Vzrušená debata o svobodě slova, kterou vyvolaly teroristické útoky v Paříži, je patřičně evropsky ufňukaná. Vykresluje Evropany jako nevinné oběti a islám jako zlo a viníka současné krize. Jejím důsledkem je jen další šíření strachu, posílení předsudků vůči muslimům a utvrzení povýšeného nebo dokonce pohrdavého přístupu „křesťanské civilizace“ vůči všem, kdo nesdílejí naše hodnoty a pohled na svět. A to paradoxně přesto, že nejvyšší reprezentant katolické církve, papež František moudře vyzývá ke zdrženlivosti a vzájemnému pochopení.
V českých a evropských médiích se doslova roztrhl pytel s argumenty, že my, Evropané, máme vytříbený smysl pro humor a svobodu slova, zatímco ostatní to nechápou, protože si neprošli očistnými reflexemi naší civilizace a jsou tedy oproti nám „pozadu“, nebo – jak jev módě tvrdit – ve středověku. Takový pohled je ovšem ze samé podstaty xenofobní. Naše svoboda slova i veškerá legrace totiž končí tam, kde urážíme čest, hodnoty a víru jiných.
Je lákavé a pohodlné debatovat o svobodě projevu nad orosenými půllitry piva, hlásit se k Charliemu a Voltairovi, a zároveň se pyšnit tím, jak se nám to křesťanství, na rozdíl od islámu, dokázalo obrodit a zmodernizovat. A potom si dát panáka rumu a rozhořčeně lamentovat, že jsme to přece říkali, a teď konečně každý vidí, kam vede ta prokletá multi-kultura, anebo – nedej bože – solidarita s uprchlíky. Patřičně přísně se zamračit a podotknout, že to ten Tomio předvídal a měl pravdu, když tvrdil, že s muslimy je třeba zatočit, vyhnat černé ovečky, aby neškodily těm bílým a vůbec, že prostě islám v ČR nechceme. Jenomže právě takové ujišťování, že my za nic nemůžeme, to všechno ti druzí, je nejspolehlivější cestou do pekel. Je pastí, nastraženou našimi vlastními předsudky, ze které není cesta ven.
Komu zvoní hrana
Karikatury proroka Mohameda snad připadaly příkladně svobodomyslné jisté části Evropanů (ačkoli s nimi podle posledních průzkumů nesouhlasí například polovina Francouzů), zatímco muslimům připadaly rouhavé, nebo přinejmenším nevkusné. Není to ovšem, tím, že by neměli smysl pro humor: cítili se zkrátka po právu uraženi.
Kudy vede ta kouzelná hranice, při jejímž dosažení se všude kolem rozlehne očistný smích, ale když ji překročíme, šíříme najednou nevraživost, nenávist a zmar? Kdy je to ještě akorát, a kdy už přes čáru, a tudíž nepřípustné a odsouzeníhodné?
Když někdo podlým výsměchem šikanuje ve třídě spolužáka?
Když někdo pošlapává to, co je vám nejbližší a nejmilejší? Když někdo nasprejuje vtipný obrázek na hrob vašich rodičů?
Proč Západ považuje provokatérky z Pussy Riot za bojovnice za svobodu, zatímco velká většina Rusů za ztřeštěné fanatičky, kterým není nic svaté?
A nemusíme chodit ani tak daleko. Pamatujete se na časopis Sorry, jehož černý humor zasvěcení fanoušci zbožňovali, zatímco u mnoha lidí vyvolávalo zesměšňování tělesně postižených, bezdomovců nebo Romů přinejmenším rozpaky, ale často i odpor? A co teprve antisemitské vtipy v protektorátních novinách na přelomu 30. a 40. let, směřující k ponižování židů, které měly v době začínající genocidy odpornou příchuť hitlerovské propagandy. A co současné vtipy o Romech, kteří kradou a nepracují, o Vietnamcích, kteří jedí psy a kočky, které slouží více než k pousmání ke sdílení nenávisti a upevňování předsudků bílé majority?
Smrt politické korektnosti
Mlžení politiků, diplomatické vytáčky byrokratů a nedostatek odvahy nazývat věci pravými jmény – to všechno vyvolává mezi lidmi odpor. Je jistě čestnější říkat pravdu každému do očí. Jak se ale vyrovnat s tím, že největšími kritiky politické korektnosti jsou zpravidla lidé, jejichž názory jsou na hraně xenofobie a rasismu? Na nedostatek „svobody projevu“ si tak u nás nejčastěji stěžují neonacisté, kteří údajně pociťují jako bezpráví, že nemohou veřejně vykřikovat „cikáni do plynu“.
O nedostatku svobody v rozhovorech pro média ukřivděně fňuká vydavatel, kterému nechtějí dovolit publikovat knihu s nacistickými projevy, nebo Tomio Okamura, který se rozlíceně podivuje, proč by nemohl hlásat své otevřeně výzvy k ponižování muslimů ve veřejnoprávním rozhlase. A velká část tak zvaných „slušných lidí“, kteří „chtějí pořádek“, na jejich argumenty slyší. Vyhraňovat se proti muslimům nebo Romům se pro ně pak stává „odpovědným přístupem“.
Na druhé straně informace o tom, že koncentrační tábor pro Romy v Letech u Písku zřídili Češi a zvěrstva v něm páchali také Češi, jakoby pro většinu médií, včetně těch veřejnoprávních neexistovala. Nehodí se nám do krámu. Jakmile naopak dojde k incidentu nebo kriminálnímu činu, jehož protagonisty jsou Romové, mohou se ta samá média přetrhnout, aby slovo Rom vypíchla do co největšího titulku nejlépe na titulní straně.
Doutnák už hoří
Není pravda, že to, co se stalo ve Francii, se nás netýká, nebo že tomu můžeme zabránit tím, když vyženeme ze země všechny muslimy a zavřeme hranici na sedm západů. Třaskavá směsice nadřazenosti, zahleděnosti do sebe a xenofobie je přítomna v celé Evropě a její kořeny sahají jestli ne až do doby křížových výprav a kolonizace, tak určitě do doby invazí do Iráku, Afghánistánu a Libye.
A smrtonosná energie, která se těmito zločiny jedné části světa vůči všem ostatním hromadí, je i právě teď v těchto chvílích dobíjena například útoky bezpilotních letounů v Pákistánu a Jemenu, jejichž obětí se stávají stovky nevinných lidí. Není tak ani příliš divu, že pak stačí jedna dobře mířená urážka hodnot, které jsou lidem z konkrétního kulturního okruhu svaté, zneuctění symbolu, a doutnák exploze, podobné té pařížské, je samovolně zapálen.
Kanibalismus jako recese
Zajímavý úhel pohledu na naše evropské patálie se naskýtá z nejvýchodnějšího výběžku našeho kontinentu, konkrétně z Ukrajiny a z Ruska. Tam se příliš neujala vlna solidarity spojená s oslavováním hrdinství karikaturistů. Na stránkách uživatelů ruských sociálních sítí se namísto hesla Je suis Charlie začaly objevovat jeho variace jako Je suis Váňa – vyjádření piety osmiletému chlapci ze Šachťorsku, který přišel ve stejný den , kdy v Paříži útočili teroristé, při ostřelování obytných čtvrtí tohoto města o obě nohy a pravou ruku. Kromě toho přišel o zrak a jeho šestiletý bratr při explozi zahynul. Této tragédie jsme si my, v Evropě, zdrceni pařížskými atentáty, ani nestačili všimnout.
Otázky po určení hranice mezi humorem a nenávistnou propagandou, sloužící k vyvolávání nenávisti mezi kulturami a národy, nastolil v Rusku ostatně již 28.prosince – tedy deset dní před krvavou lázní v Paříži – skandál, který vyvolal „kanibalistický happening“ v kyjevském extravagantním klubu Bar Hot v centru Kyjeva, na němž ukrajinští recesisté se smíchem rozřezávali a pojídali dort ve tvaru mrtvolky malého dítěte ležícího v rakvičce s ruskou státní vlajkou. Videoklip vyvolal v Rusku vlnu odporu a znechucení.
Organizátoři ukrajinského večírku se hájili odkazy na absurditu a černý humor, chtěli prý jen zesměšnit ruskou propagandu, která údajně o Ukrajincích šíří fámy, „že pojídají ruské děti“. Jenomže vyprávějte to Rusům na východě Ukrajiny, kteří přišli při náletech o dítě. Není divu, že tento druh humoru jim právě košer nepřipadal.
Humor jako zbraň
Humor patří k základním lidským hodnotám, je tím, co odlišuje lidi od zvířat. Pomáhá nám překonat smutek a beznaděj, povznést se, nabrat síly do dalšího plahočení životem. Neměli bychom ale zapomínat, že humor, je-li užíván záštiplně a pohrdavě, může se lehce změnit v ničivou zbraň, která nadělá více škody než užitku. Pohrdavý úsměšek je něco jiného než laskavé pousmání, výsměch slabšímu a zranitelnějšímu není totéž co sbližující a osvobozující smích. To platí stejně pro ty, kdo rozesmívají, jako pro ty, kdo se smíchy za břicho popadají.
Proto je vždycky lepší, zdravější a nakonec i záslužnější smát se především vlastním chybám a nedostatkům, vlastní omezenosti a neohrabanosti, než se zlomyslně a potutelně vysmívat druhým. Hlavní je zkrátka nenadávat na zrcadlo, když máme vlastní hubu křivou.
