Komentář Petra Uhla: „Za vraždu křesťanky Hrůzové byl nespravedlivě odsouzen žid Hilsner z Polné“

Titulek tohoto komentáře jsem si vypůjčil z včerejší zprávy zveřejněné
několika českými médii. V plném znění tam stálo: „Za vraždu křesťanky Hrůzové
byl nespravedlivě odsouzen obyvatel polenského židovského ghetta Leopold
Hilsner.“ No, a nebylo to tak? Všichni, dokonce i antisemité, už přece dnes
uznávají, že německy mluvící žid Leopold Hilsner (Hülsner), absolvent polenské
židovské školy s vyučovacím jazykem německým, později šnorer, tedy žebrák a
tulák, byl v září 1899 v Kutné Hoře odsouzen k trestu smrti (změněném později
císařskou milostí v doživotní žalář) bez důkazů a jen na základě zjevně
nesprávného znaleckého posouzení a „nepřímých“ svědectví.

Nespravedlivé odsouzení Leopolda Hilsnera si vyžádalo veřejné mínění, zmítané
xenofobním (a proto ovšem pochopitelným) strachem ze židů, jako odplatu za to,
že židi, jak bylo tehdy dobře známo, přidávají o svém svátku pesach do macesů
(svátečního nekvašeného chleba) krev křesťanských panen. A nebyla
devatenáctiletá švadlena Anežka Hrůzová z Vězničky u Polné křesťanská panna a
nebyla zavražděna o svátcích pesach, které onoho roku připadly na období
křesťanských velikonoc?

„Backgroundová“ věta o vraždě křesťanky Anežky Hrůzové je proto jistě
správná. S výjimkou židů bylo tehdy snad všechno venkovské obyvatelstvo
křesťanské, a křesťanství jako životní postoj tehdy ještě převažovalo i ve
městech. Jako židovskou vraždu křesťanské panny prezentovali tenkrát zabití
Anežky Hrůzové klerikální a národovečtí politici, právníci i novináři (ti téměř
všichni!), když veřejnost podněcovali k nenávisti k židům. Jednoho odpadlíka,
sluníčkářského profesora Masaryka, který, pokud vím, jako jediný veřejně
vystoupil proti antisemitskému štvaní, založeném na xenofobní středověké pověře,
častovali přitom slovy: „Zasloužil bys, Masaryčku, jít s Hilsnerem na houpačku!“
Odpovídalo to českému přísloví „Poturčenec horší Turka“ a úsloví „kálet do
vlastního hnízda“, jež se užívá k odhalení vlastizrádců, zemských škůdců a
církevních či stranických disidentů.

Takže díky formulaci s křesťanskou obětí vraždy zůstává i dnes interpretační
možnost, že dívku tehdy někdo zabil proto, že byla křesťanka. Je to absurdní,
ale odpovídá to mediálnímu obrazu současných konfliktů spojených s příchodem
uprchlíků a migrantů do Evropy, ukazující na svár muslimů a křesťanů jako na
jejich podstatu s důrazem na to, že „naše“ kultura a tradice jsou přece
křesťanské.

Nutnost řešení židovské otázky

„Na tomto místě byla o Velikonocích 1899 brutálně zavražděna nevinná dívka
Anežka Hrůzová. Její smrt český národ semkla a s naléhavostí mu ukázala nutnost
řešení židovské otázky. Židovská otázka nebyla dosud uspokojivě vyřešena.“
Ceduli s tímto nápisem umístili loni na symbolickém hrobě u Polné, dva
antisemitští aktivisté.

Ano, sjednocen, ba semknut byl tehdy „český národ“. Pochopil totiž, profesoru
Masarykovi navzdory, nutnost řešení židovské otázky, čímž o několik desetiletí
předešel národ německý. Mám-li se ale vyjádřit bez sarkasmu, je druhá, ale i
třetí věta textu na té ceduli podněcováním k nenávisti k Židům. Třetí věta,
poukazující na neuspokojivé řešení „židovské otázky“, může být v českém kontextu
chápána jako zřejmé veřejné schvalování nacistického genocidia.

Už před Vánocemi začal po předlouhém prověřování v rámci trestního řízení
příslušný policejní orgán oba aktivisty, Adama B. Bartoše a Ladislava Zemánka,
trestně stíhat. Bartoš a Zemánek jsou jinak předsedou a místopředsedou politické
strany Národní demokracie, která se jmenovala nejdříve podle polského vzoru
Právo a spravedlnost a od roku 2014 nesla název Ne Bruselu – Národní demokracie.
Zemánek, narozen v roce 1992, a to je zajímavé asi nejvíce pro psychology, býval
členem předsednictva Ústřední rady Svazu mladých komunistů Československa, poté
působil v iniciativě D.O.S.T. Ladislava Bátory a také s Petrem Hájkem založil
internetový server Protiproud. Bartošovy jiné texty, které zveřejňuje na
internetu, vyjadřují nenávist k homosexuálům, Romům, Židům a přistěhovalcům
žijícím v České republice. Bartoš vytváří a publikuje seznamy osob, jež
skandalizuje.
Ministerstvo vnitra registruje Národní demokracii jako politickou stranu po
číslem II/s-OS/1-7643/9 a uvádí, že poslední změnu jejích stanov registrovalo
20. listopadu 2015. Státní zástupce, který vykonává v přípravném řízení nad
vyšetřováním dozor, jistě zváží i možnost trestní odpovědnosti Národní
demokracie jako právnické osoby.

Právních cest k nápravě je víc

O stíhání Bartoše a Zemánka přinesl jako první, už na Štědrý den, zprávu na
svém blogu justiční aktivista Tomáš Pecina, známý svým sporem s Britskými listy,
odhalováním komunistické minulosti současných soudců a státních zástupců a také
útokem na Sudetoněmecké krajanské sdružení založením spolku s velmi podobným
názvem.

Podle jiného, antisemitským aktivistům blízkého blogu spatřuje policejní
orgán ve zveřejnění textu na ceduli trestné jednání, naplňující skutkovou
podstatu dvou trestných činů, a to jednak přečinu hanobení národa, rasy, etnické
nebo jiné skupiny osob podle § 355 trestního zákoníku a jednak – v jednočinném
souběhu – přečinu podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování
jejich práv a svobod podle § 356 trestního zákoníku. Protože se podle mého
názoru tímto skutkem oba obvinění aktivně účastnili činnosti skupiny Národní
demokracie, které léta hlásá rasovou, etnickou a homofobní nenávist, jsou oba
obvinění zřejmě ohroženi, pokud mají antisemité správné informace o stíhání
svých soukmenovců, trestem odnětí svobody v sazbě od šesti měsíců do tří let.

V této souvislosti si neodpustím poznámku, že povinnost nezveřejňovat některé
skutečnosti proto, aby se neohrozilo objasnění věci či neztížilo vyšetřování, a
to případně i včetně popisu skutku a jmen obviněných, nebo mlčet i z jiného
zákonného důvodu jako je ochrana osobních údajů zejména nezletilých osob, nelze
zaměňovat za utajování právního stavu trestní věci, včetně názvu trestného činu
a jeho momentální právní kvalifikace. Policie v tom často chybuje a neposkytuje
ani informace, na něž má veřejnost (a pochopitelně média) ústavní nárok.

Já bych se ovšem obvinění i pro schvalování a ospravedlňování nacistického
genocidia nebál, text na antisemitské ceduli se nedá vyložit jinak než jako
lítost nad tím, že židovská otázka nebyla osud „uspokojivě“ vyřešena. Takovou
činnost je možno a záhodno odlišovat od propagace hnutí směřujícího k potlačení
práv a svobod člověka, trestné až do deseti let, a od projevů sympatií k
takovému hnutí, trestné do tří let odnětí svobody.

Jiná a podle mne schůdná a vhodná právní cesta je rozpuštění Národní
demokracie rozhodnutím Nejvyššího správního soudu (NSS). Lze ji požít souběžně s
trestním stíháním nebo i samostatně. Nevyžaduje uznání viny ve smyslu trestního
zákona, prokazuje se jen bezprostřední ohrožení demokracie. Odpadá také možné
odvolání k vyššímu soudu, nejsou zde ani další, už mimořádné opravné prostředky,
nelze požádat o milost či použít amnestii. NSS jedná na návrh vlády, a nepodá-li
ho vláda do 30 dnů od podání podnětu (a podnět může podat kdokoliv), může návrh
podat soudu prezident republiky.

S řízením o rozpuštění politické strany, jejíž činnost je prokazatelně
rizikem pro demokracii a představuje její bezprostřední ohrožení, jsou v této
zemi zkušenosti z let 2009 a 2010, kdy NSS zprvu nevyhověl vládním u návrhu na
rozpuštění Dělnické strany, ale o rok později, v důkazně dosti složitém řízení,
tuto stranu už rozpustil. V případě této strany nešlo zdaleka jen o Romy, i když
její podněcování k nenávisti k nim bylo zvlášť výrazné a časté. Dělnická strana
byla zaměřena i proti cizincům, homosexuálům, Židům, bezdomovcům atd. Stát ale
tehdy kázal, že dokáže demokracii bránit, i když se ministerstvo vnitra i vláda
divily, že NSS návrhu nejprve nevyhověl a požadoval důkazy onoho bezprostředního
ohrožení.

Trestní stíhání má ovšem smysl hlavně v tom, že jeho výsledkem může být
právní závěr odvolacího, dovolacího či ústavního soudu, mající obecnou platnost,
takzvaný judikát. A ten má značnou míru závaznosti pro další případy zahajování
trestního stíhání a další rozhodování v řízení o trestných činech narušujících
soužití lidí a trestných činech proti lidskosti. Absence takové judikatury je
jedním z největších dluhů české mladé (25 let staré) demokracie. To znesnadňuje
i činnost Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu, které mají zákonnou
povinnost „sledovat a vyhodnocovat pravomocná rozhodnutí soudů a na jejich
základě v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímají stanoviska k rozhodovací
činnosti soudů ve věcech určitého druhu“ v daném případě při nalézání viny v
případech podněcování k nenávisti. Tyto soudy tak nečiní, a absence judikátů ve
věcech tohoto typu není jen výmluvou, soud může totiž v trestním řízení jednat
jen po podání obžaloby, zatímco státní zástupce a policejní orgán se „jen“
rozhodují, zda v nějakém jednání spatřují trestný čin.

Je skandování hesla „Romové do práce“ nebo „K čertu s migranty“ podněcováním
k nenávisti vůči Romům nebo migrantům? A proč? A co hesla „Čechy Čechům!“ nebo
„Nic než národ!“, to jsou to nenávistné projevy?

Cožpak je možno někoho stíhat za názor?

K trestnímu stíhání Adama B. Bartoše a Ladislava Zemánka se vyjádřil Zbyněk
Petráček z Lidových novin. Tento komentátor soudí, že samotný antisemitský
postoj, jakkoli hnusný, by se trestat neměl, liberálnědemokratická společnost
prý musí být natolik silná, aby snesla i hnusná slova, blbé vtipy a hloupé řeči.
Podle Petráčka dokonce tam, kde se štve proti muslimům a migrantům, panuje dost
velká úcta k židovskému státu, a ta je pro Petráčka důležitá. Evropa, hlavně
západní, v poslední době sice přísně střeží a trestá to, co se týká památky
mrtvých Židů, avšak laxně přistupuje k tomu, co se týká živých Židů, zvláště
Izraele, píše Petráček. Česká republika je v tomto smyslu pevná, libuje si,
odmítá dělat z Izraele otloukánka Západu.

Uvádím Petráčkův geopolitický postoj jako evropskou (bohužel zatím nikoliv
českou) politickou raritu – zavrženíhodný antisemitismus je podle něho základem
jakéhokoliv odporu k dnešnímu státu Izrael, ba jakékoliv kritiky jeho politiky
vůči Palestincům. Tento názor samozřejmě nemá nic společného s demokratickým
právním státem, který je i podle svých zákonů a mezinárodních smluv, jež uzavřel
a vyhlásil a jež jsou pro něj závazné, povinen stíhat všechny projevy
podněcování nenávisti k jakékoliv skupině lidí. Tento rozpor s demokratickým
řádem lidských práv je pro jakýkoliv geopolitický postoj typický, nejen pokud
jde o Izrael a trestání podněcování k nenávisti. Petráčkovu generaci přece
osvobodili Thatcherová a Reagan.

Demokratičtější postoj zaujal komentátor deníku Právo Josef Koukal: Za
podněcování k nenávisti berou státní orgány podle doposud zaběhlého výkladu
zákona jen takové výroky, které přímo vybízejí k násilí, píše, ne však ty, jež
„pouze“ urážejí. Koukalovi to vadí a dává aspoň za příklad USA, kde je trestní
stíhání pro podněcování k nenávisti možné, pokud je vyvolá podnět poškozeného.
Jenže Amerika není Evropa, kde je prokurátor či státní zástupce v zásadě povinen
stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozvěděl. Nahrazení této zásady legality
zásadou oportunity (a americký způsob k ní vede) bych se jako možného zdroje
korupce obával. A také bych nechtěl u českého soudu prokazovat, že mě nějaké
štvaní – proti uprchlíkům, Židům či Romům – osobně poškozuje.

Nejvíce jsem zaradoval nad názorem historika Michala Stehlíka, mimo jiné
bývalého děkana pražské Filozofické fakulty z přelomu devadesátých a „nultých“
let, a původně lidovce.

Buďme rádi, že tu je, píše na svém blogu na ihned.cz, „několik politiků,
kteří doposud neustupují ze svých zásad a drží se základních principů demokracie
a občanské společnosti,“ píše Stehlík. „Varujme se pak těch, kteří činí opak a
svoji popularitu živí strachem a vyvoláváním nenávisti. Je přitom vlastností
politiky v demokracii, že jsou v ní přítomny oba druhy lidí. V našem případě
však prochází tato hranice i skrze zákonodárný sbor i vládu…Polenské Bartošovo
extempore je bezesporu provokace balancující na hraně frašky. Obrací se však do
minulosti k události, která v sobě nesla velkou vlnu nenávisti. A to v aktuální
době, kdy bylo dlouholeté pohodlí naší kotliny zrelativizováno jakýmsi
imigračním nebezpečím vybízející nás některými k „zdravé přirozené ostražitosti“
– k nenávisti. V podobné chvíli může být od frašky jen krůček k tragédii. Proto
podobné provokace nepodceňujme a nemávejme nad nimi rukou. Od nenávistí nás
nezachrání žádný nový Masaryk, který na sebe vezme tíživé břemeno nepopulárních
pravd, těch musíme být schopni sami.“

Tolik historik mladší generace – letos mu bude 40 let, jehož historia
magistra vitae naučila moudrému životnímu postoji. A ani k tomu nepotřeboval
znalost práva, říkám si sebeironicky.