Petr Uhl: Zemana jsem poznal jako průměrného, sociálně orientovaného českého národovce, který o Romech moc neví

Už čtvrtstoletí, přesněji od 1. ledna 1992 platí, i díky federální vládě Občanského fóra respektive Občanského hnutí, jíž předsedal Marián Čalfa, že do dvou let odnětí svobody bude potrestán, kdo podněcuje buď k nenávisti k některému národu či rase nebo k omezování práv a svobod jejích příslušníků. Tak tomu bylo až do 1. prosince 2000, kdy novela trestního zákona k tomu národu a rase ještě přidala náboženství, společenskou třídu nebo i „jinou skupinu osob“. Tuto novelu navrhla vláda ČSSD Miloše Zemana a protlačila ji parlamentem. Je dobré to připomenout dnes, kdy je stejný – i když trochu jiný – Miloš Zeman ve funkci prezidenta republiky

Ve stejném znění převzal tento zákaz podněcování k nenávisti i nový český trestní zákoník, účinný od ledna 2010. Jen policie a státní zastupitelství, jež jsou podle zákona povinny stíhat všechny trestné činy, o nichž se jakýmkoliv způsobem dozvěděly, zůstávají nečinné.

Místo Romů uprchlíci

V posledních měsících se změnil cíl facebookové a mítinkové agresivity. Místo Romů nastoupili uprchlíci a muslimové, tedy migrace a islám. V tom se veřejně angažuje i prezident republiky Miloš Zeman. Vyjadřuje provokativně sympatie skupině Martina Konvičky Islám v ČR nechceme. Ten na svém facebooku volal i po semletí muslimů na masokostní moučku. Ještě horší však je, že na veřejných shromážděních, na nichž Konvička proti islámu štve, zaznívají davová nenávistná hesla vůči muslimům.

Příčiny této změny by stály za analýzu, nyní jen na okraj poznamenávám, že patřím k oné patnáctiprocentní menšině českých obyvatel (podle výsledků průzkumu agentury Median, zveřejněných nyní v neděli), která popírá přímou i nepřímou souvislost mezi migrací a teroristickými útoky v Evropě. A teroristi z Daeše (zločinné organizace, jež si dala název Islámský stát) nejsou podle mne, tedy bezvěrce odpadlého od křesťanství, žádní muslimové. Pokud ovšem za muslima považujeme nejen člověka, který věří v jednoho boha (Alláha), ale toho, kdo se v životě řídí především islámem, jehož zásady se velmi podobají křesťanství.

Islamofobie, jak se označují všechny projevy odporu a nenávisti vůči muslimům pro jejich víru i vůči islámu coby náboženství, tedy vystřídala v české společnosti dlouhá léta dominantní anticiganismus, dosavadní protiromské postoje. Ty sice nevymizely, ale projevují se méně a slaběji než dříve. Agresivní lidé mají nový prapor, pod nímž se mohou na facebooku i na náměstích šikovat. A je tu i nová kvalita – protiromské postoje se většinou představitelé politických stran, státu a většinou ani obecních a krajských samospráv, neodvážili podporovat, a to ani ve volebních kampaních. Výjimky vzbuzovaly veřejnou pozornost, byly totiž známkou určité fašizace společnosti. Tak bylo známo, že nejen Jiří Čunek, ale i další lidé se stali „cikánskými senátory“, byli totiž zvoleni kvůli svému anticiganismu. Jeden dokonce za ČSSD.

Několikrát se také stalo, že hesla o tom, jak politici, pokud budou zvoleni, zatočí s „nepřizpůsobivými“, tedy – jak všichni vědí – s Romy, používala i sociální demokracie. Mrzelo mě to nejvíc v případě Jiřího Paroubka a sociálnědemokratické kampaně v pražských Nuslích, kterou on sám podpořil. Znal jsem ho totiž i z osobního styku jako předsedu ČSSD, který zjevně v souladu se svým přesvědčením podporoval vznik a počáteční činnost odborné komise ČSSD pro záležitosti Romů, u jejíhož založení jsem v roce 2008 jako nečlen ČSSD byl. Předsedové této komise, postupně Kateřina Kalistová a David Beňák, by bez jeho podpory přijetí koncepce (tedy záměru ČSSD) antidiskriminační ochrany Romů a emancipačního rozvoje romských komunit neprosadili.

To dnes, když nenávist k Romům nahradila nenávist k muslimům, je to jinak, a horší. Proti přijímání uprchlíků, kteří prý ČR ohrožují, vystupuje – až na ministry Roberta Pelikána (ANO) a Jiřího Dienstbiera (ČSSD) – celá vláda, často v čele se svým předsedou Bohuslavem Sobotkou. Demagogicky totiž odmítá „povinné kvóty“ (ve skutečnosti závazné kvóty), stanovené souladu s platnou Lisabonskou smlouvou, kterou tu titíž čeští politici před lety proti Václavu Klausovi a proti části ODS prosadili.

Z vlády se nejvíce proti přijímání uprchlíků, solidárnímu vůči jižním státům EU, staví Milan Chovanec (a jeho řídící orgán Tomáš Haišman, ředitel odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra) a Andrej Babiš, který ve svém poslaneckém klubu dokonce bez uzardění mluví o „černých hubách“. Babiš a Chovanec jsou přitom ze stejných stran jako ministři Pelikán a Dienstbier. Orgány těchto stran, ANO a ČSSD, k tomuto závažnému problém mlčí a posilují tak obecné mínění, že politické strany tu nejsou proto, aby prosazovaly ideály a demokratické hodnoty, nýbrž že slouží jen jako výtah k moci.

Byl Miloš Zeman anticiganistický?

V této souvislosti je ovšem zajímavé, jaký byl dříve vztah Miloše Zemana k Romům, k jejich diskriminaci a k nedostatečné státní ochraně před slovními, a často i fyzickými útoky na ně. Redaktorka internetových novin Deník referendum Saša Uhlová v nich nedávno upozornila na větu, kterou Miloš Zeman pronesl v roce 1993 v televizním duelu s rasistickými postoji předsedy tehdejší krajněpravicové strany Miroslavem Sládkem. Zeman tehdy řekl „Netrpím žádnou přehnanou láskou vůči romské populaci, ale vaše představa, že problematiku bezpečnosti, to jest především problematiku ekonomických mafií, které ovládají tento stát, vyřešíte pouze řešením romské problematiky, je naivní.“ „To bylo přesně akorát,“ dodává Saša Uhlová. „Zeman řekl, že Romy rád nemá, ale že nejsou tím hlavním problémem.“

Jako zmocněnec Zemanovy vlády v letech 1998 až 2001, pověřený agendou ochrany lidských práv, jsem poznal Zemana jako průměrného, sociálně orientovaného českého národovce, který k Romům nechová zášť, ale o nich moc neví a tak je ochoten kývnout na anticiganistické postoje, plynoucí z obecně rozšířených předsudků. Podobné to bylo ale v případě homosexuálů, cizinců, historicky i Němců, vyhnaných z republiky, v diskusích o trestání dětí a o postavení ženy ve společnosti, které Zeman prokládal košilatými vtipy. Jeho vláda byla – přes název strany, jež ji tvořila – dost konzervativní, se západoevropskou sociální demokracií neměla kromě názvu moc společného. ČSSD byla a je dosud pravicovější než konzervativní (například křesťanskodemokratické) či liberální straně+ v západní Evropě.

Jako předseda české vlády radil Zeman státu Izrael, aby vyhnal neposlušné Palestince ze země tak, jako jsme to „my“ učinili po druhé světové válce s Němci. Musím ale uznat, že snad s touto jedinou výjimkou štvaní proti Palestincům nevybočovaly Zemanovy postoje z obvyklých „českých“ mezí. Oceňoval jsem také, že Zeman nebyl populista, nehrál s protiromskou kartou, i když na druhé straně jsem jen těžko prosadil, aby vláda uznala aspoň v obecné rovině, že Romové jako celek tu jsou obětmi diskriminace a že v Letech na Písecku nebyl tábor pracovní či sběrný, nýbrž koncentrační. Zeman ale vždy vyhlašoval nějaké války – tu chtěl bombardovat Írán, jindy zase volal v ČR po postavení skinheadů „mimo zákon“. Byla to reakce na tehdejší občasné vraždy Romů a studenta černé pleti ze Sudánu. Nu, odporujte mu, když chce čelit nejhorším projevům rasistických předsudků.

Z jeho tehdejších postojů – jsou zřejmě celoživotní – vyvěrají zřejmě i nedávné výroky prezidenta Zemana o prospěšnosti odděleného (tedy segregovaného) vzdělávání a péče pro děti s postižením či znevýhodněním, tedy i pro děti z romských rodin. Jak známo, ČR se ale mezitím dále musela přizpůsobit právu EU, prosazovanému Radou Evropy a potažmo orgány Evropské unie, a i ona změnila své zákony tak, že segregované školství (praktické školy nebo dnes speciální třídy) už není možné ani zakládat, ani zachovávat. Zeman to ale tak nesleduje a asi to neví. Naštěstí to ani vědět nemusí, nemá žádnou výkonnou pravomoc, nesmí jako prezident podle ústavy ani navrhovat zákony.

Šílení a blbí nejsou trestně odpovědní

Všeobecný zákoník občanský z roku 1811, který byl později použit i pro trestní právo, moudře uváděl: Kdož pro nedostatek let, pro duševní vadu nebo jiné poměry nejsou způsobilí sami své záležitosti řádně spravovati, jsou pod zvláštní ochranou zákonů. Sem náležejí: děti (…), nedospělci (…), nezletilci (…); pak: zuřiví, šílení a blbí, kteří jsou užívání svého rozumu buď zcela zbaveni, neb alespoň nejsou s to poznati následky svých činů; rovněž ti, jimž, jakožto osobám prohlášeným za marnotratníky, soudce zakázal další správu jejich jmění; konečně nepřítomní a obce.

Pod zvláštní ochranou zákonů tu je nyní, už v demokratickém právním státě, i prezident republiky, jehož chrání přímo ústava: „Prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný.“ Je to dědictví z Rakouska-Uherska, kdy Češi chtěli svého krále, a pak se museli spokojit jen s prezidentem, naštěstí to byl profesor Masaryk. Tak mu aspoň ústavní listinou z roku 1920 vnutili rozsáhlé pravomoci, zejména při jmenování ministrů a při jejich propouštění – prezident republiky ministry opravdu podle vlastního uvážení propouštěl, uváděla ústava.

Takové pravomoci jako československý prezident Masaryk, čeští prezidenti Havel, Klaus a nyní Zeman nikdy neměli, zato si ale všichni tři užívali své výslovné ústavní neodpovědnosti (ve federální ústavě nic takového nebylo). Havel tak činil v „dobrém“. Už Klaus se při svém svévolném rozhodování ve zjevném rozporu s ústavou těšil beztrestnosti, původně absolutní, dnes aspoň omezené na dobu mandátu. Na Klause tu ale byl aspoň mediální bič v podobě hrozby ztráty funkce výrokem Ústavního soudu po projednání ústavní žaloby, kterou tehdy byl oprávněn podat Senát. Ale změnou ústavy, jíž byla zavedena nešťastná přímá volba prezidenta, se procedura jeho odvolání z funkce výrazně ztížila. Dříve stačil k podání ústavní žaloby sám Senát, dnes musí kvalifikovanou většinou souhlasit i Sněmovna. A této třípětinové většiny současně ve Sněmovně i v Senátu k podání ústavní žaloby dnes už dosáhnout nelze.

Přímá volba prezidenta není jenom omyl

Přímá volba prezidenta se ukazuje nejen jako omyl. Byla ale hříchem, ba zločinem sociální demokracie. Samozřejmě že ČSSD mohla a měla odhadnout následky jejího zavedení, včetně toho, že se do té funkce vecpe Miloš Zeman. Populisticky ale tuto změnu ústavy v Senátu i ve Sněmovně ČSSD prosadila s bezelstným argumentem, že lidé to prý chtějí.

Nebýt ústavně stanovené beztrestnosti prezidenta, tedy jeho neprolomitelné imunity, a jeho ústavní neodpovědnosti, bylo by v souvislosti s jeho podporou islamofobním postojům a skupinám uvažovat o možné dnešní či budoucí pomoci Miloše Zemana k přečinu (tedy k trestnému činu) podněcování k nenávisti k muslimům, k islámu či k uprchlíkům. Jeho veřejné výroky proti inkluzivnímu vzdělávání dětí s postižením (zdravotním či sociálním, například romských), je zase podporou segregačních snah ve školství a při péči o děti. Vzhledem k tomu, že Zeman je jako prezident vyňat z působnosti orgánů činných v trestním řízení, je zbytečná jakákoliv úvaha o jeho případné trestní odpovědnosti v souvislosti s přípravou k apartheidu či pokusem apartheidu, což lze v obou případech jinak stíhat jako zvlášť závažný zločin s trestem až do dvanácti let odnětí svobody.

Už za Václava Klause, štvoucího proti ekologům, homosexulistům a občanské společnosti a amnestujícího ty nejzávažnější majetkové zločiny, bylo jasné, že funkce prezidenta republiky je škodlivá. Nyní se ukazují další stránky této škodlivosti. Úřad prezidenta republiky – tak nazývá ústava funkci někoho, koho zároveň zbavuje odpovědnosti za jeho jednání v oné funkci (!) – je, a říkám to už třicet let, každopádně zbytečný a měl by být ústavním způsobem zrušen.