Oceněný film Saulův syn přináší hraniční blízkost koncentráku

Teprve debutující režisér László Nemes-Nagy získal letos Velkou cenu poroty na canneském festivalu za film Saul fia (Saulův syn). "Příběh z koncentráku", který svou výstavbou a (také přiznaným) poselstvím obkresluje kontury příběhu o Vykoupení sklízí mimořádné úspěchy od samého začátku své pouti evropskými kinosály.

Druhotné reflexe podstaty holokaustu vycházejí často planě. Realita lágrů a zejména hledisko její mechanické, automatizované podoby, se na základě většiny současných literárních či filmových ztvárnění jeví jako neadekvátně popisné, ploché, nesugestivní; množství z pokusů o abstraktnější metaforické ztvárnění pak často selhává na neúměrném patosu či snahách o netradiční, „hluboké lidství“ akcentující výklady (viz např. Begniniho Život je krásný, jenž není ničím jiným, než pokusem o jakousi Amelii z Osvětimi). Debutový film maďarského režiséra Lászlóa Nemese-Nagye se dosavadním fimařským přístupům vymyká obdobně jako to na literárním poli činí román Kaddiš za nenarozené dítě Imreho Kertésze.

Máme zde, dejme tomu, vzdělaného příjemce, který už o holocaustu načetl, nakoukal i napřemýšlel své a který v sobě tudíž nosí veškerou sumu konkrétních, ale též přenesených představ a interpretací, které se s daným tématem pojí. Bude to právě on, jemuž zážitek z filmu Saulův syn přinese břitkou konfrontaci s fantaziemi, které až dosud pěstoval. Stav bytostného šoku, který vnímavý a poučený divák zažije během sledování tohoto filmu pak bude vyplývat zejména ze skutečnosti, že se ocitne tváří v tvář přístupu, který jej nevede ani k roli distancovaného sledovatele černobílých obrázků z lágrů, ani k brutálnímu pokusu o přímé, filmovými prostředky pokoušené osobní vtažení do děje způsobem, jakým tak činí kupříkladu vynikající sovětské drama Jdi a dívej se.

Saulův syn sleduje pohyb svého hrdiny skrze neodbytně ulpívající jednosměrné oko kamery, která neevokuje ani totální odstup, ani pseudoidentifikaci s aktérem, nýbrž představuje jakýsi mezistupeň neúprosného zaměření na jediného, arbitrárního, účastníka – toho, kterým by mohl být, JE, každý z lidí. V brutálním protikladu ke statičnosti obvyklých koncentráčnických výjevů – fotkám vězňů tísnících se na pryčnách, ostnatému drátu, rozličným hromadám: šatů, bot, věcí, lidí... se prostřednictvím Nemesova filmu ocitáme v samém kinetickém středu lágru, jehož kulisu tvoří neustávající změť šumů, hlasů, šepotu, nářku a evropské jazykové babylonie. V místě, kde všechny smysly zůstávají, hnány sebezáchovným instinktem, nepřetržitě napjaty do krajnosti, zatímco se mysl, neméně sebezáchovně, noří za clonu mechanické otupělosti. Žádná existenciální úzkost s jejím ex-post luxusem, ba dokonce ani palčivý živočišný strach. Jen paralýza a redukovaný, nanejvýš úsporný modus prosté sebezáchovy, přečkávání z minuty na minutu. Nadevšechno zřetelně tu vyvstává, že nic nemůže být téhle realitě vzdálenější než pojmy, zkamenělé v symboly. Pojmy jako je „druhá světová válka“, „genocida“ či „hitler“, informace, jejichž obsah byl už předem vyprázdněn společně s prvním zaklapnutím brány Osvětimi.

S filmem Saulův syn sledujeme audiovizuální zhmotnění kafkovského pekelného soukolí, fungujícího jako samostatný živý organismus. Úvodní dvacetiminutovka, sledující rutinu „zaměstnanců“ tzv. Sonderkommanda dosahuje maxima zlověstnosti skrze vyděšenou poddajnost a mechaničnost konání aktérů, navzájem se chaoticky protínajících během jatečního rituálu, kterému nechybí ani moment symbolického uklidňujícího poplácání dobytčete po hlavě těsně před exekucí. Bez nadsázky infernální kakofonie hlasů zaznívající zevnitř plynové komory je spolu s boschovskou vizí běsuplné hromadné noční likvidace u jam jedním z nejhraničnějších filmových momentů všech dob.

Saulův syn nalézá citlivého diváka ve stavu instinktivního popření a touhy viděnému utéci. Je naprostým triumfem tvůrců, že po zhlédnutí jejich filmu mu již nikdy utéci nelze.

VIDEO