Spisovatelka Oksana Marafioti považuje tvůrčí proces za zjevení. Na mě zase jako zjevení působilo setkání s ní – je to žena krásná, charismatická, přemýšlivá i rezolutní v postojích. Její kniha American Gypsy: A memoir by podle všech indicií mohla znamenat průlom v dosavadním kánonu romské literatury a nasměrovat ji ze sféry drobnější prózy a poezie na cestu plnohodnotného „velkého románu“ ve smyslu tradiční literatury euroatlantického prostoru. O psaní, politickém klimatu a Romech v Americe jsme si povídaly na půdě Americké ambasády v Praze.
V jednom TV interview mluvíte sama o sobě jako o Cikánce („Gypsy“). Předpokládám, že jste tím chtěla přiblížit pojem americkému divákovi, který termín „Rom“ spíše nezná. Co je podle vás příčinou faktu, že i v politicky korektních Spojených státech je dosud běžné používání označení „Gypsy“?
Američané obvykle ani netuší, že Romové jsou etnická skupina. Domnívají se, že jde o styl života. Řekla bych, že většina Romů u nás používá střídavě stejnou měrou oba pojmy – Rom i Cikán, často hlavně proto, aby byli ostatní v obraze. Já sama, když s někým mluvím nebo když přednáším, používám obvykle ze začátku termín „Gypsy“ a pak volně přejdu k označení „Rom“, přičemž se mezitím snažím přiblížit druhé straně rozdíl mezi oběma pojmy. Bohužel fakt, že Romové nemají v americké společnosti stále prakticky žádné slovo a jednotný hlas ani v politické ani sociální oblasti, mi moc nepomáhá. Naše nulové zastoupení v těchto sférách se pak prolíná do procesu stagnace v otázce toho, jak nás vnímá veřejnost a obecné mínění.
Jak jste vnímala kontroverzní americkou TV show „Moje velká tlustá americká cikánská svatba?“ Jak je podle vás možné, že zrovna v politicky důsledně korektních Spojených státech čelí Romové stále tolika předsudkům?
To je podle mého názoru hrůza. Mé výhrady k téhle show se zakládají i na osobních zkušenostech s jejími producenty z doby, kdy show teprve vznikala. Když dělali k tématu první rešerši, kontaktovali mě a chtěli po mně rozhovor. Nejdřív tvrdili, že chtějí americké veřejnosti představit „skutečné Romy“. Byla jsem tehdy úplně naivní. Ze začátku jsem byla nadšená, brala jsem to jako šanci, jak se zbavit stereotypů a mýtů, které nás Romy táhnou ke dnu už takovou dobu. Můj optimismus vzal ale brzy za své. To, o co šlo producentům ve skutečnosti, bylo sehnat nějaké romské figuranty, kteří by jim posloužili při výrobě senzace. Chtěli je zneužít k potvrzení všech existujících stereotypů o Romech. Účast v pořadu jsem odmítla a napsala jsem jim dopis, ve kterém jsem naléhala na to, aby změnili přístup a zaměřili se raději na úspěšné a uznávané Romy. Tzv. Reality TV ovšem samozřejmě nemá s realitou takřka nic společného, Zato toho má hodně společného s vyděláváním peněz. Je to prostě byznys. A jako takový se show nakonec vyvinula do podoby, která hlavně předvádí nejrůznější kontroverze a „šokantní momenty“, které lépe prodávají.
Vracíte se někdy do rodné Litvy nebo do Ruska, kde jste vyrostla? Považujete je za domov?
Zatím jsem znovu nenavštívila ani jednu z nich. Do Spojených států jsem se přistěhovala, když mi bylo 15 let, takže to vnímám tak, že jsem tam vyrostla a patřím tam svým způsobem víc než do Ruska nebo do Litvy.
Jak vnímáte současný politický kurz velkých světových mocností: Ruska, USA, Číny..? Mohou znamenat nějakou hrozbu?
Obecně se domnívám, že vláda by neměla nikdy odbočit z cesty hlavního účelu své existence: zajistit blahobyt svých občanů. Lidé u moci často zapomínají na tuto svou základní roli. Tvrdí, že vládnout je složité. Já se ale domnívám, že důvodem toho, že musí čelit těmto tzv. komplikacím, je zejména jejich neschopnost mít neustále na paměti, že jejich úkolem není ani vládnout ani přistupovat ke své práci jako k byznysu. Rolí politika je služba občanům.
Považujete za hrozbu pro demokracii nově zvoleného prezidenta Spojených států Donalda Trumpa? Myslíte si, že by jeho působení ve funkci mohlo nepříznivě ovlivnit situaci menšin v USA?
Znám mnoho lidí, v nichž Trumpova rétorika během prezidentské kampaně, zaměřená na různé formy netolerance, vzbuzuje obavy. Podněcování k sociálnímu a kulturnímu vylučování konkrétních skupin se v zemi, zrozené z různorodosti, jeví jako zcela nemístné. Stále však přetrvává naděje, že zvolený prezident se ve své roli bude nějak vyvíjet a prokáže se jako lídr, jehož prioritou je blaho jeho země neboli stav, jehož lze dosáhnout výhradně podporou a prosazováním tolerance a pěstováním solidarity.
Máte přehled o dalších slavných či úspěšných Romech ve světě? Je vám někdo z nich výrazně blízký?
Obdivuji své prarodiče i rodiče za to, že nikdy nestrpěli žádné předsudky. Jsou mými největšími vzory jako lidé i jako umělci. Velkou slabost mám i pro Vrtannese Papaziana, arménsko-romského spisovatele z počátku 20. století. Seznam všech úspěšných Romů by byl ovšem příliš dlouhý. A nebyly by na něm jen proslulé osobnosti veřejného života, jako byl Django Reinhardt nebo básnířka Papusza, ale též spousta současných osobností, některé z řad mých přátel, které se neúnavně berou za sociální rovnost menšin.
Čím je pro vás psaní? Někteří spisovatelé vidí rovnítko mezi psaním a vlastní existencí. Jaký význam má pro vás?
Pro mě je psaní hledáním toho, kdo jsem v samém jádru. Jako dítě jsem znala sama sebe docela dobře, ale jak jsem rostla, tahle vrstva mé identity se ocitala pod nánosy dalších „já“, získaných prostřednictvím životních zkušeností. Zajímavá byla zejména moje reakce na ně. Teprve když jsem se začala pořádně věnovat psaní, uvědomila jsem si, jak obtížné je vyjádřit to, co bych skutečně chtěla říct. Musela jsem se ponořit velmi hluboko do vět, abych dokázala vytáhnout z té změti vlastní, prvotní hlas. Zpočátku to byl pěkně frustrující proces, který šel často ruku v ruce s úzkostí. Brodit se při hledání „já“, které není zmatené různými vnějšími vlivy, všemi těmi prvními pokusy, vyžaduje dost tvrdou práci. Přeci jen je to ale čím dál snazší. Psaní je pro mě neustálým zjevením.
Máte nějaké literární vzory? Čí tvorbu obdivujete?
Jeden z prvních velkých autorů, které jsem četla už jako dítě, byl Michail Bulgakov. Lásku k němu chovám dodnes. Cituplná obraznost jeho jazyka mě pokaždé strhne. Je pravděpodobně jediným spisovatelem, jehož knihy jsem četla mnohokrát za sebou a z každé další četby jsem si odnesla nějaký nový poznatek.
Který jazyk považujete za svou mateřštinu? Učíte své děti romsky?
V dětství jsem se učila souběžně romsky, rusky a arménsky. Maminka není Romka, takže po rozvodu mých rodičů se doma přestalo romsky mluvit a poměrně brzy jsem tak bohužel většinu z naučeného zapomněla. Mé děti jsou naštěstí odhodlané se „romanes“ naučit. Dokonce chtějí, abychom se učili společně!
Romové nemají žádné geograficky vymezené území, chcete-li, domov nebo vlast. S čím se vám osobně asociuje pojem „domova“?
Fyzickou lokalitu jako takovou jako domov nevnímám. Pro mě je domov něco, co si nosím uvnitř sebe bez ohledu na to, kde zrovna žiju. Mým domovem je společné dědictví, které určuje, kým jsem. V tomto smyslu je domov každé místo, kde se cítím šťastná.
Zabýváte se stále ještě filmem a kamerou? Který z vašich mnoha talentů a zálib vás v současnosti nejvíce zaměstnává?
S filmem jsem teď nepřišla do styku už víc než 10 let. Momentálně soustředím svou energii na psaní a výuku kreativního psaní a literatury na univerzitě v Las Vegas. Ze všech prací, do kterých jsem kdy „fušovala“, jsou mi tyhle dvě zdaleka nejmilejší.
Co pro vás znamená být Romkou? Patří pro vás romství, v řadě všech ostatních identit, mezi tu významnou?
Být Romka je pro mě synonymum k „být spisovatelka“. Neboli vědět, kdo jsem. Jako pro Romku je pro mě stěžejní stát si umanutě za svým, protože je velice snadné se ztratit v přílivových vlnách něčích domněnek a pověr. Tenhle proces mě v mém romství posílil. Být Romkou má pro mě velký význam. Kdyby bylo možné zmapovat mou osobnost na způsob mapování planety Země, romské dědictví by zabíralo většinu území. Myslím, že takovou mapu rozličných kultur a národností má každý člověk a že je nosíme vždycky při sobě. Utvářejí nás a tvoří i naši kolektivní identitu. Proto bychom o ně měli pečovat také my.
