Před třemi týdny se v Praze a v Plzni konal festival Dny Jeruzaléma, který již několik let prezentuje kulturu tohoto rozděleného blízkovýchodního města. Do jeho bohatého programu zařadili organizátoři vystoupení palestinského rapera Muhammada Mughrabiho. A aby to nebyl „jen tak obyčejný“ arabský hiphopový večírek, přidali k němu Refewa, stoupající romskou hvězdu českého rapu.
Povídali jsme si spolu o uprchlickém táboře, ve kterém Muhammad žije, o rapování v romštině a arabštině, o poslání umělců a kulturním bojkotu.
Muhammade, mohl bys mi popsat zásadní „zastávky“ tvého života, které tě dovedly až sem na Dny Jeruzaléma v Praze?
M: Vyrostl jsem v uprchlickém táboře, kam přišli moji rodiče v roce 1967 a já tam žiji dodnes. Začal jsem rapovat asi před 10 lety, kdy jsem utvořil crew nazvanou G -Town. S tou už přibližně 3 roky nejsem, teď vystupuji s formací Alif, se songy, které mohli diváci slyšet dneska tady.
Stal se uprchlický tábor pro tebe normálním místem k životu nebo je tvým cílem se odtamtud dostat?
M: Chci se odtamtud dostat, chci žít lepší život. Normálně, když se řekne „uprchlický tábor“, představíte si něco, kam se můžete dostat jen v tom nejhorším případě, kde možná budete muset být třeba 3 roky, ale ne víc. Že pak půjdete zpět. Ale v našem případě to je trochu jiné. Tenhle tábor tam je už přes 50 let, takže nikdo už neví, jak se odtamtud dostat. Nikdo neví co dělat. Já se to snažím vyřešit skrze hudbu. Na střední škole jsem začal poslouchat house a hiphop, ale nic jsem o tom nevěděl. Nerozuměl jsem slovům, ale ta hudba se mi moc líbila a pak jsem si najednou uvědomil, že se dá rapovat i arabsky Zkusil jsem si nahrát doma na počítači nějaké vlastní písničky a ty se staly velmi populární. Nikdo předtím v Jeruzalémě nerapoval arabsky! Lidi mi začali říkat: „To je ten raper.“ Tak jsem si řekl, proč by ze mě nemohl být raper?
“Byl jsem takový „mezinárodní občan“, všemi milován, všemi nenáviděn. Vždycky byli lidé, co neřešili a lidé co řešili.”
Refewe, co ty? Máš podobný příběh? Skrze hledání cesty z drsného prostředí si se dostal k rapování?
R: Na mě mělo velký vliv to, že nejsem „Čech krví“. Sice samozřejmě jsem český občan, ale máma je napůl Romka a napůl Česka a otec je trochu Slovák, trochu Maďar a trochu Rom. Tudíž jsem byl takový „mezinárodní občan“, všemi milován, všemi nenáviděn. Vždycky byli lidé, co neřešili a lidé co řešili. Tohle mě určitě hodně ovlivnilo.
Druhá zásadní věc na mojí cestě k rapu, potažmo ke Dnům Jeruzaléma je, že rap jsem poslouchal snad od narození. Třeba album „36 chambers“ (debutová deska kapely Wu-Tang Clan – pozn. aut.) jsem slyšel určitě už ve 4 letech.
Jak jsi se k hiphopu dostal?
R: Poslouchal ho můj starší bratr. A co mě ještě hodně změnilo? Cigarety jsem kouřil už od mala, ale drogy jsem nikdy nebral. V textech mám pořád narážky na drogy, protože v místě, kde jsem bydlel, v nich hodně lidí lítalo a já to nesnáším.
Taky často rapuji o svojí mámě, protože jsem vyrůstal jen s ní. Strašně moc si jí vážím! Nejsem nějaký syneček, co má prostě rád mámu, i když samozřejmě mám cit pro sentiment, ale moje máma zvládla fakt nemožný. 15 let v kuse dělala denně šestnáct hodin, možná kromě neděle, kdy dělala jen osm hodin, a ještě k tomu chlapskou práci… Přitom dokázala vychovat mě a bráchu. A to tak, že jsme neměli žádné problémy ve škole, neměli jsme problém s integrací ani nic dalšího. Prostě obstála za jedna.
Poslední, co je zásadní, že jsem hodně výbušný. Potřebuju vybíjet svojí energii, takže mám v textech hodně agrese. Ale nejsem nějaký násilník, nemám rád zbraně, nikdy bych nikoho nenapadl, jen se snažím lidi vybídnout k tomu, aby se – a tím nemyslím fyzicky! – nenechali zatlačit do kouta.
FOTOGALERIE
Tvoje máma je poloviční Romka, ale doma jste romsky nemluvili, že jo?
R: Ne, umím nějaké fráze, ale nemluvili jsme.
Myslím to třeba tak, že Muhammad říkal, že pro něj bylo důležité rapovat v arabštině. Pro tebe to tak nebylo?
R: Já romsky plynule neumím, takže to pro mě nebyla varianta. Nevím, třeba kdybych uměl, tak možná, ale romština není úplně můj obor.
M: Je důležité používat jazyk místních lidí. Kdybych zpíval jenom anglicky, tak ve čtvrti kde bydlím, by mi nikdo nerozuměl.
To chápu, ale pokud budete rapovat anglicky, tak se pravděpodobně můžete více proslavit, máte možnost oslovit větší publikum.
M: To není pravda. Podívej se třeba na toho korejského rapera, ten zpívá korejsky, což je jazyk, který skoro nikdo neovládá a přitom je strašně slavný.
R: Já nevím, přijde mi, že je logicky větší šance uspět, když budeš zpívat anglicky.
M: Nejlepší je rapovat v mateřštině i v angličtině, protože angličtina je mezinárodní. Když přijedu do ČR, tak česky zpívat nebudu, ale angličtině rozumí lidi všude.
“Oni prostě vůbec netuší, jak žijeme, protože se koukají jen na zprávy a tam říkají úplné blbosti.”
Oba jste vystoupili na Dnech Jeruzaléma, tak vás chci poprosit o nějaký komentář k tomu festivalu. Proč jste se rozhodli zde vystoupit?
M: Věřím, že umělci mohou skrze svoje díla říct hodně o tom, odkud jsou. Já jsem z Jeruzaléma, který je strašně rozmanitý a proto ho rád představuji lidem.
R: Je super, že jsem tady mohl vystoupit. Má pro mě symbolický význam, že můžu sdílet svůj rap. Muhammadův rap je kvalitní a jsem rád, když lidi, se kterýma vystupuji, nejsou jenom nějací trendy rapeři, ale jsou opravdoví.
M: Moc jsem si to užil a myslím, že diváci také! Zážitky, které získávám, když vystupuji, nikdy nezapomenu. Vždycky si budu pamatovat tuhle chvíli, kdy sedím s Refewem v Praze a povídáme si. Člověk se pořád učí, každou novou zkušeností a to je skvělé!
Chci se vás obou zeptat, co si myslíte o kulturním bojkotu? V dnešní době to je na území Jeruzaléma poměrně populární téma, tak bych chtěla slyšet váš názor na bojkot skrze kulturu obecně? Jaká si myslíte, že má být role umělce v takových chvílích?
M: Na tohle mám poměrně radikální názor a hodně lidí se mnou nesouhlasí. Podle mě umění vždycky bylo takovým průvodcem zemí, ze které pochází. Pokud nebudeš poslouchat českou hudbu, nepochopíš jaké to tu je. Věřím, že bojkotovat izraelské nebo palestinské umění nemá cenu a já se do toho rozhodně nezapojím. Tím se ztrácí i ta téměř neexistující komunikace mezi Izraelem a Palestinou. Už takhle o sobě tyto dvě skupiny téměř nic neví, protože mezi námi je zeď. Mým úkolem je říkat pravdu o tom kdo jsem, co chci a veřejně obhajovat svůj pohled na svět, který může reprezentovat další – mně podobné – lidi. Většina se jen kouká na televizi a přebírá informace odtamtud, ale ty nemají s realitou nic společného. Lidé spolu musí víc komunikovat! Role umělce je vypravovat příběhy, popisovat, jaké věci opravdu jsou.
Co ty Refewe? Co si myslíš o poslání umělců?
R: Rapem můžu hrozně moc sdělit. Když se koukám kolem sebe a vidím něco, s čím nesouhlasím, tak mým úkolem – jako umělce – je na to upozornit.
Poslední otázku a pak už vás nechám, ať si užijete zbytek večera! Můžete nějak popsat, o čem jsou vaše texty? Držíte se nějakých zásadních témat?
R: Prostitutky, drogy a peníze, přece ne?!
M: Chci říkat pravdu. Lidé se mě bojí, protože vědí, že jsem z uprchlického tábora. Zpívám o tom, že i v uprchlickém táboře můžeme žít normální životy – skládáme hudbu, pořádáme párty. Mám jednu písničku, kde říkám „Na mojí střešní terase každý pátek grilujeme.“ Ukazuji pozitivní stránky našeho života, prezentuji opravdovou tvář mladých Palestinců a ne takovou, jak jí představují média. Vždycky když jedu do Evropy, tak se mě lidé ptají, jaký je život v uprchlickém táboře, jestli vůbec třeba mám internet. Oni prostě vůbec netuší, jak žijeme, protože se koukají jen na zprávy a tam říkají úplné blbosti. Myslím, že rap je takové CNN obyčejných lidí. Pokud tě opravdu zajímá co se někde děje, poslechni si lokální rap.
