Od roku 1990 do současnosti vyrostlo v Česku přes 600 chudinských ghett s
více než stovkou tisíc obyvatel, další milion zaměstnaných lidí žije v riziku
chudoby. Proč tolik? Dali jsme si s kolegy v Institutu pro sociální inkluzi
práci a vytvořili jsme mapu hlavních událostí – politických rozhodnutí, které
tuto situaci způsobily (mapa je na
www.socialniinkluze.cz).
V době změny režimu v roce 1989 na území Česka nebyla žádná sociální ghetta
tak, jak je známe dnes – holobyty či celé čtvrtě nebo chudinské ubytovny. Nyní,
po více než 26 letech, jich tu je přes 600 s více než stovkou tisíc obyvatel.
Navíc téměř další milion lidí žije v riziku chudoby, do které lze snadno
spadnout při ztrátě zaměstnání, bydlení, při značném spotřebitelském zadlužení
Čechů nebo prostě při mimořádné události jako je nemoc, rozpad rodiny anebo
„jen“ nečekaná platba.
Obrovské zátěže z důsledků komunistického režimu v ČSSR, jako bylo segregující
školství, sociální inženýrství v podobě násilného přesidlování lidí (zejména
Romů) do oblastí s těžkým průmyslem, umělá a neefektivní zaměstnanost,
glorifikace „dělnické třídy“, destrukce původních sídel ustupujících těžbě (za
vše např. likvidace historického města Mostu), koncentrovaná výstavba panelových
sídlišť u průmyslových gigantů, a mnohé jiné, zůstaly dlouho neřešeny. Dále se
zvětšovaly a projevovaly v novodobé chudobě, která se postupně rozvinula jako
vedlejší efekt transformace centrálně řízeného hospodářství na tržní ekonomiku.
Jak je to možné? Kde se stala CHYBA?
Někdo namítne: vždyť je to běžné, že lidé jsou bohatší a chudší. Dalo se
čekat, že Česko na cestě ke kapitalismu projde vývojem, který zvětší rozdíly ve
společnosti. Navíc patříme mezi země s nízkou nezaměstnaností a relativně málo
rozevřenými sociálními nůžkami.
ANO, ALE:
Chudých lidí a těch ohrožených úpadkem do chudoby nemuselo být zdaleka tolik.
Chudí a nezaměstnaní budou vždy, ale bude jich tím méně, čím více budou veřejné
politiky chudobu řešit a předcházet jí. Jen skutečně málokdo chce být chudý a
bez práce, ale hodně lidí se do takové situace dostane někdy svou vinou, jindy
bez zavinění shodou okolností, nejčastěji však kombinací řady událostí, z nichž
některé ovlivnit mohl a jiné nikoliv. A stále více lidí se do chudoby prostě
narodí.
Zároveň se v Česku rozmohl obrovský byznys s chudobou, na chudých vydělávají
majitelé ubytoven a bytů, exekutoři a lichváři, organizátoři práce na černo, ale
mnohdy i (zejména lokální) politici, kteří v předvolebních kampaních neskládají
účty za to, že problémy chudoby a narušeného soužití neřešili, ale naopak je
ještě před voliči eskalují.
Veřejná politika od 90. let minulého století problém přibývajících ghett
dlouho nevnímala. Později se jej pokusila odstínit přes relativně dostupné
sociální dávky, čímž problém nejen neřešila, ale naopak prohlubovala – pomáhala
etablovat strategii přežití závislou především na sociálních dávkách při
nedostupnosti legální práce. V okamžiku, kdy bylo před dvaceti lety zapotřebí
systematicky řešit postupnou ztrátu bydlení a zaměstnaní desítek tisíc lidí,
nárůst zadluženosti a vznik izolovaných chudinských enkláv se toho žádná z vlád
jako celek nechopila (s čestnou výjimkou několika ministrů). K dispozici přitom
byla řada nástrojů v podobě aktivní politiky zaměstnanosti, sociálních služeb,
sociálního bydlení, regulace úvěrových společností, inkluzivního vzdělávání aj.
Vedle toho zcela dominovaly obecní politiky vytlačování chudých na okraj – ať už
privatizací bytového fondu, nebo ostrakizací lidí, zejména Romů. Tyto politiky
mají své nejznámější reprezentanty v Jiřím Čunkovi, který vystěhoval desítky
rodin nejen do kontejnerů na okraji města, ale také a především do
polorozbořených domů na vsi, které nikdo nechtěl a které starosta Čunek za
veřejné peníze nakoupil; anebo v Ivaně Řápkové, která v Chomutově vytvořila
atmosféru strachu a všudypřítomné represe a zavedla bezprecedentní exekuce
sociálních dávek.
Vedle toho si veřejná správa dlouho nevěděla rady s problémem sociálního
vyloučení Romů, a postupně si osvojovala strategii národnostního řešení, tedy že
si Romové musí pomoci sami prostřednictvím svých elit, které budou mít vyhrazené
místo ve veřejné správě. Tím zbavovala veřejné instituce odpovědnosti za řešení
sociálního vyloučení Romů. Podstatnou změnu v přístupu znamenalo až založení
vládní Agentury pro sociální začleňování v roce 2008, která se zaměřila na
spolupráci s obcemi v oblasti sociálních politik jako takových.
Situace se vyhrotila okolo roku 2012, který lze označit za nejhorší rok
sociálního vyloučení v Česku. Do praxe se zaváděla sociální reforma, která
dramaticky seškrtala sociální dávky a zavedla přísný dohled nad nezaměstnanými,
což nevedlo k jejich zaměstnávání, ale vyřazování z evidence Úřadu práce.
Veřejná služba, postupně zaváděný nástroj aktivizace, přestala být bonifikována
a lidé začali pod přísnou kontrolou pracovat zadarmo. Převod „sociální“ agendy z
obcí na Úřad práce znamenalo rozpad sociální práce na obcích.
Na lokální úrovni se politický souboj o voliče a bezkoncepční sociální
politiky zhmotnil do sociálních nepokojů na Šluknovsku, které se od roku 2011
lavinovitě šířily do celé republiky a znamenaly vzestup politického populismu a
radikalismu. Sociální nepokoje se staly součástí veřejného života letních měsíců
na dlouhé čtyři roky.
Na události okolo roku 2012 postupně přicházela reakce, prudce přibylo
chudinských ubytoven (a v důsledku toho i vyplacených dávek doplatku na bydlení
spekulantům s ubytováním), stále více lidí stále častěji migrovalo, a to
především v úniku před dluhy a při ztrátě bydlení. Únik se stal dostupnější
strategií, než setrvání a pokus o řešení všech problémů najednou, zvláště když
pro řešení lidé ztráceli oporu.
Pro veřejné politiky je to důležitá zpráva – nyní, po 26 letech od
společenské změny, doplácíme na závady v sociálních politikách za celé období. V
sociálně vyloučených lokalitách vidíme reakci na nevhodné zásahy a chybná
rozhodnutí ve veřejné správě. Ke každému rozhodnutí je možné alespoň částečně
dohledat jeho dopady, zjistit, k čemu reálně vedly a jak na něj lidé reagovali.
Institut pro sociální inkluzi proto sestavil časovou osu, která tyto hlavní
události pojmenovává, řadí je za sebe ve zřejmých souvislostech a sleduje jejich
dopady na lidi. U každého uzlového bodu je popsáno, jaký dopad zanechal na život
modelové rodiny.
Vedle toho jsou v mapě zaznamenána také rozhodnutí veřejné správy, která měla
na lidi pozitivní dopad. Je jich sice nesrovnatelně méně, ale jsou ještě
důležitější. Společně s dobrými praxemi z regionů a obcí představují základ
efektivní a moderní sociální politiky, která problémy chudoby a sociálního
vyloučení nepřehlíží, ale identifikuje, analyzuje a řeší – což by mělo být v
moderním státě samozřejmé. Pomalu, ale zaznamenatelně přibývá politiků a
úředníků, kteří na různých úrovních veřejné správy chtějí a dokáží takto
pracovat. A to je důležitý vklad pro Českou republiku.
Bylo zbytečné problém nechat přerůst do rozměrů, které ohrožují sociální
soudržnost v některých regionech Česka. Sociální vyloučení dnes představuje
jeden z nejzávažnějších veřejně politických problémů, jehož další neřešení ho
bude dále eskalovat.
Chceme tomu předejít. Založili jsme proto s kolegyněmi a kolegy Institut pro
sociální inkluzi (www.socialniinkluze.cz). Myslíme si, že ve veřejné diskusi a
sdílené odpovědnosti expertů, politiků a úředníků už není čas na špatná řešení.
Máme se z čeho poučit, už je čas používat prověřené postupy a postavit se přitom
tupému populismu a xenofobii.
Se svolením autora převzato z blogu na
Aktualne.cz.
