Můžeme spolu: Máme na výběr, zda budeme na ostatní zlí, nebo budeme žít s radostí, říká Marta Balážová

Od ledna 2017 pravidelně přinášíme rozhovory s lidmi, kteří dělají zajímavé věci, které zároveň pomáhají k tomu, aby se nám společně žilo dobře. Když jsme hledali název rubriky, tak mě oslovilo motto letošního Mezinárodního dne Romů „Můžeme spolu“. A tak jsme se s organizátory dohodli, že rubriku uvedeme pod stejným názvem.

Rozhovor s Martou Balážovou

Marta Balážová je zpěvačka, což víme všichni. To, co možná nevíme, je, že má mnoho zkušeností i s učením. Pracovala v Montessori školce, učila na konzervatoři a teď nově nastoupila do Komunitního centra v Praze. Na všech místech se snaží využít umění pro ty, kteří potřebují nějakou pomoc.

Co je podle Vás potřeba dělat, aby se nám společně žilo dobře?

Já jsem přes tu hudbu, hudbou žiju od dětství, dělám ji od svých patnácti let.  Myslím si, že hudba spojuje, umění celkově spojuje lidi, beze slov. A to je fakt v tomto světě možná dneska vzácný a takový lidi hledám velmi ráda a taky je i nacházím. Jsou to lidé, kteří přijímají hudbu beze slov a bez hodnocení. Takže si myslím, že hudba je spojující prvek, kterým se vyjadřuji já ze všeho nejradši.

Souvisí to s tím, co můžeme dělat spolu?

Já mám spoustu kamarádů mezi Čechy a jsou hrozně talentovaní a spolupracuju s nimi. Studovala jsem s nimi na konzervatoři a spolupráce pokračuje. Ne tak intenzivně, protože každý máme své projekty, ale myslím si, že občas jsou zapotřebí mezi námi lidi, kteří v kapele mají českou mentalitu, protože nás „Romáků“ je tzv. „dost“ – někdy by z toho možná nic nemuselo vzniknout, tak oni nás drží, teda alespoň mě. (směje se) A hlavně já miluju češtinu, miluju Zuzku Navarovou a její písničky a ona dělala českou muziku, ale mělo to v sobě hodně romství. Romství tam bylo v jejím podání krásné a vznešené.

Když mluvíte o romství, co to pro vás znamená?

Rytmus, energie, taková ta šťáva.

Vy se pohybujete plynule v obou komunitách – majoritní i menšinové. Je něco, co jste se díky tomu naučila a naopak něco, co musí člověk umět, aby to bylo možné?

Já jsem vyrůstala v rodině, kde mě rodiče neustále hnali k učení a k tomu, abych měla nějaké cíle, abych byla pilná. Od malička jsem chodila do gymnastiky, mažoretek, na housle, hrála jsem všude možně. Byla jsem hlavně v české komunitě. A těmhle lidem, kteří mě vedli, ať už to bylo v gymnastice nebo jinde, jsem moc vděčná. Kdybych vyrůstala v ghettu, tak to tak jednoduché určitě nebude.

Před nějakým půl rokem jsem začala učit na mezinárodní konzervatoři a tam jsem si uvědomila, že mi něco chybí, že pořád něco postrádám, co k mému životu patří. Já se mu musím nějak přiblížit a správně jej pojmenovat – „romský svět a vše co k němu patří“. V romském světě je mi v současné době obrazně řečeno „1,5 roku“, takže se s ním opravdu krůček po krůčku seznamuji a on se mnou.

Jsem hodně citlivý člověk, který cítí a umí se vcítit. Vzhledem “k mému věku v romském světě” potřebuju trošku více času to vše pochopit, nedělat unáhlená rozhodnutí, hodnocení, prostě nezanevřít na tu svoji komunitu, protože se mi tam dějí zajímavé věci.

Co je pro Vás romský svět?

Romskou mentalitu se učím vnímat malými krůčky a jsem opravdu na začátku v novém světě, který je pro mě v současné době velmi rozmanitý až někdy chaotický. Vždyť je mi 1,5 roku! (směje se). Takže se určitě spálím, popláču než se ze všeho ponaučím.

Často jsem slyšela, že v konfliktech uvnitř romské komunity je důležité slovo „paťiv“, co znamená pro vás?

No to je právě otázka, co je úcta? Pro každého člověka může slovo úcta znamenat něco jiného. Momentálně jsem trochu pokřivená a potřebuju si narovnat páteř a plně si uvědomuji, že některé moje reakce jsou pod vlivem spíše negativních emocí.

Domnívám se, že starší Roma by mohli mít větší pochopení, že každý umíme něco jiného. Každý jsme šli jinačí cestou, a kdo může soudit cestu?

Myslíte si, že je to generační záležitost?

Na základě mých současných zkušeností v romském světě, se domnívám, že ano, avšak je to o postojích a společnosti, kterou jste obklopeni.

Věřím v to, že nakonec po všech trnitých úskalích úspěchu i neúspěchu každému zůstanou ti jeho Andělé, kteří vás doprovází celý život. Důležité je neztratit tu svou cestu, i když se občas zabloudí.

Máte nějaké sny? Kdybyste měla kouzelnou hůlku, co byste vyčarovala?

V životě každého z nás přijdou chvíle, kdy si nejsme jisti sami sebou. Tolikrát jsem ztratila nit, neviděla cestu a při jejím hledání se chovala bezohledně k sobě i k ostatním. Uvědomila jsem si však, že máme na výběr, když se ráno podíváme do zrcadla sami sobě do očí, je to na nás. Chceme být sami na sebe zlí? Chceme být zlí i na ostatní? Nebo budeme žít s radostí? Tančit, hrát a zpívat? Já, jsem si vybrala lásku. Ta nás drží pohromadě, mě a Tebe a Tebe a všechny z nás. Tak proč jí nepředat dál? Proč tu radost nevzít a nenabídnout jí všem? Mám okolo sebe spoustu lidí, pro mě jste  „ANDĚLÉ“  a  ANDĚLŮM je jedno, jakou máme barvu.