. Je zjevné, že ostatní na nás od nynějška budou muset brát
zřetel. Je třeba vládnout zemi, a to bude těžké, pokud nebudou ochotni s námi
mluvit,“ prohlásil vůdce Jimmie Åkesson.

Jenže tak jednoduché to asi nebude. Sedm ostatních parlamentních stran dosud
jednání s těmito extremisty vylučovalo. Švédští demokraté jsou pro ostatní coby
partner nepřijatelní, jelikož přes svůj název demokraty nejsou. Jde o
populistickou a xenofobní stranu, která má kořeny v neonacistickém hnutí.

Švédští xenofobní demokraté

Švédští demokraté se sice v poslední době v oficiální rovině snaží tvářit, že
svou extremistickou minulost mají za sebou (stejně jako třeba i Národní fronta
Le Penové), ale příliš se jim to nedaří. Jedna z jejích kandidátek pro místní
volby byla na snímcích publikovaných minulý týden zachycena se svastikou na
oblečení.

Nejde samozřejmě o jeden hákový kříž, ale o to, že ten reprezentuje skutečné
smýšlení (některých) členů této strany. Tažení proti migrantům, které se na
„západě“ stalo tak módním, je vlastní i švédským xenofobním „demokratům“. K
vyprazdňování výrazu „demokracie“, kterého se ochotně ujímají i tradiční
demokratické strany, tak přispívají svým originálním způsobem i Švédští
„demokraté“.

Strana byla založena v roce 1988 a sama se označuje za sociálně konzervativní
a nacionalistickou. Analytici ale SD označují většinou za krajně pravicovou. SD
vznikla na základě hnutí „Nechte Švédsko Švédům“ (podobně jako čeští neonacisté:
Čechy Čechům), které bylo založeno v roce 1979. Za největší hrozbu pro Švédsko
strana považuje nárůst muslimské populace v zemi, přistěhovalectví a
globalizaci. V letošních eurovolbách získala 9,8 procenta hlasů, v roce 2009
měla přitom jen 3,3 procenta.

Komu patří Evropská unie?

Podobná situace jako nyní ve Švédsku je ve více zemích Evropské unie, jak
prokázaly i nedávné volby do Evropského parlamentu.

Ty přinesly nebývalý úspěch různorodým extremistům, populistům, xenofobům a
nacionalistům. A pochopitelně také europesimistům, jelikož za vše mohou
eurobyrokraté, jak je dnes již všeobecně známo – především z bulváru. Inu, na
někoho přeci vlastní apatii, lhostejnost a neschopnost přemýšlet svést musíme,
ne?

Volby vyhráli ve Francii, Británii a Dánsku. V Řecku skončili třetí, v
Maďarsku byli druzí. Ve Švédsku (opět SD), Finsku či Rakousku se těšili mnohem
větší podpoře než při eurovolbách v roce 2009.

Ve Francii s dvaceti pěti procenty vyhrála Národní fronta Marine Le Penové,
francouzští nacionalisté tak namísto tří europoslanců mají nyní dvacet čtyři
zástupců. Podobně zabodovala britská Strana nezávislosti Spojeného království (UKIP).
Za zvláštní zmínku stojí Maďarsko, kde skončil na druhém místě fašistický Jobbik.
Zmíněný trend však potvrdilo i vítězství Viktora Orbána, který svým tažením
proti Západu (proti liberální demokracii) získává velmi lacino politické body.

V Řecku skončil na třetím místě neonacistický Zlatý úsvit. Celé jeho vedení
přitom bylo vazebně stíháno. Na preferencích mu neubrala ani vražda levicového
aktivisty a populárního zpěváka Pavlose Fisase, z níž je obviněn jeho člen, či
následná obžaloba stranických špiček z členství ve zločinecké organizaci.

Kdyby Romové a migranti nebyli …

Evropou teď běží heslo, že za nárůstem extremismu stojí chování Romů či
migrantů. Nesmysl. Kdyby Romové a migranti nebyli, chystali by neonacisté a
další extremisté pogromy na Židy či kohokoli jiného. Hlavním důvodem k tomu je,
že potřebují mít svého nepřítele – a to za jakoukoli cenu.

Trend nenávisti, agresivity a hlouposti existuje již delší dobu, neposiluje
se jen finanční (ekonomickou) krizí, přispívají k němu i další jevy: kromě těch
globalizačních například i to, že demokratičtí politici sami diskreditují
demokracii, protože jednají ve vlastním zájmu, bez ohledu na obecný prospěch,
což je projev krize ještě vážnější – politické a mravní. Rasistická, xenofobní
či populistická vyjádření údajně demokratických politiků jsou po celé Evropě
včetně České republiky na denním menu.

Další důvody pro zvýšení frustrace lidí přináší i nejistota, která vychází ze
situace, v níž se euroamerická civilizace nalézá: prožíváme přelom doby, který
sebou vždy v historii nesl nejistotu z budoucího, měnil pohled na význam či smyl
morálky a mezilidských vztahů a měnil žebříček hodnot – ten se nyní zřetelně
odklání od humanismu, tolerance a respektu ke druhým.

Evropská užvaněnost a ztráta hodnot

Evropa o svých hodnotách, včetně demokratického právního státu a lidských práv
sice ráda hovoří, ale i to jsou dnes pouhé vyprázdněné fráze. Ve skutečnosti
není schopna jejich ochrany či, ještě hůře, ji přestávají zajímat. Hlavním
důvodem je nenažranost. Evropským politikům, včetně většiny českých, je před
lidskými právy přednější kšeftaření – s kýmkoli, kdykoli, jenom abychom si
nacpali pupek. Jiní nás zajímat nemusejí.

Domněnka, že životní úroveň se týká jen ekonomické a sociální stránky života,
je scestná. Pokud se dokážeme tak lehce zbavovat dalších rozměrů života, nedivme
se, že k moci přicházejí ti, kteří životy druhých opovrhují.