romea - logo
11. prosince 2016 (neděle)
svátek má Dana
romano vodi - předplatné
Loading
rozšířené vyhledávaní

Erika Olahová: Sedmé patro

Praha, 31.12.2014 13:06, (ROMEA)
Ilustrační FOTO
Ilustrační FOTO

V tom bytě jsem byla jako spoutaná. Bydleli tam lidičkové, pro který jsem žila, a byli tak malí, že můj život bez nich neměl žádný význam. A tak jsem tam s manželem a dětmi prožívala nejkrásnější dny svého života.

Svoji nezkrotnou povahu jsem projevovala o to více v práci. Jako pomocná síla jsem měla neuvěřitelné možnosti trápit nejen své spolupracovníky, ale i nadřízené. Dodnes mi nejde do hlavy, jak mi to mohli trpět. Nejednou se stalo, že když se dělalo jídlo na víně, společnými silami jsme víno dokázali vypít a strávníci ani nepoznali, že v jídle chybí. Vařit pro horníky tisíc osm set obědů byla pěkná fuška, a tak se děly věci, o kterých se těžko vykládá, pokud jste nebyli přímo u toho. Konec pracovní doby taky nemusel nutně znamenat konec pro mého vedoucího. Vypustit mu duše od auta, když požil, pro nás nebyl žádný problém. Vždyť jsme se báli o jeho život! Ono ale jít čtyři a půl kilometru v mínus pětadvaceti taky není sranda. Dávat do sáčků od cukru sodu nás rovněž drželo docela dlouho. Káva pak pěkně pěnila. A tak jsem s radostí vstávala ve čtyři ráno, abych stihla kafe a kyvadlovou dopravu. Tam u nás na severu byla šílená zima. Když konečně přijel autobus, člověk se nemohl hnout ze zastávky, jelikož přimrzl. V tu dobu byly naše srandičky na vrcholu, smradlavé syrečky v botách našich obětí představovaly jen slabší část našich nehorázných výmyslů.

Nastal den D, den mých třicátých narozenin, a já se těšila jako malé dítě, co čeká na nějaký zázrak. Už týden před tím jsem upozorňovala celou rodinu, že tento den bude patřit jen mně. Chudák manžel se s tímto faktem chtě nechtě smířil. V práci se chystali vrátit mi všechny mé úskoky a legrácky i s úrokama. Hned ráno mě čekala studená koupel v kotli na polévku a pak mi celý den opláceli to, co jsem během celého roku prováděla já jim. Konec šichty se blížil a já se v domnění, že už vše skončilo a nemůže se mi stát nic horšího, než se stalo, s každým loučila, jako kdybych odjížděla na severní pól. Všichni se rozešli s pozdravem „tak zítra“, a tak jsem si dala do tašky dvě sklenice výborné štěpánské omáčky, celý knedlík uzmutý už ráno v devět a šest kousků masa, přes který bylo vidět až do Brna. Takto vyzbrojená jsem prošla vrátnicí, aniž by mě někdo lapl, a celá šťastná, jak si s mužem pochutnáme, jsem kráčela k autobusové zastávce.

Vtom mi do cesty vjelo auto plný mých kolegů, přímo za jízdy mě drapli, málem mi urazili hlavu, jak mě cpali do auta, a s velkým řehotem mě odváželi neznámo kam. Marně jsem bojovala, marně jsem prosila, prostě únos, jak má být. Po pětadvaceti kilometrech mě dovezli před nějakou knajpu, a i když jsem se bránila jak lvice a vysvětlovala, že mě doma čeká rodina a moje děti snad hlady pojdou, čapli mých čtyřicet devět kilo a za chvíli jsem seděla za stolem obklíčená jako Vietnamec v Saigonu. Šampáňo, finská vodka a řezané pivo mě po chvíli zlomily natolik, že jsem se už bez boje vzdala. Nejen, že jsem po třech hodinách nevěděla, kdo jsem a co po mně chce ta chátra kolem, ale já zapomněla i na to, že jsem vdaná a doma mě čekají dvě nezletilé děti! Ztratila jsem pojem o čase, a i přesto, že jsem předtím nikdy tak nepila, lila jsem do sebe, co se dalo. Možná se mí spolupracovníci lekli, že dostanu otravu alkoholem, anebo už sami měli dost, jedna věc však byla jasná, a to, že jsem se najednou ocitla u nás na sídlišti. Klíče od vchodu ale nepasovaly do dveří. „Jak já se dostanu domů? Co jim řeknu a kolik je vlastně hodin? Ježíši, oni mě nechtějí pustit dovnitř! Já tady snad zmrznu! No počkej, budu držet ten zvonek tak dlouho, až tě to přestane bavit! Však ty mi otevřeš!“ rozhodla jsem se a opřela se mátožně o skleněnou výplň panelákových dveří. Ty se po chvíli rozezvučely a já doklopýtala k výtahu. Hurá, dnes nestávkoval, a tak jsem se dovnitř nacpala i s tou taškou s prošlým obědem a zmáčkla sedmičku. Vyjela jsem nahoru a ejhle, ne a ne se klíčem dostat do bytu. Začala jsem klepat na dveře, prvně potichu, abych nevzbudila děti, a potom už silně bušit. Byla jsem pěkně uražená.

Otevřel mi malý tlustý chlap v pruhovaných trenkách, škrábal se na plešaté hlavě a zíval. „Co tady děláte?“ vyštěkla jsem, odstrčila ho a šla dovnitř. Páni, ten koberec už je pěkně špinavý, pomyslela jsem si, no však se do toho zítra pustím. Usalašila jsem se v kuchyni a začala mu vykládat, ať zavolá mýho Jiříka, který se nemá proč zlobit, vždyť já za to nemůžu, že mě spolupracovníci unesli a takhle opili. Vždyť mám dnes třicet let a to už je co říct! Něco jsem ještě vykládala, pán kýval unaveně hlavou a najednou se tam objevila silná paní v noční košili s natáčkou na ofině. Nevěřícně jsem se na ně dívala a nevěděla, co si o tom mám myslet. Vypadali, že jsou na tom stejně! „Mladá paní, chviličku počkejte, já vás k tomu vašemu Jiříkovi dovedu,“ řekl muž a za chvíli přišel v červených teplákách s pruhama a proužkovaném sepraném vršku od pyžama. To už mi paní Matoušková mezitím sdělila, že to je jejich byt a já že bydlím o vchod dál. Tak proto jsem v předsíni marně hledala naše třímetrové akvárko a myslela si, že ho snad manžel opravdu prodal sousedovi, který ho od nás lákal už pěkně dlouho. Milý a hodný pán mě dovedl až před dveře našeho bytu, otevřel mi mýma klíčema a předal mě pobavenému manželovi.

Lidičky, můžu vám říct, že od té doby, kdykoliv jsem potkala Matouškovi, jsem byla červená až někde, kde to není vidět. V práci mi začali říkat, že mě ten můj věk nějak sebral, a sám šéf prohlásil, že jsem prý zmoudřela. Pečlivě jsem tehdy zatajila svoji noční můru. Teď se při příležitostných pitkách vyšší míře alkoholu vyhýbám a raději vyprávím fóry. Prý mně to jde líp, říká manžel.

Povídka Sedmé patro romské autorky Eriky Olahové je součástí připravované sbírky romské narativní prózy Moji milí. Vydává nakladatelství KHER. Sledujte www.kher.cz.
Erika Olahová
Přečteno: 917x

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Povídky, Literatura, Silvestr



HLAVNÍ ZPRÁVY

Ilustrační grafika: Hatefree.cz

Analýza: Příspěvky na internetu týkající se Romů jsou horší než před dvěma lety. 80% je negativních

8.12.2016 15:00
O Romech se na českém internetu mluví převážně stereotypně, hlas samotných Romů ve virtuálním prostoru zaznívá zatím poměrně slabě. Mediální pozornost vůči Romům jako menšině byla sice v letech 2015 a 2016 zastíněna zaměřením na muslimy a uprchlíky, ale emoce jsou zároveň více negativní než dřív.
 celý článek

Socha Panny Marie ve francouzské obci Publier u hranic s Itálii a Švýcarskem (FOTO: Twitter.com)

Mediální dezinformace: Odstranění sochy Panny Marie ve Francii

8.12.2016 0:01
Tento víkend 4. prosince vydala ČTK zprávu o tom, že ve francouzské obci Publier u hranic s Itálii a Švýcarskem, musí obec odstranit z veřejného pozemku sochu Panny Marie na základě rozhodnutí tribunálu správního soudu v Grenoblu. Důvod?
 celý článek

Kamerový záběr z žatecké pizzerie, kde 18. 10. 2016 zemřel mladý Rom (FOTO: Repro iDNES.cz)

"Před jeho ženou bych ho zastřelil." Mladík za výhrůžku na Facebooku dostal 4 měsíce vězení

7.12.2016 15:52
Okresní soud v Lounech dnes poslal dvacetiletého Vladimíra Kudráče za nebezpečné vyhrožování na čtyři měsíce do vězení. Případ souvisí s říjnovým úmrtím Roma v pizzerii v Žatci. Kudráč na sociální síti Facebook vyhrožoval zastřelením kuchaři z pizzerie. Muž se k činu přiznal. Rozsudek je pravomocný, státní zástupce i Kudráč se vzdali práva na odvolání. Trest si muž odpyká ve věznici s dozorem.
 celý článek

Diskuse:

Každý diskutující musí dodržovat PRAVIDLA DISKUZE SERVERU Romea.cz. Moderátoři serveru Romea.cz si vyhrazují právo bez předchozího upozornění odstranit nevhodné příspěvky z diskuse na Romea.cz. Při opakovaném porušení pravidel mohou moderátoři diskutéra zablokovat.

Další články z rubriky







Romano voďi

Romano voďi 12/2013

..
romea - logo