V našem domě pronajímáme dvě garsonky. Před časem jsme jednu z nich pronajali mladému celkem sympatickému páru. Dívka byla usměvavá, on tak trochu nemluva, ale chovali se slušně. Až jednou…..Jednou se jim rozbil kohoutek a nevěděli si s ním rady. Manžel to šel řešit a přišel zpět trochu pobledlý. „Tohle jsme tady ještě neměli“ glosoval svůj pocit. „Na zdi jim visí vlajka s hákovým křížem“. Řekl jsem jim, že to tady v domě nechceme a ať to sundají, jenže to problém neřeší.“
To tedy neřešilo. Vedle nich bydlel totiž jiný mladý pár, s kterým jsme se postupně spřátelili. Měli klíče od našeho bytu, když jsme někam odjížděli, tak nám krmili zvířata, občas zašli na čaj. Jenže vedle svých nových sousedů se stali okamžitě ohroženým druhem – byli to totiž Romové.
„Musíme nácky vyhodit“. Tvrdila jsem. „Nemůžeme je tady nechat, je to nebezpečné.“
„Nemůžeme je vyhodit kvůli přesvědčení“, trval na svém manžel. To bychom byli stejní, jako oni. Ať si myslí, co chtějí, jen ať se chovají slušně.
Celou situaci jsme probírali horem dolem, zleva zprava, až jsme se usnesli, že si s našimi nácky musíme popovídat. Pozvali jsme je k nám domů, uvařili čaj a jali se vysvětlovat. Vzali jsme to přes vztahy a hodnoty. Vysvětlili jsme jim, že bychom potřebovali vědět, co znamená ta vlajka, co si skutečně myslí o světě a především a jejich romských sousedech, co z toho vyplývá pro jejich chování. Připojili jsme, že v domě, kde společně bydlíme, jsou nejdůležitější vztahy a pocit bezpečí a proto se o celé situaci musíme bavit.
Proč je pro nás tak strašně důležité, jestli mají naši neplatiči jinou barvu pleti? Po mých zkušenostech bych doporučovala spíš si zjišťovat, jestli v domě nemáte někoho, kdo vám přeje plynovou komoru
Sousedé si nás vyslechli, a pak to přišlo. Ona říkala, že jí se to netýká, je zásadně bez názoru a je to věc jeho (objala ho a obdařila ho zjihlým pohledem psí oddanosti). On se chopil slova a jal se vysvětlovat. Jeho děda byl u Luftwafe a on je přesvědčen, že fašismus byl dobrý, že lidi by se opravdu neměli míchat, že být bílý je zkrátka určitou zárukou kvality atd.
Já si jela svou – že potřebuju vědět, co to znamená pro vztahy v domě, když o sobě řekne, že je přesvědčený nácek. A on pořád dokola, že vlastně nic, že nikomu nebude ubližovat, jen si myslí, co si myslí. Konečně mě napadlo, jak se zeptat jinak. „Jenže kdyby byla druhá světová válka, tak vaši sousedi a asi i my bychom skončili v koncentráku, vy si myslíte, že by to bylo dobře?“ Díval se mi do očí a přikývl. Člověk, který seděl u mě za kuchyňským stolem, mi do očí říkal, že kdyby byla válka, tak by mi z hloubi duše přál, abych já a moji přátelé skončili v plynu, protože jsme občané druhé kategorie.
Víc jsme nepotřebovali slyšet, abychom došli k názoru, že s nimi nehneme, a že fakt, že u nás bydlí, nám pocit bezpečí právě nezvýší. Jenže jsme je nedokázali vyhodit. Nějak nám přišlo, že nechceme být jako oni, nechceme vylučovat jen proto, že si myslí něco jiného. Řekli jsme jim ale přímo, že pokud se nebudou chovat k nám a dalším sousedům slušně, tak to pro nás bude jasný důvod k podání výpovědi. Sociální experiment začal. Bude se nácek chovat k Romovi slušně, aby mohl zůstat v garsonce?
Jenže to celé dopadlo ještě úplně jinak. Nácek přestal platit. A tak výpověď nakonec dostal, ale z úplně jiných důvodů a během několika málo měsíců byl pryč i se svou oddanou přítelkyní bez názoru. Ještě, že se z něj stal čistý neplatič, chtělo by se říct. Jakási pachuť z celé situace však zůstala. Ono to není jednoduché, když vám někdo do očí říká, že by bylo prima, kdybyste skončili v plynu, a myslí to úplně vážně.
Na základě téhle zkušenosti mi to tedy nedá, abych se nezamyslela i nad propojením mezi tématem neplatičství a etnicita. S neplatiči máme díky dvěma garsonkám bohaté zkušenosti. Těmi se totiž může stát kdokoli – náckové, bílí, ti, kteří přišli o práci a dokonce i ti, kteří peníze mají. Mít v domě neplatiče je smůla a těžko se s tím zachází. A vyhazují se také obtížně, zvlášť když peníze opravdu nemají. Dokonce se vyhazují obtížně, i když jsou to náckové, kteří vám u kuchyňského stolu říkají, že patříte do koncentráku.
Otázka tedy je, co opravňuje jakéhokoli autora spojovat téma neplatičství s tématem etnicity? Proč je horší být romským neplatičem než ne-romským neplatičem? Zdá se, že důvod je prostý. Ono totiž náckem se může stát kdokoli z nás, to je otázka osobního rozhodnutí. Jenže Romem se člověk jaksi nějak rodí nebo jak to vlastně je. Což znamená, že to pravděpodobně autora článku o Klaudii Dudové již nepostihne a může se utěšovat tím, že není jako ona, není jako neplatička a má navíc jistotu, že když to takhle napíše, zvýší prodejnost čísla. Jen se rozhodnutím propojit neplatičství s etnicitou stává tak trochu horším člověkem, zmenší se mu duše, jak by řekl Gordon Livingston.. On se totiž vědomě rozhodne spojit dvě informace, které spolu nesouvisí, s jediným cílem – druhému ublížit. Škoda, že na to tak snadno naskakujeme a zabýváme se víc tím, jestli jsou Romové skutečně neplatiči, než tím, proč je pro nás tak strašně důležité, jestli mají naši neplatiči jinou barvu pleti. Po mých zkušenostech bych doporučovala spíš si zjišťovat, jestli v domě nemáte někoho, kdo vám přeje plynovou komoru.
