Zuzana Kumanová: Absence institucí v oblasti romské kultury na Slovensku

Po roce 1989 romská reprezentace definovala očekávání a stát je promítl do usnesení vlády č. 153/1991, Zásady politiky vlády vůči Romům. Materiál oficiálně zavádí termín Rom/Romové jako náhradu za termíny občané cikánského původu nebo Cikán/Cikáni. Zároveň Romové získávají status národnostní menšiny, což je základem pro zachování a rozvoj kultury, identity a romského jazyka.

V polistopadovém období vznikla na Slovensku řada iniciativ, které měly potenciál rozvíjet romskou kulturu. Především to byla Katedra romské kultury v Nitře. V prvních letech se jednalo o pracoviště, kde se soustředilo několik vysokoškolsky vzdělaných Romů, jejichž vizí bylo nabídnout mladým Romům vysokoškolské vzdělání se specializací na romskou tematiku, zpočátku pedagogickou a později zaměřenou na sociální práci.

A skutečně, v prvních letech fungování ze školy vycházely silné ročníky absolventů s vysokým podílem Romů, kteří se pak prosadili v praxi a dodnes představují poměrně silnou generaci romských intelektuálů. Postupně však došlo k proměně pracoviště, která byla do značné míry vyvolána transformací vysokých škol obecně. Dnes v Nitře působí Ústav romologických studií Fakulty sociálních věd a zdravotnictví Univerzity Konštantína Filozofa. Jeho prioritním studijním programem je sociální práce a romských studentů je málo. Romské téma táhnou jaksi nad rámec studijních programů a pravdou je, že jde spíše o osamělé běžce, kteří nedostávají adekvátní veřejnou podporu a jejichž financování je založeno na jiných parametrech než na odbornosti v romských reáliích, historii a jazyce. Pomyslní “otcové zakladatelé” již nejsou mezi živými a těžko říci, zda by byli s takovým vývojem spokojeni.

Druhým polistopadovým výdobytkem bylo vydávání novin, které bylo v 90. letech velmi důležité pro šíření informací a do jisté míry i pro vzdělávání a budování romské identity. Romano nevo ľil, jak se noviny jmenovaly, zpočátku tato očekávání splňovaly; redakce měla placené redaktory, fotografy a síť dopisovatelů. Noviny vycházely v aktuálním čase a byly distribuovány do tisíců domácností, knihoven, kulturních domů a dalších institucí. Vycházejí dodnes, ale postupně se staly jedním z mnoha projektů se všemi jeho neduhy, od mnohem menšího nákladu po nestabilní financování, které způsobuje osmiměsíční zpoždění ve vydávání, a samozřejmě bez stálých redaktorů. Otázka, zda mají tištěné noviny v době informačních technologií nějaké opodstatnění, je jistě legitimní.

V porevolučním období vzniklo také divadlo Romathan se sídlem v Košicích. S velkými nadějemi na vytvoření celostátní divadelní scény, která by měla silnou zájezdovou složku a mohla vystupovat od Bratislavy až po Čiernou nad Tisou. V roce 2002 přešlo divadlo pod Košický samosprávný kraj. Sny o celostátním působení se postupně rozplynuly a divadlo až donedávna sídlilo v nevyhovujících prostorách bez vlastní scény.

Romská inteligence, vědoma si potřeby prezentace vlastní historie, volala po vytvoření muzea a po několika pokusech po zřízení oddělení, které se věnují romské kultuře a historii ve vlastivědných muzeích, bylo nakonec v roce 2002 založeno Dokumentační centrum romské kultury na Slovensku při Slovenském národním muzeu. Později se transformovalo na Muzeum romské kultury na Slovensku Slovenského národního muzea a sídlí v Martině, jeho expozice je ve skanzenu slovenské vesnice v Jahodnických hájích, kde by informace o Romech nikdo primárně nehledal. Muzeum má pouze 2 nebo 3 zaměstnance a jeho činnost se nedá srovnávat s činností Muzea romské kultury v Brně.

Tím výčet institucí věnujících se Romům a romské kultuře končí. V Prešově jako výstup projektu stále funguje Dokumentačně-informační centrum romské kultury.

Přestože si na Slovensku deklarativně uvědomujeme, jak je důležité věnovat se romské historii, výzkumu jazyka, poznávání tradiční kultury a propagaci současné romské kultury, stát hraje mrtvého brouka. Cíle pro zařazení romské historie do vzdělávacích osnov se opakují ve všech strategických materiálech. Stejně jako podpora výzkumu romských reálií a romského jazyka, rovněž s cílem najít přístupy k překonávání jazykových bariér ve vzdělávání. Všechny tyto cíle zůstávají pouze na papíře.

Romská kultura má však významnou podporu prostřednictvím neziskových organizací a dotací na podporu kultury národnostních menšin. Do roku 2018 poskytoval dotace Úřad vlády Slovenské republiky ve výši přibližně 700 000 EUR (16,8 milionů korun). V roce 2018 vznikl samostatný Fond na podporu kultury národnostních menšin a pro romskou menšinu je vyčleněno přibližně 1 800 000 EUR (43,3 milionu korun). Fond od jeho vzniku provází řada problémů, které si zaslouží samostatný text.

V zásadě však platí, že dotace na kalendářní rok jsou na účty organizací vypláceny až v druhé polovině roku, což je překážkou pro průběžné financování mnoha aktivit. Prostředky nelze použít ani na platy a mzdy zaměstnanců, takže se NNO nemohou profesionalizovat. Podstatné však je, že struktura podpory projektů je pro všechny menšiny stejná, daná zákonem, a neodráží specifika, která jednotlivé menšiny mají. Nevládní organizace se tedy naučily dělat projekty tak, aby získaly prostředky. Například na Slovensku bylo v loňském roce z veřejných prostředků uspořádáno více než 80 neprofesionálních festivalů v celkové hodnotě asi 550 000 EUR (13,2 milionu korun) a asi 15 profesionálních festivalů v hodnotě blížící se 300 000 EUR (7,2 milionu korun).

Jistě si každý dokáže představit, jak pestrá je produkce na hudebních festivalech, která je však obvykle podřízena vkusu pořadatelů a obcí, kde se festivaly konají. Jistě nelze paušalizovat, ale obvykle se jedná o 1-2 dny zábavy, odpočinku od strastí všedního dne, ale bez šance obce někam posunout. Dalo by se říci, že jde o “projedené peníze”. Vedlejším produktem je sterotypizace romské kultury, kdy se prezentace redukuje na obraz zábavy, hudby a tance.

Co by se dalo dělat? Vybudovat instituce, které by dokázaly nestereotypně prezentovat romskou kulturu, které by dělaly výzkum, věnovaly by se jazyku, nabízely by veřejnosti relevantní informace o historii, poskytovaly by prostor romským vědcům a badatelům, pořádaly by diskuse, workshopy, vzdělávaly by…., jako to v České republice dělá například Muzeum romské kultury v Brně.

Část romské reprezentace, zejména ta, která vnímá, jak se dělá politika, chápe, že pokud něco chce, musí to být zahrnuto do strategických dokumentů pro realizaci veřejných politik a vládních usnesení. To je obtížná činnost, často opakované přesvědčování kompetentních o potřebě různých opatření. Podpora v tomto směru přichází z Bruselu, kde je existence kvalitních koncepčních materiálů podmínkou pro to, aby nám na řešení sociální situace Romů posílali prostředky z fondů EU. Opakovaně se však ukazuje, že koncepce zůstávají pouze na papíře a přístup státu se nemění.

Proto ani po třiceti letech od listopadu nemáme na Slovensku instituce, které by se systematicky a dlouhodobě zabývaly romskou kulturou. Protiromské postoje a stereotypní vnímání romské kultury je pak jen jedním z důsledků.