Říká se, že rok 2013 je rokem, kdy se eurokrize odrazí ode dna a vše půjde k
dobrému. Doufejme. Ale to mluvíme jen o některých částech Evropy. Ve Španělsku
máme 6 milionů nezaměstnaných a v Řecku není vidět konec tunelu.
A když je krize, „přichází spásonosný osel, už věříme oslovi, jen když nás
ten osel hlučně osloví“. Vládním stranám není co věřit, zavádějí „nutné,
svízelné, ale potřebné změny“, a i kdyby to byla pravda a bez těch změn bylo
ještě hůř, těžko jim člověk uvěří, chce změnu k lepšímu, a to hned a co nejdřív.
A objevují se strany nové, jako v Řecku od levicových populistů ve straně
Syriza po nacistický Zlatý úsvit (Chrysi Avgi). Posledně jmenovaní dostali ve
volbách sedm procent. V nedávných výzkumech veřejného mínění mají 13 procent!
Svou ideologii přetavují v akci. Ve dne podporují chudé a opuštěné řecké rodiny
a v noci mlátí přistěhovalce.
Sám znám z vlastní praxe, mj. překladatele pro švédský migrační úřad, jak se
zachází už po léta s přistěhovalci v Itálii nebo v Řecku. V Polsku to není o
mnoho lepší. Zaregistrují je, a pak je nechají svému osudu, ať si spí pod mostem
nebo padnou do rukou obchodníkům s bílým masem. Když se dostanou do náruče
policie, tak všechny ty Somálce a jiné Afričany a Asiaty – kteří se dostali do
relativního bezpečí před islámskými fanatiky, po štrapácích znamenajících smrt
pro 50 % jejich skupiny utečenců – seřežou, aby si pamatovali, že nemají lézt do
země, kde je nechtějí.
Ve stopách ekonomické krize přichází politické násilí a extrémně pravicová
hnutí i v dalších zemích. V Maďarsku strana Jobbik, Jobbik Magyarországért
Mozgalom, neboli hnutí za lepší (pravicovější) maďarský stát, napadá Romy a žádá
registraci Židů. Příslušníci hnutí nosí slušivé uniformy v národním střihu a
pochodují po ulicích v sevřených řadách. Současně Maďarsko požaduje nouzovou
půjčku od Mezinárodního měnového fondu.
Voliči se přiklánějí doprava a vládní strany je nechtějí ztrácet. Při
nedostatku argumentů a politické zásadovosti je východiskem příklon doprava,
vládnoucích a etablovaných opozičních stran. Viděli jsme to ve Francii, v
Dánsku, všude možně. V Česku, u Klause, to ale byla spíš politická a osobnostní
zásadovost: být co nejnepříjemnějším jedovatým dědkem, když mám k tomu tu
možnost. V obklopení raritně konzervativních kostlivců se rýsovalo příšeří
černožlutě-vlajkařsky-hnědé a zároveň proruské. Sláva, že je mu konec, teď se
ovšem musíme nechat překvapit zemanovskou kostnicí. Jest nám vytrpět, co jsme si
nadrobili.
Mám zkušenosti ze švédského establišmentu, jehož jsem občas obchodním
partnerem – v případech, kdy to nezvážím jako neúnosné pro svou identitu – a
nejsou to zkušenosti příjemné. Migrační úřad, jak se zdá, preferuje mafiány a
domů posílá, nazpátek do spárů nelidů, ty nejpotřebnější, nejkvalifikovanější
pro azyl.
Rozbor každého případu a každé jednotlivé země by byl zdlouhavý. Ale jedno je
jisté. Situace v zemi imigranta a jednotlivý konkrétní případ (osud) nejsou pro
rozhodování o udělení azylu těmi kritérii, na něž se stát odvolává. Kritériem je
vnitrostátní politika a kariéra byrokrata, jehož rodištěm, jehož kvasným
průmyslem je politikaření, intriky a vlastní prospěch. A jediným účinným
nástrojem nápravy, by podle mě měla být fungující demokratická ústava, právní
systém a spravedlivá funkce onoho „nejmenšího zla“ demokratického systému.
Úspěch extrémní pravice není vysvětlitelný jen ekonomickým vývojem. Jistě,
rostoucí propasti mezi bohatými a chudými, chudoba sama o sobě, bezvýchodnost
nezaměstnanosti a rostoucí nedůvěra ke státu i k opozičnímu establišmentu
funguje jako destruktivní katalyzátor.
Nenávisti však pomáhá i mlčení, mlčenlivá většina, kterou nezajímá osud
menšin… když někdo, kdo poukazuje, že naši bídu zavinili přistěhovalci,
národnostní menšiny, „sociálně nepřizpůsobiví“, nedostane ráznou odpověď… když
stát mlčí a ustupuje.
Ale vždyť každý z nás se může stát menšinou. Nejen za nacismu, ale i za
komunismu se odlupuje slupka za slupkou společnosti. Nejdřív přijdou na řadu
Židé, Romové, pak komunisti / třídní nepřátelé, pak sociální demokrati a
liberálové, Svědkové Jehovovi, homosexuálové a všichni neortodoxní, demokrati
vůbec, a nakonec dojde řada i na tebe. Jak kdysi dokázal sociálně-jazykový
samizdatový badatel Petr Fidelius, nakonec v jádru všech slupek se nachází nula,
nic tam není, i vedení a vůdce budou postupně eliminováni.
Sociální problémy jsou složité a složitá a obtížná jsou řešení. Ale řešení
existují, jejich základem není národní mystika a nenávist k cizímu nebo
stalinistický odsun a likvidace. Jejich základem je konstruktivní přístup,
zdravá a otevřená diskuse ve společnosti, která se nebojí střetů s „politicky
nekorektními“ názory, která je nezamlčuje, ale snaží se vysvětlit a řešit. A
zajištění přístupu ke vzdělání všem, i nemajetným, z čehož bude mít prospěch jak
společnost, tak i nemajetní.
Požadavek maďarského Jobbiku o registraci Židů už není nijak vzdálen
osvětimským hororům. Myslím, že není naléhavějšího signálu dnešní doby.
Jaroslav Suk, nar. 1948, lingvista a překladatel, vězněný exponent
studentského hnutí a Hnutí revoluční mládeže po r. 1968; poté samizdatový
nakladatel, signatář Charty 77 a člen Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS).
V 80. letech emigroval do Švédska, kde je aktivní v místní samosprávě poblíž
Uppsaly, podniká v překladatelské kanceláři.
