Nepřetržitě žila se svou bolestí, vzpomíná na Ceiju Stojku editorka jejích knih
V lednu roku 2013 zemřela ve věku 80 let CEIJA STOJKA. Co všechno nám zanechala! Do svých textů i maleb promítla své zkušenosti, šťastné i ty bolestné. Zanechala po sobě dílo, které vypráví o romském údělu a s jehož pomocí bojovala za to, aby se nikdy nezapomnělo na zločiny páchané na jejím milovaném národu.
S Ceijou jsem se seznámila v roce 1986 během rozhovoru s její sestrou Katharinou. Vedly jsme krátký a intenzivní rozhovor o jejích zkušenostech z koncentračních táborů. Ceija se mi zmínila o rukopisu své knihy. Během jedné z mých prvních návštěv u ní doma mi text předala a v roce 1988 vznikla kniha Wir leben im Verborgenen (Žijeme ve skrytu, česky vyšlo v roce 2008, pozn. překl.). Titul velice výstižně popisuje situaci Romů a Sintů po roce 1945, kdy se ze strachu z diskriminace a znevýhodňování téměř stáhli z veřejného života. U rakouské veřejnosti zažehla kniha první jiskru, díky které docházelo k postupnému sebeorganizování Romů a Sintů a jejich otevírání se směrem k veřejnosti. V prosinci 1993 byli Romové v Rakousku uznáni jako národnost.
S Ceijou jsme se po tomto setkání začaly přátelsky stýkat. Postupem času nás spojily další knižní a filmové projekty, které jsme společně realizovaly během následujících 25 let. S vydáním první knihy se rozběhla i Cejina kariéra. Začala též malovat a své obrazy představila na mnoha výstavách po celém světě. Navíc se stála protagonistkou celovečerního filmu Ceija Stojka – Porträt einer Romni (Ceija Stojka – portrét Romky, pozn. překl.) pojednávající o její životní cestě, i filmu s názvem Unter den Brettern hellgrünes Gras (Pod prkny je svěží tráva, pozn. překl.), ve kterém sugestivně líčí dobu svého pobytu v koncentračním táboře Bergen-Belsen. Okruh jejích přátel se stále zvětšoval, sahal od Japonska po Spojené státy. Její knihy byly přeloženy mj. do italštiny, nizozemštiny, češtiny a japonštiny. Ceija se stála ambasadorkou romské historie a kultury. Její přítomnost a charisma možná přispěly ke zmizení nejednoho předsudku.
U Ceiji jsem si vážila její velké otevřenosti, kterou během života projevila vůči mnoha lidem. Otevřená ale byla i sama vůči sobě. Nepřetržitě žila se svou bolestí, hleděla jí tváří v tvář. Myslím, že právě její bolest jí dávala sílu znovu a znovu mluvit o svých zkušenostech z koncentračních táborů, jako by o nich mluvila poprvé. Stále znovu mě překvapovala skutečnost, že – přes hrůzy, které prožila – nebyla nenávistná. V jejích textech i vzpomínkách nezaznívala žádná obviňování. Když jsem se jí jednou na to ptala, její odpověď zněla, že kdyby nenáviděla pachatele a pachatelky, nemohla by pociťovat v životě radost. Ceija se spolehla na to, že pachatelé dostanou svůj trest od boha.
Množství Ceijiných přátel, mě nevyjímaje, si vážilo její spontaneity, podnikavosti a projevu často okořeněného špetkou drsného vídeňského humoru. Měla talent naslouchat a udílet rady. Krom toho skvěle vařila, a když k ní šel člověk na návštěvu, stály její kulinářské skvosty již připravené na sporáku. Měla jsem ráda i elegantní a originální styl, který si zachovala až do vysokého věku, její vždy znovu překvapivé, nekonvenční názory, a nepřeberné množství zkušeností, které sesbírala a reflektovala. Nepoznala jsem dosud nikoho, kdo by znal lidi tak dobře jako Ceija.
Dílo, které po sobě zanechala, je dodnes aktuální a má čím dál větší dopad. V roce 2014 vyšla obsáhlá kniha Ceijiných obrazů s názvem Sogar der Tod hat Angst vor Auschwitz (Dokonce i smrt má strach z Osvětimi, pozn. překl.) od Matthiase Reichelta a Lith Bahlmannové, doprovázená dvěma výstavami v Berlíně. V americkém Seattlu se v rámci projektu Music of Remembrance bude v květnu konat premiéra multimediální kompozice skladatelky Mary Kouyoumdjianové s názvem To open myself, to scream (Otevřít se, křičet, pozn. překl.). V jihofrancouzské Marseille se bude už v březnu a v dubnu pořádat velká výstava se scénickými čteními z Ceijiny knihy Träume ich, dass ich lebe? (Sním o tom, že žiji?, pozn. překl.) přeložené do francouzštiny.
Tahy štětcem, které Ceija umisťovala na svá plátna, a občas poněkud vzpurná písmenka, která vkládala na papír; to vše tvořilo obrazy, které nám dokázaly zprostředkovat její zkušenosti. Jednoduše a působivě vyprávějí o životě Romky poznamenaném hlavními politickými proudy minulého století. Její obrazové světy však zároveň stále znovu sdělují, že její osud nebyl jen osudem jednotlivce.
