Olga Fečová: V 60 udělala řidičák, v 65 odmaturovala. Je idolem mnohých Romů

Olga Fečová se narodila za války do silných romských rodů na východním
Slovensku. Tam zažila tradiční život, ze kterého čerpá dodnes, přestože se
rodina po válce přestěhovala do Prahy za prací. Pochází ze vzdělané muzikantské
rodiny, hudba i škola byla tedy v jejím životě všudypřítomná.

Ona sama ale v
mládí dokončila jen základní vzdělání, chtěla především pečovat o blaho svých
blízkých, zatímco oni sami studovali nebo se věnovali kariéře.

„Já jsem se
vždycky vlastně starala o ostatní a na sebe jsem furt neměla čas,” říká. Když
odrostly i její děti, rozhodla se to změnit. „V šedesáti jsem si pak řekla:
,Holka, už bys sis mohla taky udělat čas na sebe.` A udělala jsem si řidičák,”
směje se a s ironií dodává, že nyní funguje v systému pětiletek. V 65 letech
složila maturitu, v 70 se naučila na housle a v 75 letech začala malovat.

Vedle
celoživotní práce v továrnách a úklidu se však spolu s celou svou rodinou
věnovala dětem. I přesto, že měla jen základní vzdělání, si dodělala pedagogické
minimum a působila dlouhá léta jako asistentka pedagoga. S manželem, slavným
hudebníkem Josefem Fečem, pak provozovali několik dětských souborů, například v
Neratovicích nebo Krupce, kde se snažili dětem nabídnout smysluplnou
perspektivu. Pokračuje i po jeho nedávné smrti, za pomoci dcer i vnoučat.

Dále
neúnavně jezdí po Česku a pracuje s dětmi, je také jednou z vůdčích osobností
romské feministické sítě Manushe. Dnes se spolu s dcerami věnuje dočasnému
pěstounství, kdy po jeden rok připravují odložené novorozence pro adopci. Během
posledního roku utrpěla řadu úrazů, z nichž se jen pomalu zotavuje. Elán ani
plány ji však neopouštějí. „Já jsem za dětma jezdila i v krunýři,” směje se. Za
své celoživotní nasazení a kulturní přínos jí bylo vloni uděleno prestižní
ocenění Roma Spirit.

Šestasedmdesátiletá Olga Fečová, za svobodna Demeterová, pochází z významných
romských rodů z východního Slovenska. Narodila se v Kochanovcích nedaleko
Humeného. Zdůrazňuje, že v rodině jejího otce bylo vždy velmi důležité vzdělání,
přestože pak často velmi tvrdě dřeli, nejčastěji v tradičních romských
profesích.

„Naše osada měla asi dvacet třicet domků a každý měl nějaké to své
řemeslo. Navíc byli muzikanti. Přes týden chodili do práce, přišel pátek a to se
chodilo hrát,” vypráví. Babička paní Fečové z maminčiny strany byla z
Podkarpatské Rusi a byla dcerou takzvaného grófa. Patřila jí celá vesnice. Měla
velký dům a snad všichni lidé ze vsi pracovali na jejím hospodářství. Prarodiče
měli dvě děti. Vedle matky paní Olgy ještě syna, který byl studovaný v cizině a
ovládal několik jazyků. Vzdělaný byl i otec Olgy Fečové, což se promítlo také do
následné životní dráhy rodiny. Jemu samotnému šla velmi dobře matematika, udělal
si vyšší vzdělání a měl odjet studovat z východního Slovenska do Prahy. Babička
paní Fečové ho však nepustila, měla o něj strach. „Tehdy to byla hrozná dálka,”
říká.

Český sen

Olga Fečová vyrůstala podle svých slov v tradičním romském prostředí plném
řemesel. Chodila do kovárny, s babičkou chodila sbírat bylinky.

„Večer se
vytáhly nástroje a hrálo se venku u ohně. A u nás hrály i ženy,” vzpomíná a
dodává, že tehdy bylo běžné, že všichni pracovali. Po válce byli podle ní Romové
nadšení a do Čech za prací se vyloženě hrnuli. Takhle se ve svých pěti letech
vydala za novým životem i ona se svými rodiči a sourozenci. „Ne proto, že bychom
se na Slovensku neuživili, ale moji rodiče se brali tím způsobem, že s tím ani
jedna z rodin nesouhlasila,” vysvětluje pravé důvody odchodu.

Demeterovi tak na
konci 40. let přijeli vlakem na tehdejší Wilsonovo nádraží, kde se jich ujali k
tomu určení pracovníci a přidělili jim byt.

„Nás ubytovali v pavlačovém domu Na
Františku, kde bydleli další Romové. Jiní bydleli v Holešovicích, další v
Libni,” vypráví. „Pro Romy byla Praha v té době Amerika. Sice tu byla po válce
bída, ale bylo tu bydlení a práce. Lidi byli nadšení, pracovali a chtěli se
postavit na vlastní nohy,” říká. Nově příchozí pak společně chodili v centru
Prahy do Kozí ulice na kurzy češtiny. A postupně se tak seznamovali s ostatními
Romy, kteří podobně jako oni v Praze začínali. Přátelili se, jezdili společně na
výlety. A také se zformovala kapela, která mimo jiné vystupovala ve slavném
propagandistickém filmu minulého režimu Můj přítel Fabián. „Na cimbál tam hraje
můj táta,” zmiňuje paní Fečová. Tatínek Olgy Fečové měl trafiku v centru Prahy,
o volnu navíc doučoval matematiku, maminka zapalovala a zhasínala pouliční
plynové lampy. „Bylo to krásné. Ráno jsme brzo vstávali a chodili jsme zhasínat.
Byla na to taková dlouhá tyč. My jsme měli na starost například Karlův most,”
vzpomíná.

Hudba neustále naplňovala také domácnost Demeterových. Snad každý den se u
nich po práci scházeli různí Romové a společně nacvičovali společná vystoupení.
Tím ale zájem o kulturu nekončil. „Náš táta měl strašně rád básně a pořád nám
něco předčítal,” popisuje.

Čas  na sebe

„Já jsem se vždycky vlastně starala o ostatní a na sebe jsem furt neměla
čas,” vystihuje Olga Fečová svou podstatu, která se projevila už v pubertě, kdy
namísto studia zůstala doma, aby pečovala o domácnost i své mladší sourozence.
Pak se vdala za slavného muzikanta a skladatele Josefa Feča, přišly děti.
„Všichni kolem mě jsou vystudovaní, ale já jsem měla jen základku,” pokyvuje
hlavou. „V šedesáti jsem si pak řekla: ,Holka, už bys sis mohla taky udělat čas
na sebe.` A udělala jsem si řidičák,” směje se. V té době pracovala ve škole v
Nuslích jako asistentka pedagoga. Přestože měla základní vzdělání, udělala si
pedagogické minimum, aby tu práci mohla vykonávat. Protože vždy ráda pracovala s
dětmi, a považovala jejich vzdělávání za zásadní, snažila se zapojit, kde se
dalo.

„Pak si říkám: ,Holka drahá, dělej se sebou něco.` A pustila jsem se do
studia a po letech i maturity,” vypráví. Jak přiznává, měla to v té době velmi
těžké, protože vedle dvou zaměstnání a dálkového studia rekonstruovala dům a do
toho náhle vážně onemocněl její manžel. „Vždycky jsem se ale těšila, až bude
pátek a já zase pojedu do školy. Bavilo mě to,” shrnuje. Odmaturovala v 65
letech.

„Jedu v takových pětiletkách,” usmívá se. Naráží na skutečnost, že v 70
letech začala hrát na housle. „Říkala jsem si, že mám celou rodinu muzikantskou,
a sama jsem úplný antitalent. A tak jsem si dala slib, že si aspoň jednu skladbu
se svou rodinou zahraju,” říká. „Uprosila jsem manžela, který při mém hraní
hrozně trpěl a dával hlavu pod peřinu, aby mě to naučil,” vypráví. A o svých 75.
narozeninách pak pro ni speciálně napsanou skladbu spolu s kapelou před dvěma
stovkami diváků v Divadle v Korunní zahrála. Vloni, po uplynutí další pětiletky,
se Olga Fečová dala do malování. Uskutečnila už několik výstav, jedna z jejích
maleb je ve sbírkách Muzea romské kultury v Brně. Ve své tvorbě se věnuje
zejména zachycování romantického pohledu na dřívější způsob života Romů.

Za svůj život ale vystřídala řadu dělnických profesí. „Za komunismu jsem
dělala v továrně. Než přišly děti, dělala jsem v Rudém právu, kde jsem osazovala
mašiny. Byly to šestikilové role. Bavilo mě to. Mě bavily všechny práce,” říká.
Po mateřské se rozhodla jít do úklidu, aby měla na dcery a jejich výchovu čas.
Nastoupila tedy k OPBH. „A mezitím jsem dělala asistentku pedagoga,” dodává.

Děti, všude samé děti

Dalo by se říct, že stejně jako manžel Josef zasvětil svůj život hudbě, Olga
ho věnovala zejména romským dětem. V roce 1996 založili s manželem dětský soubor
Čhavorikaňi Luma v Neratovicích, který sestával z asi šedesáti dětí. Soubor
jezdil po celém Česku po koncertech a představeních. Do jeho činnosti se
zapojila také celá rodina Fečových, včetně obou dcer paní Olgy. Funguje dodnes.
„Dnes mají ty naše děti už své děti a chodí do souboru společně. Vloni jsme měli
dvacetileté výročí,” uvádí.

Olga Fečová říká, že s manželem vždy chodili tam, kde bylo potřeba. Proto
před 7 lety odešli z Neratovic a nastěhovali se do severočeské Krupky, kde žije
početná romská komunita. I tam začali dělat s dětmi – opět zejména taneční a
hudební produkci. „Já sama jsem tam jezdila ty děti z Berouna učit,” říká
Ludmila Fečová, dcera paní Olgy. „Bylo tam moc pěkné, že nám do souboru chodily
jak děti podnikatelů, tak ty z nejchudších rodin. A ty rozdíly se tam stíraly.
Zejména při vystoupení, kdy měly všechny jednotné oblečení,” doplňuje.

„Měli jsme to tam dobře rozjeté, ale manžel bohužel před dvěma roky zemřel,”
říká paní Olga posmutněle. A tím její aktivní angažmá v Krupce skončilo, jelikož
s sebou neslo velmi bolestivé vzpomínky. „Tehdy jsme dělali velké zkoušky, já
sama jsem jezdila do Krupky děti učit, na velké společné vystoupení o Vánocích,”
vzpomíná Ludmila. „A nám tam taťka zemřel při zvukové zkoušce, patnáct minut
před představením. Takže se to už neuskutečnilo. Ani potom,” vysvětluje.

Josef Fečo byl jedním z nejslavnějších romských hudebníků a skladatelů u nás.
Na konci 60. let založil populární romskou kytarovou kapelu Roma Star, se kterou
natočil desku. Psal také básně, povídky, eseje nebo operety a divadelní hry,
které často následně nacvičoval s romskými dětmi pod vedením své rodiny. „My v
tom žijeme celý život. U nás byly nějaké hudební zkoušky pořád,” směje se
Ludmila, která hraje na housle, klavír, kytaru i saxofon. „Takže různí chlapi
chodili do práce a z práce přišli rovnou k nám,” dodává. „Mně bylo 13, těm
chlapům 50 nebo 60 a my jsme každý den několik hodin cvičili. Táta zavelel a
bylo,” vzpomíná. Vyzdvihuje také ale úlohu matky Olgy. „Taťka byl hrozně nadaný
a talentovaný, ale kdyby neměl mamku, která byla jeho organizační složka, tak by
to nezvládl. On měl svůj svět. To praktické jsme řešili my. Taťka něco napsal,
já jsem to hudebně uchopila, synovec k tomu udělal aranž, mamka navrhla kostýmy,
se sestrou jsme udělali sbory a najednou to bylo,” vysvětluje. S ironií a
nadhledem mluví o svém vztahu s manželem také Olga. „Na prvním místě byly housle
a dlouho byly housle. Pak jsem byla já a pak děti,” dává se do smíchu a dodává,
že děti miloval, ale běžně vedle dvou zaměstnání v továrnách, zkoušení a hraní
po interhotelech neměl čas. „To vždycky přišel tak ve dvě nebo ve tři ráno a v
šest už šel zase do práce,” vysvětluje.

Nezastavitelná

Paní Fečová nyní pomáhá svým dvěma dcerám s dočasným pěstounstvím. „Ony se
narodí, my si je přivezeme z porodnice, pak je rozmazlíme a milujeme je,” usmívá
se, zatímco pomrkává po jednom ze svěřených batolat. „Pak se jim snažíme najít
dobrou rodinu a zatím se to podařilo,” pokračuje. Dítě mohou mít v péči
maximálně rok a paní Fečová přiznává, že je vždy po uplynutí několika měsíců
spolu s dcerami ve stresu, aby se vhodnou rodinu podařilo najít. „Když se to
povede, jsme strašně šťastní,” dodává. „Jsme s nimi nadále v kontaktu a
navštěvujeme se.” Takto už připravili pro adopci asi 6 dětí. „My vždycky ale
stejně tak brečíme. Celá rodina, a to je nás dost,” přiznává.

Středobodem jejího života však nejsou jen děti. Je také jednou z vůdčích
osobností romské feministické sítě Manushe, která pod pražskou organizací Slovo
21 funguje už několik let. Právě v Krupce, kde aktuálně žije, vytvořila místní
ženskou skupinu, která se pravidelně schází v tamním azylovém domě. „Šijeme pro
děti, vaříme, děláme přednášky,” popisuje. Mnohem důležitějším aspektem, který
zdůrazňuje také Martina Horváthová, která donedávna tuto ženskou síť spravovala,
je vzájemná podpora zapojených žen, jejich emancipace i vzájemná pomoc na bázi
každodenního života.

Olga Fečová v posledním roce prodělala řadu úraz způsobených pády, ze kterých
se nyní zotavuje u dcery Ludmily nedaleko Berouna. Ani to ji však neodrazuje ve
velkých plánech, které má, ani v práci, kterou i přesto nadále vykonává. „Já
jsem za dětma jezdila i v krunýři,” uzavírá.