Dne 20. srpna do kin vstupuje časosběrný dokument Rytmus sídliskový sen. Osmileté
natáčení zachytilo přerod kontroverzního slovenského rapera s romskými kořeny
Patrika Vrbovského zvaného Rytmus v mediálně sledovanou osobnost.
Zveřejněnou upoutávku k filmu dosud vidělo více než 300 000 tisíc lidí.
Scénarista a režisér dokumentu Miro Drobný netočil oslavný epos na známého
umělce, ale o osobní intimní portrét, který odhaluje dosud nezveřejněné stránky
jeho života. Díky záběrům z rodinného archivu a zejména vzpomínek rodinných
příslušníků diváci nahlédnou do Rytmusova dětství a dospívání na piešťanském
sídlišti, kde se poprvé musel vyrovnávat s předsudky a rasismem okolí.
Film nevznikal s cílem zachytit dny Rytmusovy slávy či jako retrospektiva
jeho tvorby, klade si větší nároky. Tvůrci odkrývají složité vztahy rodiny,
kterých je v Čechách a na Slovensku stále více. Rodiny, kde každý její člen má
jiné příjmení, kde musíte používat přívlastky nevlastní, vlastní či biologický.
„Plakát je výtvarnou zkratkou celého filmu. Je to způsob jak dostat 90 minut
filmu do jednoho vizuálu a to není vůbec jednoduché,“ říká Drobný, který
Vrbovského natáčel v letech 2007−2014.
VIDEO
V roce 2009 Rytmus poskytl časopisu
Romano voďi rozhovor
Když člověk čte o tom, jak jste se z neznámých kluků vypracovali až tam,
kde jste dnes, a přitom se nevzdali hudby a splnili si sen, v tom,co máte
nejraději, napadne ho, že asi musíte hodně věřit v sami sebe. Jak to je s tebou?
Asi, jo. Já sám v sebe věřím, ale vlastně se nad tím moc nezamýšlím. Dělám
to, co mi říká srdce. Uvědomuji si, kdo jsem, jsem s tím vyrovnanej, všechny
komplexy, které jsem měl, jsem si snažil vyléčit. A drží mě to, abych byl hrdý a
dělal věci tak, abych se za ně v budoucnu nemusel stydět. No jo, dřív, když jsem
byl mladší, jsem se někdy styděl za to,že jsem Cigán. Rozhodně jsem s tím nebyl
vždycky vyrovnaný. Doba byla úplně jiná. Pak mě to ale věkem přešlo. Říkal jsem
si: A proč bych se měl stydět? Jsem pán, prostě Romáci jsou páni. Není třeba se
za to stydět, naopak proč neukázat třeba tu naši muzikálnost?
A co konkrétně ti pomohlo překonat tyhle chvíle komplexů?
Překonáš to fakt i věkem. Čím jsi starší, tím máš víc zkušeností, máš víc
zažito, máš za sebou i víc negativních zážitků. A pak, pokud jsi trochu
inteligentní a vnímavý, zamýšlíš se nad sebou, nad životem. A sesumíruješ si to,
vyhodnotíš, protože chceš přijít na to, jak máš žít, aby se ti žilo spokojeně a
dobře. Komplexy jsem měl jako mladý, protože jsem se navíc nestýkal s mnoha
Cigány a když jsem to pak mezi bílými schytával za to, že jsem Cigán, tak jsem z
toho měl haluze. Pak mi to ale došlo a řekl jsem si: „A co? Jsem Cigán. Jsem
zdravej, dobře vypadám, cítím muziku a nechci být gádžo, chci být Cigán. Prostě
jsem na to hrdý. Vytetoval jsem si to, kdo jsem, na ruku, tady,“ – ukazuje mi
nápis Gitano. „A teď to zase zachází za hranice, nejraději bych to někdy zase
doslova vykřičel do světa. Ono se vlastně dá říct, že jsem jen poloviční, ale já
jsem stejně cítím víc jako Cigán. Po tomhle uvědomění si a vybrání toho, kým
chci být, jsem se naopak o všechno,co souvisí s Cigánama, kulturou, jazykem,
historií, začal zajímat. Začal jsem se o tom bavit i s olašskýma, protože jejich
jazyky a některý zvyky mi připadají nejpůvodnější. A oni mě vzali mezi sebe a
spoustu věcí mi vysvětlovali. A pořád mě to zajímá. Kolikrát se třeba bavím s
americkýma hudebníkama, černochama o podobnosti mezi jejich osudem,
temperamentem, a tím cigánským.
