Odešel Petr Uhl, disident, člověk, který podle mě opravdu „definoval“ lidská práva v bývalém Československu a později České republice, a to tím nejzásadnějším způsobem. On v ně věřil, on za ně bojoval, on se je snažil prosazovat, on za ně byl ochotný jít do vězení a to hned dvakrát a na dlouhou dobu. Obětovat víře v ně svoji práci, být topičem, vést dlouhé a mnohdy marné debaty, zastávat se bezbranných, stát se za svým a to naprosto neochvějně a na druhé straně se dokonce omluvit, když seznal, že je za co.
Víte, člověk s ním nemusel souhlasit, ale obdivovat ho za tu statečnost a odvahu a zásadovost, kterou si držel a držel a fakt se nebál a neohnul, no kdo z nás tohle má a takhle obstojí nebo by obstál?
Nerada, strašně nerada, píšu podobně laděné vzpomínky na lidi, které už v reálu nemáte šanci potkat, leda tak ve svých myslích. Jenže někdo to dělat musíme, protože jsou lidi, kteří si to prostě zaslouží, i když by o to třeba nestáli. A je nutné jim poděkovat, znovu vzdát hold a připomenout si je, protože příklad jejich života a činů si to prostě zaslouží.
Nebudu rozepisovat, co vše Petr Uhl udělal, o co se zasloužil, to si koneckonců můžete přečíst jinde. Ráda bych vám jej přiblížila osobní vzpomínkou a pak dala prostor dalším. Pár Romů jsem totiž požádala o několik řádků a ty si můžete přečíst taky.
Poprvé jsem se s Petrem Uhlem setkala asi v první polovině devadesátých let. Já studentka žurnalistiky, on velká osobnost s aurou toho statečného a čestného chlapa. Mimochodem, jeho žena Anička Šabatová, na níž samozřejmě hodně myslím, je statečná stejně tak, ochotná za přesvědčení a ideály riskovat mnohé a prostě bojovat.
Naše cesty nás s Petrem Uhlem poprvé výrazněji svedly ke společné aktivitě po smrti Tibora Danihela. Osmnáctiletého Roma z Písku, kterého 24. září 1993 společně s dalšími třemi Romy početná skupina skinheadů zahnala v centru města Písek do řeky. Zatímco ostatním se podařilo z vody dostat, Tiborovi Danihelovi v tom útočníci bránili s klacky v rukou dlouho a soustavně. Tak dlouho, než v té studené vodě utonul. Trvalo skoro šest let, než česká justice zhodnotila tenhle cíleně vedený útok jako rasově motivovanou vraždu i přesto, že se mnozí z nás o to tenkrát velmi snažili. Dlouho zůstávalo u záměru, že se Tibor Danihel utopil, protože byl pod vlivem toluenu. Já tenkrát točila reportáž pro Českou televizi, taky rozhlas a kromě jiného se dostala společně s dalšími, včetně Petra Uhla, do meziresortní skupiny zřízené právě proto, aby se ta věc došetřila. Měli jsme možnost hovořit se svědky, policií, rozplétat další souvislosti a upozorňovat na ně atd. A nebyly to pěkné souvislosti.
A to bylo poprvé, kdy jsem s Petrem Uhlem dlouhodoběji pracovala. U nich doma jsme sepisovali zprávy, dopisovali detaily a také podněty a já jsem žasla, jak ten přísně vyhlížející muž, před nímž jsem měla pochopitelně obrovský respekt, dokáže brát vážně nápady tehdy vlastně ještě „cácorky“. Trpělivě vysvětloval, naslouchal a bral dost vážně moje úsilí i zapojení. Pak jsme se potkali ještě mockrát. V Letech u Písku, na demonstracích, různých pietách, Úřadu vlády, byl pro mě jedním ze dvou nejvíce uvěřitelných zmocněnců pro lidská práva, protože tu víru v lidská práva prostě žil celým svým životem. Občas mi říkal, jestli vím, že jeho babička byla Romka. Myslím, že se dokonce při sčítání lidu přihlásil i k romské národnosti.
Byl zásadně proti zákonu o státním občanství, tak nesmyslně zformulovaném, že připravil o občanství úplně zbytečně tisíce Romů, ačkoliv celý život žili v České republice. Oni pak museli složitě žádat opět o občanství. Petr Uhl na to nejen upozorňoval, na protest si ale i on zvolil občanství slovenské, dlouho vedl soudní spor, který po letech vyhrál a pak užíval občanství dvojí. V boji s úředním šimlem i právem byl velmi urputný a důsledný.
Byl pověstný tím, že se Romů veřejně zastával, že mu vadila politika namířená vůči nim, že chtěl nastavit lepší mechanismy dodržování lidských práv, že mu šlo o to, aby se na politice, související i s Romy, samotní Romové podíleli atd. Je toho hodně a taky to, že pokaždé, když jsem si jej dobrovolně vybrala jako hosta do rozhlasového pořadu, pak jsem trnula trémou, abych něco špatně nepojmenovala. To on fakt neměl rád.
Líbilo se mi, jak podporoval svoji ženu v pozici veřejné ochránkyně práv. A naposledy jsem se s ním potkala na Náměstí Míru. On na vozítku a notně pohublý. Pozdravili jsme se, krátce pohovořili a já jej pohladila po rameni a ruce.
Petře, díky za všechno… a že toho bylo! Tady je jen zlomek z pera těch Romů, kteří na tebe taky vzpomínají, paĺikeras.
Ondřej Giňa st.
Petr Uhl odešel. Znal jsem jej jako správného chlapa. Patřil mezi takové osobnosti jako Václav Havel, Václav Trojan, Jiří Dienstbier anebo Pavel Rychetský. Petr Uhl byl levičák se silným smyslem pro spravedlnost, zejména pro tu sociální. Proto nemohl přehlédnout sociální a společenské znevýhodnění Romů, které se po „Sametu“ rapidně zhoršovalo. Znal situaci Romů nejen podle oficiálních zpráv, ale také z osobních jednání s romskými předáky.
Z těchto osobních zkušeností a poznatků usoudil, že možnou cestou ke zlepšení složitého postavení Romů ve společnosti, by byla jejich přímá účast na řešení svých problémů. Petr Uhl se k Romům nestavěl paternalisticky. On prostě problémy Romů vnímal jako společenskou realitu, kterou je třeba řešit. Jeho vytrvalost, neúnavnost a úžasná pracovitost přinesly výsledky, které nám dávají určité možnosti podílet se na řešení svých záležitostí.
Petr Uhl stál u zrodu Meziresortní komise pro záležitosti Romů, přispěl ke vzniku tzv. Bratinkovy zprávy a dalších opatření, která by bez jeho úsilí nemohla fungovat. Petr Uhl prožil život, který nebyl marný. Stál na straně těch, kteří potřebovali jeho podporu, znalosti, vědomosti a sílu. A to není málo.
Edita Stejskalová
Úmrtí Petra Uhla mě velmi mrzí. Měla jsem možnost s ním mluvit v době, kdy jsem spolu s dalšími lidmi pomáhala s předvolební kampaní jeho ženě Anně Šabatové do Poslanecké sněmovny. V té době byl už nemocný, přesto kandidaturu své ženy velmi podporoval a stál při ní. Uvědomoval si, že ženy v politice mají své místo a svoji hodnotu. O schopnostech žen na rozdíl od jiných nepochyboval. I v tom byl napřed před ostatními. Byl zdvořilý, galantní a velmi charismatický.
Jednoznačně patřil k těm osobnostem občanského aktivismu, které pro mě nezapadnou a velmi si jich vážím.
Petr Uhl, Viktor Dobal, Ivan Martin Jirous nebo Martin Mejstřík jsou pro mě osobnosti občanského aktivismu, které se pravdu nebály vykřičet a postavit se za ní kdykoli. Postoj nedržet hubu a krok, když je něco „svinstvo“, je mi totiž blízký. Chtěla bych jeho rodině vyjádřit upřímnou soustrast.
Barbora Bukovská, právní ředitelka mezinárodní organizace ARTICLE 19
Petra Uhla jsem si nesmírně vážila už od jeho zásadového postavení ohledně diskriminačního zákona o českém občanství při vzniku ČR. Tento zákon, který bohužel Havel podepsal, připravil tisíce českých Romů o občanství a často i domov a zdroje obživy. Petr Uhl si dokonce na protest zvolil občanství slovenské a ukázal sílu solidarity s těmi nejvíce znevýhodněnými v naší společnosti. Moc mě podpořil při mojí práci v problematice násilných sterilizací romských žen. Když jsme na tento problém upozornili v lednu 2003, okamžitě mi zavolal a podpořil mě, v čem následně celá léta pokračoval. Vděčím mu za mnoho!
