Před měsícem začala břeclavská státní policie zjišťovat okolnosti, za nichž
se ve městě zranil patnáctiletý Petro Zhyvachivskyy. Mediální informace
pocházely výhradně jen od jeho matky, českoukrajinské překladatelky Oksany
Zhyvachivské.
Policie ani Petro sám nic o jeho výpovědi nezveřejnili. To jen ona médiím řekla,
že jejího syna zmlátili Romové, pak že prý viděl jen jednoho z nich a to byl
Rom. A ptala se, proč česká policie neuvádí i národnost pachatelů – Romů. Stejný
požadavek – povinné úřední uvádění národnosti – mají i Vandasovi neonacisti.
Dnes je to všechno jinak, policie uvedla verzi podloženou důkazy. Chlapec lhal.
Jenže – co kdyby ho opravdu zmlátili Romové? Víra, vzešlá z nálad lidí a
podvodů, že v Břeclavi (a na Šluknovsku či jinde) se na mnoha trestných činech,
i násilné povahy, podílejí místní Romové, tu zůstává.
Možná o Romech jako útočnících ani policii neřekl a doplnila si to pak jen
matka. Kdo jednou lže, nemusí lhát vždycky. Ona jako Ukrajinka asi ústrky či
diskriminaci zažila a ví, že Romové tu jsou páriové. Kvůli jejímu „sveďme to na
Romy“ ji za šíření nepravdy či lži stíhat nelze, šíření zášti vůči Romům by se
těžko prokazovalo.
Nu, a policie, nejen česká, nýbrž všech členských států Rady Evropy, i Ukrajiny,
národnost pachatelů neuvádí. Národnost tu už není skupina lidí či znak, který se
úředně uvádí, nýbrž, podobně jako náboženství, pouze dobrovolně uváděný osobní
(a citlivý) údaj. O své národnosti rozhoduje tady (v ČR a na Ukrajině) každý sám
a toto právo zahrnuje i právo uvádět více národností, říkat, že žádnou národnost
nemám, nebo dokonce tvrdit, že národnost objektivně neexistuje.
Za deset let, mezi dvěma sčítáními lidu, vzrostl v ČR počet osob, které
neuvádějí žádnou národnost, desetkrát, dnes je to už 2,74 miliónu obyvatel.
Ukrajina je zaplaťpánbu plná ukrajinskoruských „míšenců“.
Před dvaceti lety ministr vnitra Jan Ruml policii uvádění národnosti pachatelů
zakázal. Vyznačuje se jen u obětí, pokud se k ní veřejně hlásí. To proto, aby se
nekriminalizovali třeba Ukrajinci. Bohužel policie v poslední době často uvádí,
že se neví, jaké národnosti jsou pachatelé či oběti třeba neštěstí někde ve
světě. Je to i jazyková chyba, anglické nationality je totiž především státní
občanství. Češi to zaměňují.
Podle Karla Čapka řekl T. G. Masaryk: „Po celý život jsem se snažil dávat pozor,
abych nebyl k Židům nespravedlivý; proto se říkalo, že s nimi držím. Kdyže jsem
v sobě překonal ten lidový antisemitism? Panáčku, citem snad nikdy, jen rozumem;
vždyť vlastní matka mě udržovala v krevní pověře.“
Nejen paní Zhyvachivska udržuje syna i veřejnost v této pověře. Časem se to
zlepší, i tím, že dále poroste počet obyvatel ČR, kteří se k žádné národnosti už
nehlásí.
Publikováno v deníku Právo.
