Valeriu Nicolae: O financování romských nevládek aneb proč odcházím

Systémové příčiny

Co se romské inkluze týče, je ohniskem zájmu většiny významných dárců, vlád a
mezivládních organizací snaha najít úspěšné praktiky a pokud možno je zopakovat.

Na první pohled to možná vypadá jako dobrý nápad, vezmeme-li však v úvahu
systémová selhání na všech úrovních snah pojmout romskou inkluzi správně,
zjistíme, že to tak dobrý nápad není. Tento přístup pouze zpomaluje, nebo úplně
blokuje zavedení tolik potřebné reformy, po které volá každý expert s osobními
nebo akademickými zkušenostmi s romskou problematikou, poskytuje důvody pro
další přikrmování falešného konceptu pokroku, podporuje přibarvování skutečnosti
a v neposlední řadě udržuje v čelných pozicích neschopné a bezradné lidi, kteří
budou v této problematice nadále přijímat zcela absurdní rozhodnutí.

Úspěšná implementace projektu sociální inkluze Romů je povětšinou spíše pohádkou
založenou na zfalšované zprávě než skutečným úspěchem. Reálný úspěch je spíše
výjimečným/náhodným jevem a nezřídka probíhá oficiální politice financování
spíše navzdory, než díky ní.

Celkově lze investici EU do sociální inkluze Romů označit za fiasko. O tom už
ani nikdo nepochybuje, otázkou stále jen zůstává, o jak moc velké selhání jde.
Někteří ji vidí pouze jako nepodařenou, jiní hovoří přímo o katastrofě.

Donoři by se měli nyní zaměřit na vyšetření všech chyb a na reformu
celého systému tak, aby produkoval především skutečné výsledky, nikoli jen
imaginární a dobře okecané úspěchy.

Do centra zájmů by se měla dostat situace malých romských nevládních organizací,
které vznikají zespodu přímo mezi lidmi. Především o ně by se měla reforma
politiky romských komunit opírat a zde je několik důvodů proč.

Žebrání je únavná a potupná práce. Někdy jde o promyšlený, groteskní podfuk, ve
kterém jde o velké peníze, mnohem častěji jde však o smutnou ale logickou volbu
těch, kteří nemají jinou možnost a nedokážou sehnat dost peněz, aby přežili.

Žebráci v nás vyvolávají zhnusení, stud, nebo vinu a jen výjimečně na nás
udělají dobrý dojem. Jejich žebrací fráze jsou často vulgární a jejich vlezlost
je odpudivá. Naučili jsme se věřit, že za nimi stojí kriminální gangy, které na
nich trhnou velké peníze. Většinou tomu tak ale není.

Žebrání také udržuje při životě většinu nevládních organizací. Proces je to
mnohem promyšlenější než žebrání na ulicích, ale v principu jde o totéž. Je to
neskutečně potupné pro ty, kteří to dělají pro své přesvědčení ve vší upřímnosti
a produktivní pro ty, kteří podvádí.

Je evidentní, proč je pro řadu nevládek žebrání rozumnou volbou: nerovné
podmínky, rozšířená praxe odměňování prázdných gest a řečí, nedostatečné a
špatně nastavené financování a korupce.

Vztahy mezi nevládními organizacemi a dárci jsou většinou silně nevyvážené,
jelikož dárci disponují zdroji, které nevládky potřebují. Nevím o žádném
významnějším dárci v oblasti romské inkluze, který by se snažil rozeznat, které
občanské iniciativy v komunitách skutečně pomáhají, ani o takovém, který by
vytvořil nějaké inovativní a úspěšné praktiky a nabídl těmto nevládkám
financování. Drtivá většina dárců se ve svém vztahu s nevládkami chová
arogantně: Pokud nevládky něco potřebují, musí v první řadě udělat vše pro to,
aby se dárcům zavděčily.

Dárci mohou komukoli vnutit svou vlastní agendu, protože jen velmi málo nevládních
organizací si dovolí špatné financování kritizovat, mnohem pragmatičtějším
přístupem je totiž naprostá podřízenost dárcům.

Kritika je problém na každé úrovni dárcovských institucí od nejnižších úředníků
až po nejpřednější představitele, protože nedělá dobrý dojem a může negativně
ovlivnit kariéru úředníků, kteří financování nevládních organizací obstarávají.

Pro nevládky samotné je pak kritický přístup k dárcům vyslovenou sebevraždou. I
kdyby byla kritika dokonale opodstatněná, vyvolá v dárcovských institucích
silnou nevoli. Nejvýznamnější evropští dárci, tedy střední a hluboké hierarchie,
raději zvolí cestu ochrany svých zaměstnanců a svojí image a rozhodnou se
financovat „přívětivější“ organizace.

Ti, kteří o přidělování dotací rozhodují, dávají přednost přátelským organizacím
před těmi efektivními ale kritickými. Souboj o finance je tvrdý, neboť mnoho
organizací žádá o financování se stejnými záměry. Ti, kteří odpovídají za
zvolení vítězného projektu, často dávají spíše na osobní sympatie a preference,
než na kvalitu projektu jako takového.

Psaní žádostí o financování projektů pro Evropskou unii je už dnes velký byznys,
proto většina projektů vypadá v podstatě stejně a mnoho z nich vůbec nesouvisí s
reálnými možnostmi dané organizace. Jelikož úředníci v Bruselu nemají ponětí, co
tyto organizace skutečně dělají, kromě psaní zpráv, stává se jejich rozhodování
spíše jakousi loterií.

Severoamerické a západoevropské pojetí funkcí a odpovědností organizované
občanské společnosti je skvělé, ale v případě východní Evropy je prostě
nepřesné. Co se pak romské občanské společnosti týče, lze jej označit téměř za
směšné.

Motivace k podvodům je mnohem silnější než motivace dodržovat pravidla, která
tak jako tak nedávají smysl. V systému bují korupce, stejně jako podávání
zfalšovaných zpráv a moc jiných možností nezbývá. Financování evropských fondů
je tak špatně nastavené, že nevládní organizace, které dají přednost upřímnosti
před pragmatismem, ve výsledku poškozuje. Jinou možností jak získat financování
je prostřednictvím krátkodobých projektů. Většina z nich nezahrnuje
institucionální podporu, nebo vyžaduje prvek spolufinancování (20%). Mnoho
nákladů není možné z financovaných projektů pokrýt a legislativa, která se
zabývá snížením nezaměstnanosti a aktivitami neziskových organizací se neustále
mění. To vše nevládkám vytváří další náklady.

Tyto náklady lze pokrýt buďto nestoudným podváděním, „kreativním účetnictvím,“
nebo snahou o nalezení jiných soukromých finančních zdrojů. Pro většinu
nevládních organizací, hlavně těch romských, je něco takové téměř nemožné.

V organizaci, kterou jsem vedl já, byla většina našich potřeb a náprav
nevyhnutelných chyb, které jsme za posledních pět let udělali, financována
nemalými investicemi z mé vlastní kapsy a neustálým žebráním u soukromých
firem.

Měl jsem štěstí, že se mi to tak dlouho dařilo, ale o udržitelný model rozhodně
nejde. Ve většině ostatních nevládek se náklady pokrývají ilegálně (vícenásobné
zprávy o stejném projektu) nebo na samé hranici legality (viz
mé předešlé články
o financování v angličtině)

Mizerná image a kvalita romského vedení

Někteří představitelé jsou považováni za zkorumpované a nesnesitelně neschopné.
Někdy je to i pravda. Výjimky existují, ale téměř nikdy nejsou tak na očích.
Přebujelá protekce příbuzenstva a střety zájmů jsou ve většině současných
romských občanských iniciativ spíše zákonité než výjimečné. Počet romských
nevládních organizací, které do klíčových pozic neobsazují blízké příbuzné, je
nepatrný. Většina malých romských nevládek, které fungují zespodu, jsou v
skutečnosti spíše rodinnými podniky.

Evropské strukturální fondy se velkou měrou zasadily o zhoršení této situace.
Ohromné sumy peněz z nich proudí do kapes skrz naskrz zkorumpované politické
elity na státní i lokální úrovni a tak vznikají téměř perfektní podmínky pro
kriminálníky a gaunery, kteří se do projektů financovaných Evropskou unií
zapojují. Tato situace je ještě horší na poli projektů pro romské komunity kvůli
už tak silným stereotypům ztotožňujícím romskou identitu s kriminalitou.

Romské komunity často očekávají, že za svou náklonnost získají od nevládek,
které považují za velmi bohaté na evropské peníze pro Romy, nějaký úplatek, nebo
nějaké služby zcela zdarma. Situace, kdy romská komunita obviní nevládní
organizaci, že ukradla „jejich peníze“ (peníze, o kterých si členové komunity
myslí, že by je měli dostat přímo) nejsou nijak výjimečné.

Existují případy, kdy jsou velmi chudé a velmi tradičně žijící romské komunity
(na které alespoň podle papírů cílí velká část projektů EU) kontrolovány nebo
přímo vedeny zločinci. Tito představitelé se neostýchají romských nevládkám
vyhrožovat ve snaze si jejich peníze vynutit. Někdy úspěšně.

Osobní důvody

Posledních pět let jsem vedl (možná) jednu z nejúspěšnějších malých romských
nevládek v Rumunsku. Pracujeme v ghettu ve Ferentari (problémová čtvrť v
Bukurešti – pozn. překl.) V roce 2012 jsme získali hned několik prestižních
ocenění včetně Ceny UNICEF pro nejlepší projekty v oblasti sportu a vzdělání. Na
půl tisíce funkcionářů z celé Evropy navštívilo naše centrum a pogratulovalo nám
za naše úspěchy. Setkali jsme se s Tonym Blairem, vysokým komisařem OSN pro
lidská práva, vysokým komisařem OSCE pro menšiny, komisařem Evropské rady pro
lidská práva, s premiéry, komisaři, s rumunským prezidentem, s ministry
zahraničních věcí, velvyslanci a světoznámými osobnostmi. Podařilo se nám od
neromských soukromých obchodníků získat peníze, které pomohly stovkám dětí z
jedné z nejopovrhovanějších částí Bukurešti. Většina z nich jsou Romové. UEFA,
UniCredit, Metro, Rumunská fotbalová federace, Brentag, to jsou jen některé z
těchto organizací.

Jsou také desítky jednotlivců, kteří nás podporují finančně i
dobrovolnickou prací, neboť věří v to, co děláme. Zní to jako jeden z těch
zázračných příběhů, ze kterých se dárcům podlomí kolena. Na to, co jsme za
poslední léta dokázali, jsme náležitě hrdí. Za svojí práci pro tuto nevládní
organizaci jsem byl dva roky po sobě nominován Ministerstvem zahraničních věcí
mezi 100 nejlepších Rumunů. Život ctností je mnohem lepší než život dobytčí,
poznamenal by asi Aristotelés.

Ale je tu i odvrácená strana

Neustálé potupné žebrání o granty, nemalé množství peněz investované z mojí
kapsy (více než polovina příjmu mé domácnosti) za účelem pokrytí nákladů, které
granty nepokryjí včetně mnoha chyb. Musel jsem se vypořádat s výhružkami
drogových dealerů a jiných zločinců, nemožností zainteresovat vysoce
kvalifikovaný personál a finančně motivovat personál existující (V tuto chvíli v
organizaci nikdo nepobírá víc než 500 Euro měsíčně), musel jsem se vyrovnat se s
dramatickými změnami příspěvkových politik dárců i legislativy, s extrémně
stresovými situacemi, které se týkaly opuštěných a zneužívaných dětí, vší,
drogových závislostí, krádeží, dětské prostituce, policejní brutality,
nedovyvinutých hladovějících dětí, buďto HIV pozitivních nebo k tomuto viru
velmi náchylných a s neschopností nebo naprostým nezájmem orgánů místní správy.

Někdo mi propíchl pneumatiky u auta a rozbil přední sklo, musel jsem se
vypořádávat s agresivními alkoholickými nebo drogově závislými rodiči s nulovým
zájmem o budoucnost svých dětí a naši snahu a s rasistickými doktory na
pohotovosti, neustále na mě byl vyvíjen tlak, abych mlčel o tom, co je v romské
občanské společnosti a v přidělování evropských fondů špatně. Tisíce
nenávistných mailů kvůli mým postojům k rasismu v Rumunsku, neustávající
stupidní fámy o mém původu, mojí motivaci a mém soukromém životě. Musel jsem
poslouchat rady, jak to mámě dělat, od lidí, kteří mají s danou problematikou
nulové zkušenosti a předstírat, že souhlasím, abychom se alespoň trochu posunuli
kupředu.

Znal jsem řešení a přesto jsem nebyl schopen ty, kteří rozhodují, přesvědčit,
aby mi naslouchali, aby se trochu starali, aby změnili své pohodlné ale klamné
představy o problémech v ghettech. Znovu a znovu jsem musel udržovat organizaci
při životě ze svých osobních úspor kvůli nekonečným byrokratickým průtahům.
Zpoždění grantů někdy dosáhlo i šesti měsíců. Musel jsem se vypořádávat s
vrtochy a náladami příliš mnoha lidí, abych nespálil důležité mosty. Mé
schopnosti byly neustále zpochybňovány, byl jsem považován za přehnaně emočně
angažovaného protože jsem Rom, nebo naopak za chladného a vypočítavého, protože
nejsem dostatečně romský. Musel jsem předstírat, že všude kolem sebe nepozoruji
institucionální rasismus, abych mohl s těmito institucemi navázat spolupráci a
něco změnit v dlouhodobém horizontu.

Uvědomění, že z globálního hlediska je naše snaha bezvýznamná, pokud se nám
nepodaří změnit oficiální politiku, že nás využívají aby si zlepšili image a že
velké části našich dárců vůbec nezáleželo, co s jejich penězi uděláme, hlavně
aby zprávy vypadaly hezky a jejich jméno se objevilo na plakátech. Zjistil
jsem, že ta tvrdá práce a vášeň nás nikdy nedostanou do pozice, ze které bychom
mohli něco skutečně ovlivnit a že korupce, prázdné řeči a kriminalita jsou ve
snaze něco změnit mnohem účinnější.

Řekněte mi, že se pletu. Řekněte mi, že ve skutečnosti je dobré vést nevládní
organizaci čestně, navzdory všem úskalím, která z toho plynou. Řekněte mi, že
existují dobré důvody, abych v tom pokračoval a pak se zeptejte sami sebe,
jestli byste do toho šli.

Těch frustrací je mnohem víc – tolik, že ač se mi vzdávání oškliví, rozhodl jsem
se opustit výkonnou pozici v nevládní organizaci, kterou jsem sám založil.

To však neznamená, že opouštím ghetto – stále věřím, že tam mohu něco změnit.